Článek
Představme si mladého muže, který se vrací z práce domů. Čeká ho rodina, obyčejné starosti a život, jaký tehdy vedly tisíce dalších lidí. Jenže v zemi, kde se po únoru 1948 začínají rychle měnit poměry, už ani obyčejný život není samozřejmostí. Hranice se zavírají, režim rozhoduje o tom, kdo smí odejít a kdo musí zůstat. A kdo se pokusí uniknout, může za to zaplatit mnoha lety vězení.
Ladislav Plšek se rozhodl, že takhle žít nechce. Netušil, že jeho cesta za svobodou skončí na popravišti pankrácké věznice. Narodil se 27. března 1925 v Horní Lidči na Valašsku. Pocházel z početné rodiny drobných zemědělců Františka a Veroniky Plškových. V domácnosti vyrůstalo třináct dětí a na pohodlný život tu nebylo příliš pomyšlení. Práce bylo dost a každý musel přiložit ruku k dílu. Ladislav vychodil obecnou školu a později se živil jako dělník. Pracoval v zemědělství i na stavbách.
Po válce se oženil a stal se otcem dvou dětí. Jeho osobní život ale nebyl právě šťastný. Manželství mělo problémy a ani jeho dosavadní život nebyl bez konfliktů se zákonem. V určité době pracoval také na hospodářství v Ryžovišti na Rýmařovsku, kde jeho rodiče získali do národní správy patnáctihektarovou usedlost.
Pak přišel únor 1948 a s ním změna, která zasáhla celou republiku. Komunisté převzali moc a postupně začali rozhodovat o každodenním životě obyvatel. Lidé přicházeli o majetek, politická opozice byla potlačována a hranice se stávaly stále neprostupnějšími. Pro některé byla nová doba příležitostí, pro jiné začátkem strachu a nejistoty.
Replika věže a oplocení v bývalém pracovním táboru Svornost
Ladislav Plšek v únoru 1948 nastoupil vojenskou službu v Olomouci. V armádě měl kázeňské problémy a jeho osobní situace nebyla jednoduchá. V létě následujícího roku se rozhodl odejít do Rakouska. Dne 24. července 1949 opustil kasárna a zamířil do Ryžoviště, kde si chtěl vyzvednout osobní věci. Jeho plán ale skončil dříve, než se vůbec přiblížil k hranicím. Ještě před půlnocí ho zatkli.
Za pokus opustit republiku následoval tvrdý trest. Dne 16. května 1950 ho Státní soud odsoudil za velezradu a špionáž ke třinácti letům vězení. Přišel také o majetek a čestná občanská práva.
Třináct let. V době, kdy mu bylo teprve pětadvacet. Doma zůstala manželka a dvě děti, zatímco jeho vlastní život se začal odvíjet za zdmi věznic. Nakonec se dostal do uranového tábora XII u Horního Slavkova.
Po válce měl totiž československý uran pro Sovětský svaz mimořádnou cenu. Sověti budovali svůj jaderný program a potřebovali surovinu, kterou jim československé doly dodávaly. Těžba se rozšiřovala a spolu s ní rostla také síť pracovních táborů. Do dolů nastupovali vězni, mezi nimi i lidé odsouzení v politických procesech.
Horní Slavkov se stal jedním z míst, kde se jejich život odehrával pod zemí a za ostnatým drátem. Tvrdá práce, dozorce, kontroly a neustálé vědomí, že o vlastním osudu rozhodují jiní. Tak vypadala každodennost mnoha mužů, kteří se do uranových táborů dostali.
Ladislav Plšek zde byl od srpna 1951. Už jednou se pokusil dostat za hranice a skončil ve vězení. Teď se ocitl na místě, odkud se svoboda zdála ještě vzdálenější. Jenže mezi vězni se našli muži, kteří se nechtěli smířit s tím, že zde stráví nejlepší léta svého života. Začal se připravovat hromadný útěk.
V noci ze 14. na 15. října 1951 se skupina vězňů pokusila dostat z tábora XII. Nebyla to žádná dobrodružná výprava. Muži věděli, že riskují život, ale přesto se rozhodli jednat. Podařilo se jim odzbrojit část ostrahy a dostat se z prostoru šachty číslo 14.
Během střetu byl smrtelně zraněn dozorce Jan Gucký. Zraněného muže umístili do těžní klece a spustili do šachty. Později zemřel. Tato událost se stala jedním z nejdůležitějších bodů následného vyšetřování.
Z tábora uprchlo jedenáct vězňů. Jejich svoboda ale netrvala dlouho. Do pátrání se zapojily bezpečnostní složky a armáda. V okolí Stanovic došlo k přestřelce, při níž bylo pět uprchlíků zastřeleno.
Další dva muži zahynuli později. František Čermák při pokusu o překročení hranic a Miroslav Hasil při zatýkání. Někteří byli dopadeni a vrátili se do rukou svých věznitelů. Mezi nimi byl také Ladislav Plšek.
Po dopadení následovalo vyšetřování. Smrt Jana Guckého se stala jedním z hlavních bodů obžaloby. Plšek se podle dochovaných údajů neúčastnil samotného střetu, při kterém byl dozorce zraněn. Pomáhal však s jeho umístěním do těžní klece. Tvrdil, že zranění nevypadalo na první pohled jako smrtelné. Soud jeho jednání vyhodnotil jako účast na vraždě.
Proces se konal neveřejně v Jáchymově ve dnech 19. až 21. března 1952. Vedle Plška byli k trestu smrti odsouzeni také Boris Volek a dozorce Jozef Karolík. Další účastníci útěku dostali dlouholeté tresty. Karel Kukal například 25 let vězení. Zdeněk Štich se kvůli zdravotnímu stavu způsobenému vyšetřováním nemohl procesu zúčastnit. Pro Ladislava Plška už nebylo cesty zpět.
Dne 11. listopadu 1952 se v pankrácké věznici vykonávaly rozsudky smrti. Mezi popravenými byl také on. Bylo mu pouhých sedmadvacet let.
Zůstala po něm manželka a dvě děti. Nedokážeme si dnes představit, co všechno musela rodina prožívat. Nevíme ani, jak vypadaly jeho poslední hodiny. Jeho poslední slova se nedochovala a nebylo by poctivé si je vymýšlet.
Po listopadu 1989 se začaly znovu otevírat případy lidí odsouzených komunistickými soudy. Také Ladislav Plšek byl plně rehabilitován.
Jeho příběh není černobílý. Při útěku z tábora zemřel člověk a tato skutečnost nesmí být přehlížena. Stejně tak ale nesmíme zapomínat na prostředí uranových lágrů, politické procesy a justici, která v tehdejším Československu sloužila komunistickému režimu.
Ladislav Plšek nebyl žádný slavný politik ani generál. Byl to muž z Valašska, který měl rodinu, vlastní starosti a také své chyby. Dvakrát se pokusil uniknout z prostředí, ve kterém nechtěl žít. Podruhé už se domů nevrátil.
Dne 11. listopadu si připomínáme oběti válek a válečné veterány. Ale tento den nám může připomenout také lidi, kteří přišli o život v československých věznicích a pracovních táborech.
Ladislav Plšek zemřel na Pankráci ve věku sedmadvaceti let.
Jeho jméno možná většině lidí nic neříká. Ale i takové osudy patří do našich dějin. A právě proto stojí za to je vyprávět.
