Článek
Do Českého Švýcarska se člověk může vracet celý život a stejně má občas pocit, že ještě pořád neobjevil všechno. Stačí někdy sejít z hlavní cesty, vzít batoh, mapu, uzlovačky a partu dětí a obyčejná sobota se rázem promění v malou výpravu.
U Tuláků totiž cesta nikdy není jen cesta. Je to učebna bez tabule, hřiště i místo, kde se děti učí věci, které se jim jednou mohou hodit. A právě dnes máme před sebou Falkenštejn.
Je sobota dopoledne a kolem batohů panuje tradiční dětský chaos. Někdo hledá láhev s pitím, jiný kontroluje svačinu a dva kluci se přetahují o oddílovou vlajku. Lenka se snaží výpravu dostat do pohybu.
„Tak všichni poslouchat, za pět minut vyrážíme.“ „Za pět minut opravdu?“ ozve se zezadu. „Ano.“ „A kolik je to podle Čendy?“ Směje se Eliška.
Všichni se otočí ke mně. „Podle Čendy je to kousek.“ Povídám. Smích. Starý mazák Eliška která už ví, co znamená moje slovo kousek, jen zavrtí hlavou. „Tak to jsme v háji.“
Vyrážíme.
Cesta pomalu mizí mezi stromy, dětské hlasy se rozléhají okolím a dvanáct batohů poskakuje na zádech. Z obyčejného výletu se stává vandr. Zálesácká škola. Po chvíli zastavujeme a rozdáváme uzlovačky. „Kdo umí dračí smyčku?“ Několik rukou vystřelí nahoru. „Já.“„Tak ukaž.“
Během chvíle se ukazuje, že některé ruce byly zvednuté poněkud předčasně. Jeden uzel připomíná spíš zamotanou tkaničku.
Dračí smyčka
„Tohle je dračí smyčka?“ ptám se. „Jo,“ povídá malý Jakub. „A kde je drak?“ „Tady, koukej.“
Byla jednou jedna princezna, která si moc ráda sedávala na břehu malého jezírka. Jenže právě v tom jezírku bydlel drak. Jednoho dne drak vykoukl z vody, vylezl ven, obešel princeznu kolem dokola a zase šup zpátky do jezírka…
„Mně se to nikdy nepovede,“ kňourá Kuba. „To nevadí, zkusíme to společně,“ bere ho Lenka kolem ramen.
Děti se smějí a začínáme znovu. Uzel si pomalu ukážeme, potom pracují děti ve dvojicích. Jeden váže, druhý kontroluje.
„Mám to.“ „Nemáš.“ „Mám!“ „Tak za to zatáhni.“ Matěj zatáhne a uzel se okamžitě rozpadne. „Tak co?“ Směje se Eliška. „Tak to udělám znovu.“
A přesně o to nám jde. Nejde jen o uzel. Děti se učí, že když něco nejde napoprvé, dá se to rozvázat, opravit a zkusit znovu.
Slamák mezitím pozoruje naše snažení.„Já umím jen dva uzly.“ „Jaké?“ Ptá se Kuba. „Ten, co drží, a ten, co nedrží.“
Smích. Tak nějak vypadá naše zálesácká škola.
Falkenštejn
O kus dál vytahuji mapu. „Tak, Tuláci. Ztratili jsme se. Kde je sever? „Tamhle.“ „Proč?“ „Protože tam roste mech.“
„A to platí vždycky?“ Děti znejistí. Ukazujeme si, že mech není spolehlivý kompas a že ani jeden přírodní znak nám automaticky neurčí světovou stranu na 100 %. Díváme se na mapu, terén, slunce a výrazné body v okolí.
„Takže máme věřit čemu?“ „Ne jedné věci. Musíš si to ověřit z více údajů.“ Povídá Slamák.
A najednou už děti nehledají jednoduchý trik. Začínají se dívat kolem sebe. Další hra je jednoduchá. „Teď půjdeme a každý si bude všímat něčeho, co ostatní přehlédnou.“ Povídá Lenka.
Po chvíli zastavujeme. „Tak co jste viděli?“ „Kámen.“„Mraveniště.“ „Červenou značku.“ Ukáže Kavče zpátky.
„Tam je malý otvor ve skále.“ Opravdu. Vracíme se. Opravdu tam je. „A proč jsme ho předtím neviděli?“ „Protože jsme koukali jen dopředu.“ Přesně. Povídám. V lese se musí člověk naučit dívat nejen před sebe, ale také pod nohy, do stran, nahoru a občas i za sebe.
Cesta se zvedá a mezi stromy se objevují stále výraznější pískovcové skály. Děti pomalu ztichnou. Pak se před námi objeví schody.
„Tohle je jako hrad?“ „Ještě ne.“ „A kdy bude?“ „Až tam vylezeme, jako vždy.“ Povídá Eliška.
Schodiště a zabezpečení Falkenštejna vznikly při jeho zpřístupnění v roce 2017 a pomáhají chránit také samotný pískovec.
Nahoře se děti rozhlížejí. „Kde je hrad?“ A právě to je na Falkenštejnu nejzajímavější. Žádná vysoká věž, žádné mohutné hradby. Jen skála, skalní prostory a stopy po stavbách, které dávno zmizely. Falkenštejn vznikl v první polovině 14. století a jeho podobu určoval skalní terén. Archeologické nálezy ukazují také na význam dřevěných konstrukcí, jejichž stopy jsou ve skále dodnes patrné. První písemná zmínka pochází z roku 1395, v roce 1444 byl hrad obléhán a poslední písemná zmínka je z roku 1457. Poté byl opuštěn. Říká Slamáček. „Takže celý hrad byl ze dřeva?“ „Ne celý. Ale dřevo tady hrálo velkou roli.“
Falkenštejn
Eliška se rozhlédne. „A kam se to všechno podělo?“ „Čas.“ Chvíli je ticho. Pak Kuba řekne, „takže les snědl hrad?“
Podívám se na něj. „Vlastně trochu jo.“ A dětem se ta představa zalíbí. Protože najednou nejde o letopočet z učebnice. Jde o příběh. Hrad, který tu kdysi stál, postupně zmizel a les si místo vzal zpátky.
Cestou zpátky přichází na řadu stopování. Děti hledají otisky, rozhrabanou půdu, okousané větvičky a další známky toho, že tudy něco prošlo.
„Tady byl jelen.“ „Jak to víš?“ „Je tady důlek.“ „A nemohl to být člověk?“ Kačka chvíli přemýšlí. „Mohl.“ „Tak co uděláme?“ „Budeme hledat další.“ A přesně tohle chceme děti naučit. Nestačí něco najít. Musíme přemýšlet, porovnávat a někdy si prostě přiznat, že nevíme…
Pak znovu vytahujeme uzlovačky. Tentokrát pracují děti ve dvojicích a musí podle zadání vytvořit jednoduchou vazbu.
„Čendo, tohle nejde.“ „Ukaž.“ „Já to mám správně.“ „Tak proč to nedrží?“
Eliška se ozve, „protože to máš blbě, ukaž“„Díky.“ „Není zač.“ Smích.
Rozvázat. Opravit. Zkusit znovu… Někdy je to nejlepší lekce, kterou si člověk z lesa může odnést.
Oheň, kytara a hvězdy
K večeru přicházíme ke kempu. Děti jsou unavené, ale tím správným způsobem. Ne tak, že chtějí domů, ale tak, že mají pocit, že za celý den něco zažily. „To nebude spát v lese?“ Ptá se smutně Kavče. „Nemůžeme,“ pohladí ji Lenka po rameni.
Večer v kempu přichází oheň. Dvanáct Tuláků sedí kolem táboráku, nad námi se stmívá a mezi větvemi začínají prosvítat první hvězdy. Lenka rozdává jídlo, někdo vypráví zážitky z cesty a Slamák bere kytaru.
„Tak co dáme?“ Návrhů je hned několik.
Ela navrhne písničku, kterou ostatní děti skoro neznají. „Tohle zpívat nebudeme.“ Brání se děti. „Proč?“ „Protože je to starý.“ „Takže to zpívat budeme.“ Směje se Slamák. Kytara začne hrát. Některé děti znají slova, jiné jen melodii a další zpívají úplně něco jiného. Ale u táboráku je to jedno.
Oheň praská. Kytara hraje. Někdo se směje. A nad námi se rozsvěcují hvězdy.
„Čendo,“ ozve se Eliška potichu, „a jak poznáme, která hvězda je která?“ „To už je na další výpravu.“„Tak jo.“ A já vím, že se k tomu příště vrátíme. Protože přesně o tom jsou Tuláci. Ne o tom, aby děti jednou uměly všechny uzly a dokonale se orientovaly podle mapy. Jde o to, aby se nebály vyrazit do lesa, aby dokázaly pomoci kamarádovi, aby se uměly zastavit, když si nejsou jisté, a hlavně aby se naučily dívat.
Protože když člověk chodí přírodou jen s očima upřenýma na cestu, spoustu věcí nikdy neuvidí. Třeba malou stopu. Třeba skálu. Třeba starý hrad. Nebo hvězdy. A možná právě proto se druhý den ráno nikomu nechce domů…
Jenže batohy čekají.
Značení
Oheň pomalu dohasíná a Falkenštejn zůstává někde za námi, mezi skalami a stromy. Dvanáct Tuláků si z něj odnáší každý něco jiného. Někdo uzel. Někdo nový zálesácký fígl. Někdo písničku. Někdo vzpomínku. A možná někdo první pocit, že les není jen místo, kterým se prochází. Že je to i místo, které se dá číst…
