Článek
Co naplat, i když je venku zima, do lesů nás to táhne stejně. Člověk by si mohl říct, že listopad je čas na domácí pohodu, teplý čaj a večery pod dekou. Jenže u nás to funguje trochu jinak. Jakmile se objeví možnost někam vyrazit, začnou se pomalu chystat batohy.
Tentokrát míříme do okolí Krásné Lípy. Čeká nás víkend v kraji skal, lesů a zajímavých zákoutí. Jen jsme se rozhodli pro jednu změnu. Nebudeme spát pod širákem ani pod turistickým přístřeškem. Listopadové noci už přece jen nejsou pro Elišku tím nejlepším dobrodružstvím. Je to pořád malá holčička a nechci, aby se z našeho výletu vrátila s pořádnou rýmou.
„Takže dneska spíme normálně v posteli?“ ptá se Eliška. „Tentokrát ano. I tuláci si občas dopřejí trochu pohodlí.“ „A zítra půjdeme do lesa?“ „To si piš. A docela pořádný kus.“
Tím je všechno vyřízeno. Ubytování v penzionu máme zajištěné a můžeme vyrazit.
Páteční odpoledne trávíme příjezdem a ubytováním. Ještě se trochu projdeme, protože přece nebudeme sedět celý den uvnitř, když jsme přijeli do kraje, který přímo vybízí k toulání. Venku je sice chladno, ale nám to náladu nekazí. Zítřejší plán už máme v hlavě a já se těším, co všechno společně objevíme.

Toulavý kámen - Krásná Lípa
Ráno nás vítá pořádně studeně. Tráva je pokrytá bílou námrazou a na první pohled je jasné, že podzim už pomalu předává vládu zimě.
Vylézáme z tepla penzionu a Eliška si pořádně utahuje bundu. „Tati, to je teda zima.“ „To víš, listopad. Ale neboj, za chvíli nám bude teplo.“ „A co když nebude?“ „Tak budeme muset jít rychleji.“ Eliška se směje a já taky. Batohy na zádech, boty zašněrované a můžeme vyrazit.
Dnešní plán je docela pestrý. Čekají nás Jeskyně víl, Soví jeskyně, Brtníky, Vlčí hora s rozhlednou a nakonec Zahrady u Rumburka. Žádný závod, žádné honění kilometrů. Jsme tu proto, abychom si užili společný den.
První zastavení nás čeká u Jeskyně víl. Už samotné hledání a příchod k tomuto místu má své kouzlo. Les kolem nás působí trochu tajemně. V listopadu, kdy většina stromů odhodila listí, je všechno jiné než v létě.

Jeskyně víl
„Tak tady bydlí ty víly?“ zajímá se Eliška. „Možná. Ale jestli tu nějaké jsou, tak se nám asi schovávají.“ „A proč?“ „Třeba nechtějí, abychom je rušili.“
Jeskyně víl je nádherná. Rozhlížíme se po skalním zákoutí a chvíli si užíváme atmosféru tohoto místa. Není tu potřeba žádná velká atrakce ani vstupní brána. Stačí příroda, skály a trocha fantazie. Člověk si tu snadno představí, že se někde za kamenem opravdu ukrývá malá pohádková bytost.
Zatím ale žádné rampouchy ani ledová výzdoba. Na ty si budeme muset počkat. „Tati, a přijedeme sem ještě?“ „Určitě. Ale víš kdy? Až bude pořádná zima.“ „A proč?“ „Protože až jeskyni ozdobí rampouchy a ledové krápníky, bude to teprve nádhera.“
Eliška se ještě jednou rozhlédne po okolí a já už vím, že tenhle slib budeme muset splnit. Jeskyně víl si zaslouží ještě jednu návštěvu. Tentokrát v zimním kabátě.
Znovu se noříme do lesního ticha. Pod nohama nám křupe listí a studený vzduch nás provází na každém kroku.
„Myslíš, že tam bude nějaká sova?“ „To by bylo pěkné. Ale sovy mají svůj rozum a před turisty se většinou neschovávají jen tak náhodou.“ „Tak třeba nějakou uslyšíme.“
A právě taková přání mám na našich vandrech rád. Dítě se dokáže těšit z věcí, kolem kterých dospělý někdy projde bez povšimnutí. My dospělí máme tendenci sledovat mapu, kilometry a čas. Eliška se mezitím zajímá o to, co je za dalším stromem, co se ukrývá ve skále a jestli v lese náhodou někdo nebydlí.

Soví jeskyně
A možná právě proto mě společné výpravy s ní tolik baví.
Od Soví jeskyně pokračujeme směrem k Brtníkům. Listopadová krajina má zvláštní atmosféru. Lesy už jsou barevnější než před několika týdny, ale rozhodně neztratily své kouzlo. Všude kolem je klid a člověk si může vychutnat každou chvíli.
Před námi je další cíl, Vlčí hora. A s ní také rozhledna, na kterou se těšíme. Po několika kilometrech už máme v nohách pěkný kus cesty. Zima nás ale dávno přestala trápit. Tělo si zvyklo na pohyb a my pokračujeme dál. Na takových výpravách člověk zjistí, že nejdůležitější není, kolik kilometrů má za sebou, ale kolik hezkých okamžiků si z nich odnese.
Od Vlčí hory nás čeká závěrečná část putování směrem do Zahrad u Rumburka. Pomalu se blížíme ke konci dnešní trasy.
Zhruba osmnáct kilometrů v listopadovém počasí není úplně málo. Ráno jsme vycházeli do mrazu, během dne poznali několik zajímavých míst a teď už se pomalu můžeme ohlížet za dalším společným dobrodružstvím.
A víte co? Mám radost, že jsme vyrazili..Mohli jsme zůstat doma v teple, ale místo toho jsme strávili den venku. Prošli jsme kus krásné krajiny, objevili další zajímavá zákoutí a zase si odvezli pár společných vzpomínek.
A jednu věc máme už teď jistou. Do Jeskyně víl se vrátíme. Až přijde opravdová zima, vyrazíme znovu obdivovat rampouchy a ledovou výzdobu.

Protože některá místa stojí za to navštívit víckrát.
Tak zase někdy na cestách
Čenda





