Článek
Bylo časné ráno 27. června 1950. V pražské pankrácké věznici se pomalu rozednívalo. Většina lidí ještě spala nebo se teprve chystala do práce. Ulice hlavního města se postupně probouzely k běžnému životu. Za zdmi jedné z pražských věznic se však odehrávalo něco, co se navždy zapsalo do našich dějin.
V cele čekala na smrt žena, která už jednou poznala, co znamená být vězněna totalitním režimem. Za druhé světové války ji zatklo gestapo. Prošla výslechy, věznicemi i nacistickým soudem. Přežila a v květnu 1945 se vrátila do osvobozeného Československa. Věřila, že nejhorší období jejího života je za ní. Jenže se mýlila.
Tentokrát proti ní nestáli nacističtí okupanti, ale představitelé režimu, který se hlásil k osvobození pracujících a spravedlivější společnosti. Lidé, kteří mluvili o lidové demokracii, jí nyní upírali právo na vlastní politické přesvědčení.
Jmenovala se Milada Horáková. Bylo jí osmačtyřicet let. Měla za sebou práci právničky, sociální pracovnice a političky, léta nacistického věznění i rozdělení rodiny. Měla dceru, kterou milovala, a manžela, jenž musel uprchnout za hranice. Před sebou měla poslední hodiny života.
Její vina? Odmítla se smířit s tím, že o osudu celé země bude rozhodovat jediná politická strana.
Abychom pochopili, proč se její jméno stalo symbolem odporu proti komunistické totalitě, musíme se vrátit na začátek. Do doby, kdy byla Milada Horáková ještě mladou ženou, která chtěla pomáhat lidem a věřila, že spravedlnost nemá být jen prázdným slovem.
Milada se narodila 25. prosince 1901 na pražských Královských Vinohradech jako Milada Králová. Vyrůstala v rodině obchodního zástupce Čeňka Krále. Její mládí poznamenala první světová válka a také události, které vedly ke vzniku samostatného Československa.
Už jako studentka se zajímala o veřejné dění. V roce 1918 se zúčastnila protiválečného pochodu, za což byla vyloučena z pražského gymnázia. Maturitu proto skládala až v roce 1921 na dívčím lyceu ve Slezské ulici.
Později nastoupila na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Studium dokončila v roce 1926 a získala titul doktorky práv.
Právo pro ni nebylo jen budoucím povoláním. Zajímala se o sociální otázky, postavení žen a možnosti, jak zlepšit život lidí, kteří se ocitli v obtížné situaci.
Po studiích nastoupila do Ústředního sociálního úřadu hlavního města Prahy. Pracovala zde až do roku 1940. Její práce nebyla pouze úřednickou záležitostí. Zabývala se sociální péčí, pomocí rodinám a problematikou postavení žen ve společnosti.

Milada Horáková
Významnou součástí jejího života se stalo také ženské hnutí. Spolupracovala se senátorkou Františkou Plamínkovou, jednou z nejvýraznějších osobností českého ženského emancipačního hnutí. Obě spojoval zájem o rovnoprávnost žen, jejich vzdělávání a možnost zapojit se do veřejného života.
Františka Plamínková pro ni nebyla jen politickou kolegyní. Stala se také osobním vzorem.
V roce 1929 vstoupila Milada Horáková do Československé strany národně socialistické. Postupně se zapojovala do její činnosti a získávala zkušenosti, které později využila v politickém životě. V únoru 1927 se provdala za Bohuslava Horáka, rozhlasového pracovníka. Na konci roku 1933 se jim narodila dcera Jana.
Její život se tak skládal z několika světů. Z práce, politického angažmá a rodinného života. Nebyla to žádná vzdálená postava z učebnice dějepisu. Byla to žena, která měla manžela, dítě, pracovní povinnosti a své představy o budoucnosti.
Po mnichovské dohodě v září 1938 a následném rozbití Československa se situace v zemi rychle zhoršovala. V březnu 1939 obsadilo nacistické Německo české země a vznikl Protektorát Čechy a Morava. Lidé, kteří ještě nedávno žili ve svobodném státě, se museli přizpůsobit okupaci. Někteří se stáhli do soukromí, jiní začali hledat možnosti odporu. Milada Horáková patřila k těm druhým.
Po okupaci se zapojila do protinacistického odboje. Spolupracovala s ilegálním Politickým ústředím a později také s Petičním výborem Věrni zůstaneme. Věnovala se nejen politické a organizační práci, ale také pomoci lidem, kteří se dostali do nebezpečí.
Členové odboje zajišťovali úkryty, předávali informace, udržovali spojení mezi jednotlivými skupinami a pomáhali lidem, kteří potřebovali zmizet před nacistickou policií. Nebyla to romantická představa odboje známá z pozdějších filmů. Šlo o nebezpečnou práci, při které mohlo jediné prozrazení znamenat zatčení, mučení a smrt. A nebezpečí se skutečně přiblížilo.
Dne 2. srpna 1940 byli Milada a Bohuslav Horákovi na letním pobytu v Horním Bradle zatčeni gestapem. Následovaly výslechy a věznění. Milada se dostala do rukou lidí, kteří měli jediný cíl, rozbít odbojové organizace a získat informace o jejich činnosti. Nejprve byla vězněna na Pankráci a v prostorách gestapa na Karlově náměstí. Později ji převezli do Malé pevnosti v Terezíně.
Zde strávila dlouhé období, během kterého se musela vyrovnávat s vězeňskými podmínkami, nejistotou a odloučením od rodiny. V roce 1944 byla převezena do Německa, vězněna v Lipsku a postavena před nacistický soud v Drážďanech.
Jednání Lidového soudního dvora v roce 1944 pro ni mohlo znamenat konec života. Prokuratura navrhovala trest smrti. Nakonec byla odsouzena k osmi letům žaláře. Trest si odpykávala v ženské káznici v Aichachu v Bavorsku, nedaleko Augsburgu. Právě tam ji v dubnu 1945 zastihlo osvobození americkou armádou.
Přežila. Její manžel Bohuslav rovněž válku přežil. Jejich dcera Jana během matčina věznění vyrůstala u příbuzných z otcovy rodiny.
Zkusme si představit, co takové odloučení znamenalo. Matka neví, kdy znovu uvidí své dítě. Dcera vyrůstá bez každodenní přítomnosti rodičů. Manželé jsou odděleni a budoucnost je nejistá. A přesto se Milada Horáková po osvobození nevzdala svého přesvědčení, že má smysl pracovat pro společnost.
Dne 20. května 1945 se vrátila do Prahy. Po dlouhých letech se znovu setkala s rodinou. Mohlo by se zdát, že po všem, co prožila, bude chtít především klid. Věnovat se dceři, obnovit rodinný život a nechat politiku za sebou. Jenže poválečné Československo potřebovalo lidi, kteří byli ochotni znovu budovat demokratický stát. A Milada Horáková měla pocit, že právě to je její povinnost.
Do jejího poválečného života patřila také vzpomínka na Františku Plamínkovou. Její někdejší spolupracovnice se osvobození nedočkala. Nacisté ji zatkli v roce 1942 a 30. června téhož roku popravili v Kobylisích. Stala se jednou z mnoha obětí nacistické perzekuce. Milada Horáková tak přišla o člověka, kterého si vážila a který ji výrazně ovlivnil. Po válce navázala na její práci. Znovu se zapojila do ženského hnutí a stala se předsedkyní Rady československých žen. Vedle toho působila v Ústředním výboru Československé strany národně socialistické a ve Svazu osvobozených politických vězňů.
Byla také poslankyní Prozatímního národního shromáždění a později Ústavodárného Národního shromáždění. Její práce byla rozsáhlá. Věnovala se sociální oblasti, ženským právům a obnově demokratického života. Měla kontakty doma i v zahraničí a patřila k výrazným představitelům nekomunistického politického prostředí. Jenže poválečná atmosféra se postupně měnila.
Po druhé světové válce se Československo vydalo cestou obnovy. Lidé se vraceli z vězení, koncentračních táborů a zahraničního exilu. Země byla poznamenaná okupací a potřebovala znovu vybudovat hospodářství i politické instituce. Komunistická strana však postupně získávala stále větší vliv. Její představitelé obsazovali důležité pozice a politické napětí narůstalo.
V únoru 1948 přišel převrat. Komunisté převzali moc a začalo období, ve kterém se odlišný politický názor postupně měnil v nebezpečí. Následovaly čistky ve státní správě, armádě, školství i dalších institucích. Lidé byli propouštěni z práce, studenti vylučováni ze škol a představitelé nekomunistických stran byli vytlačováni z veřejného života. Milada Horáková s tímto vývojem nesouhlasila.
Dne 10. března 1948 se vzdala poslaneckého mandátu. V následujících měsících však nepřestala politicky působit. Udržovala kontakty s bývalými kolegy a zapojovala se do aktivit, jejichž cílem bylo zachovat demokratické politické vazby a informovat o situaci v Československu. Jednalo se například o kontakty mezi bývalými představiteli národněsocialistické strany a politiky v zahraničí. Probíhala jednání, vyměňovaly se informace a hledaly se možnosti další spolupráce.
Je důležité říci, že Milada Horáková nebyla pouze pasivní odpůrkyní režimu. Skutečně se zapojovala do politické opozice. Komunistická moc však její činnost a kontakty později překroutila a využila jako základ obžaloby z rozsáhlého protistátního spiknutí. Režim potřeboval ukázat, že lidé, kteří nesouhlasí s jeho politikou, nejsou pouze političtí odpůrci, ale nepřátelé státu. A právě Milada Horáková se měla stát jednou z nejvýraznějších obětí této snahy.
Dne 27. září 1949 byla Milada Horáková zatčena. Příslušníci Státní bezpečnosti ji zadrželi na jejím pracovišti v Praze. Její manžel Bohuslav se v té době rovněž dostal do hledáčku bezpečnosti. Při zásahu se mu podařilo uniknout a později uprchl přes západní Německo do Spojených států. Milada se však o jeho skutečném osudu dlouho nedozvěděla.
Tentokrát nešlo o nacistické okupanty. Zatýkali ji lidé jejího vlastního státu. Byla obviněna z velezrady a vyzvědačství. Komunistický režim ji spojoval s dalšími bývalými představiteli nekomunistických stran a tvrdil, že se podíleli na rozsáhlém spiknutí proti republice.
Vyšetřování probíhalo podle sovětského vzoru. Do Československa přijeli sovětští poradci, kteří se podíleli na přípravě vyšetřovacích metod. Výslechy provázelo psychické i fyzické násilí, dlouhodobý nátlak a snaha přimět obviněné k výpovědím, které odpovídaly představám vyšetřovatelů. Cílem nebylo pouze zjistit, co se skutečně stalo. Režim potřeboval připravit veřejný proces, který poslouží jako varování celé společnosti.
Milada Horáková se ocitla v situaci, kterou už jednou poznala. Znovu vězeňská cela, odloučení od rodiny a nejistota. Tentokrát však věděla, že proti ní nestojí cizí okupant, ale moc, která vládne v její vlastní zemi.
Dne 31. května 1950 začalo v Praze soudní líčení s Miladou Horákovou a dalšími dvanácti obžalovanými. Byl to jeden z největších a nejznámějších politických procesů prvních let komunistického režimu. Před Státním soudem stanuli lidé rozdílných politických názorů a životních zkušeností.
Vedle bývalých představitelů národněsocialistické strany byl mezi obžalovanými také levicový intelektuál Záviš Kalandra. Dále například právník Oldřich Pecl a bývalý bezpečnostní pracovník Jan Buchal. Režim je spojil do jedné údajné spiklenecké skupiny. Je třeba si uvědomit, že část obžalovaných skutečně vyvíjela protikomunistickou politickou činnost. Probíhaly schůzky, udržovaly se kontakty se zahraničím a diskutovalo se o možnostech koordinovaného odporu proti komunistickému režimu. To však neznamená, že obžaloba odpovídala skutečnosti.
Komunistická moc skutečné kontakty a politické aktivity účelově spojila, rozšířila o vykonstruovaná obvinění a představila je jako rozsáhlé spiknutí, jehož cílem mělo být násilné svržení republiky a spolupráce se zahraničními nepřáteli. Průběh procesu byl připravován předem. Vyšetřovatelé, prokuratura a soud pracovali v prostředí, kde se od obžalovaných očekávaly určité výpovědi a přiznání. Soudní síň se změnila v divadlo pro veřejnost. Noviny přinášely články o nepřátelích republiky, rozhlas vysílal záznamy z jednání a do soudní síně přicházely rezoluce požadující tvrdé tresty. Občané byli systematicky přesvědčováni, že před soudem stojí lidé, kteří ohrožují bezpečnost země.
Milada Horáková se však v některých chvílích odmítala podřídit představám prokuratury. Nezapírala svou politickou činnost, ale odmítala přijmout její výklad jako zločinné spiknutí. Trvala na tom, že její politické názory vycházejí z přesvědčení, které zastávala dlouhá léta. V závěrečné řeči připustila, že se její názory v některých otázkách vyvíjely, ale nechtěla předstírat, že se stala jiným člověkem. Nechtěla lhát jen proto, aby si zachránila život.
Dne 8. června 1950 padl rozsudek. Čtyři lidé byli odsouzeni k trestu smrti, Milada Horáková, Jan Buchal, Záviš Kalandra a Oldřich Pecl. Ostatní obžalovaní dostali dlouholeté tresty vězení, někteří doživotí. Rozsudek smrti nebyl pouze trestem pro čtyři konkrétní lidi. Byl to vzkaz celé společnosti. Každý, kdo se odváží postavit proti komunistické moci, musí počítat s následky.
Zpráva o rozsudku se dostala také do zahraničí. Případ Milady Horákové vyvolal protesty významných osobností. O její záchranu se snažili například Albert Einstein, Winston Churchill, Eleanor Rooseveltová, Bertrand Russell nebo Jean-Paul Sartre. K žádostem se připojily také další osobnosti a organizace. Zahraniční protesty byly důležité, ale komunistické vedení nehodlalo ustoupit.
Zajímavé je, že sama Milada Horáková odmítla požádat o milost. Nechtěla tím uznat oprávněnost rozsudku, který považovala za nespravedlivý. O její záchranu se proto snažili její obhájce, otec a dcera Jana. Žádosti přicházely také ze zahraničí. Prezident Klement Gottwald však milost neudělil. Pro režim by znamenalo ustoupit z vlastního rozhodnutí připustit, že soudní proces mohl být nespravedlivý. A to se v tehdejším politickém prostředí nesmělo stát. Rozhodnutí bylo nezvratné.
Poslední dopisy
V cele smrti se čas měří jinak. Každé otevření dveří může znamenat příchod dozorce s novou zprávou. Každý den může být posledním. Milada Horáková věděla, že její život se blíží ke konci. V posledních dnech psala dopisy svým nejbližším. Dochovalo se deset dopisů, které vznikly mezi 24. a 27. červnem 1950. Nejsou to pouze politická prohlášení. Jsou především osobním svědectvím ženy, která se loučí s rodinou, přáteli a světem, který už nebude moci vidět.
Myslela na dceru Janu, na otce, sestru Věru i další blízké. Psala také manželovi Bohuslavovi, aniž by v té době znala přesné okolnosti jeho útěku do zahraničí.
Zvláštní místo v posledních dnech zaujímá její sestra Věra, která čekala dítě. Milada jí v posledním dopise věnovala několik osobních slov a prosila ji, aby myslela na nový život, který přichází na svět. Právě v těchto dopisech se za historickou postavou znovu objevuje obyčejný člověk. Matka, která se loučí s dcerou. Sestra, která už nebude moci být nablízku své rodině. Žena, která ví, že se nevrátí domů.
Večer 26. června se s ní ve věznici naposledy setkali její nejbližší. Byla to poslední návštěva před popravou. Krátce poté pokračovala v psaní dopisů. Její poslední list byl datován 27. června 1950 ve 2.30 ráno.

Pomník od O. Zoubka u evangelického kostela na Smíchově, kde Horáková v Zapově 3 před zatčením bydlela
Při čtení těchto řádků je těžké nevnímat, jak moc jí záleželo na lidech, které opouštěla. Nepsala jako člověk, který by chtěl vyvolávat nenávist. Snažila se své blízké povzbudit, aby žili dál. Její dcera Jana měla tehdy sedmnáct let. Přišla o matku v době, kdy ji ještě potřebovala. Její otec žil v zahraničí a rodina byla rozdělená.
A pak přišlo ráno 27. června 1950. Na Pankráci se vykonávaly rozsudky smrti. Nejprve byli popraveni další tři odsouzení muži. Poslední na řadu přišla Milada Horáková. V 5.35 ráno byla oběšena. Bylo jí osmačtyřicet let.
Komunistický režim mohl mít pocit, že odstranil nebezpečnou odpůrkyni. Mohl se domnívat, že její smrt zastraší další lidi a že její jméno zůstane navždy spojeno s obrazem zrádkyně, který vytvořila propaganda. Její ostatky byly po zpopelnění ukryty a jejich osud se dodnes nepodařilo spolehlivě objasnit. Rodina tak nedostala ani možnost uložit její tělo do řádného hrobu.
Dcera Jana zůstala bez matky. Vystudovala gymnázium, ale na vysokou školu už nastoupit nesměla. Pracovala jako zubní instrumentářka a později odešla v roce 1968 za otcem do Spojených států. Komunistický režim tedy nezasáhl pouze život Milady Horákové. Jeho důsledky nesla také její rodina.
Po její popravě následovala desetiletí, během nichž se komunistická moc snažila určovat, co si lidé smějí myslet a jak mají hodnotit minulost. Jméno Milady Horákové bylo spojováno s obrazem nepřítele republiky a její skutečná činnost byla překrucována. Jenže historie se nakonec vydala jiným směrem. V červenci 1968 Nejvyšší soud zrušil původní rozsudek a věc vrátil k dalšímu projednání. Nastupující normalizace však zabránila tomu, aby se proces znovu otevřel a spravedlnosti bylo učiněno zadost. Plná soudní rehabilitace přišla až v roce 1990, po pádu komunistického režimu.
V roce 1991 jí byl in memoriam udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy za zásluhy o demokracii a lidská práva. Od roku 2004 si 27. června připomínáme jako Den památky obětí komunistického režimu. Dnes její jméno připomínají pamětní desky, pomníky, názvy ulic i každoroční vzpomínkové akce.
Jenže vzpomínat bychom neměli pouze jednou za rok…
Příběh Milady Horákové není jen příběhem jedné popravené ženy. Je příběhem doby, kdy se právo změnilo v nástroj politické moci, soudní síň v divadlo a lidský život v položku na seznamu nepřátel režimu.
Její osud má ještě jeden zvláštní rozměr. Přežila nacistické vězení, ale nedožila se ani pěti let od osvobození Československa. Dvakrát se ocitla v rukou totalitní moci. Poprvé ji věznili nacisté, podruhé ji uvěznili představitelé komunistického režimu. Dva různé ideologické světy, ale v jednom podobné, ani jeden nedokázal přijmout člověka, který odmítal podřídit své přesvědčení vůli vládnoucí moci.
Když dnes vyslovíme jméno Milada Horáková, neměli bychom si připomínat pouze její poslední ráno na Pankráci. Měli bychom si připomínat celý její život.
Právničku, která věřila v sílu zákona. Ženu, která se zasazovala o práva druhých. Odbojářku, která se postavila nacistické okupaci. Političku, která se po válce snažila obnovovat demokratické Československo. A především matku, která se v posledních hodinách svého života loučila s dcerou.
Její život skončil na popravišti. Komunistický režim však nedokázal vymazat její jméno ani to, co po sobě zanechala. A právě proto má smysl její příběh vyprávět. Ne jako vzdálenou kapitolu z učebnice dějepisu, ale jako připomínku toho, jak snadno může člověk přijít o svobodu, když se moc přestane zodpovídat zákonům a začne rozhodovat o tom, co je dovoleno myslet, říkat a dělat.
Milada Horáková se dvakrát postavila totalitě. Poprvé přežila. Podruhé už jí uniknout nedokázala.
Její život skončil na popravišti. Její přesvědčení však přežilo režim, který ji chtěl umlčet.
A na to bychom neměli zapomenout.





