Článek
Je listopad 1918. Evropa se právě vzpamatovává z války, která trvala více než čtyři roky a připravila o život miliony lidí. Staré monarchie se rozpadají, hranice se mění a na politické mapě vznikají nové státy. Mezi nimi je také Československo. Jeho samostatnost byla vyhlášena 28. října 1918 v Praze. Pro české země to znamenalo konec několikasetleté habsburské vlády a začátek nové kapitoly. Jenže nový stát potřeboval nejen vládu a zákony, ale také prezidenta.
Muž, jehož jméno se s bojem za samostatnost spojovalo nejvíce, však v Praze nebyl. Tomáš Garrigue Masaryk se nacházel ve Spojených státech amerických. A právě tam začíná příběh jeho cesty do prezidentského úřadu.
Když v létě 1914 vypukla první světová válka, Masaryk patřil k českým politikům, kteří si uvědomovali závažnost evropské situace. Zpočátku však ještě nebylo samozřejmé, že jeho cílem bude úplné rozbití Rakousko-Uherska. Dne 18. prosince 1914 odjel z Prahy do zahraničí. Jeho cesta vedla přes Itálii a později do Švýcarska, Francie, Velké Británie, Ruska a Spojených států. Do vlasti se už před koncem války nevrátil.
Neodjížděl jako člověk, který by měl jistotu, že se mu podaří vytvořit nový stát. Odjížděl do nejistoty, v níž bylo třeba teprve získat politickou podporu pro myšlenku československé samostatnosti.
TGM vystupuje z vlaku, po jeho levé straně dcera
Postupně se stal jednou z hlavních osobností zahraničního odboje. Jeho nejbližšími spolupracovníky byli Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik. Každý z nich přispíval k společnému úsilí jiným způsobem. Masaryk se soustředil především na politická jednání a získávání podpory zahraničních představitelů, Beneš na diplomatickou a organizační práci a Štefánik na vojenskou a politickou činnost.
Jejich úkol nebyl jednoduchý. Museli přesvědčit mocnosti, že rozpad Rakousko-Uherska a vznik samostatného československého státu jsou uskutečnitelným politickým řešením.
V roce 1918 se Masaryk nacházel ve Spojených státech. Situace ve válce se měnila a rozpad habsburské monarchie se stával stále reálnější možností. Důležitým krokem byla Washingtonská deklarace. Její první koncept Masaryk napsal v noci ze 13. na 14. října 1918 ve Washingtonu. Text následně procházel úpravami a konečnou podobu Masaryk schválil 17. října. Následující den, 18. října, byla deklarace předána americkému ministru zahraničí Robertu Lansingovi a doručena také do Bílého domu.
Dokument požadoval nezávislost československého národa a představil politické uspořádání budoucího státu jako demokratickou republiku. Nebyl to ještě okamžik, kdy v Praze vznikl samostatný stát. Šlo o významný krok zahraničního odboje, kterým Masaryk a jeho spolupracovníci veřejně představili svou představu budoucího Československa.
V té době už Masaryk zastával také funkci předsedy prozatímní československé vlády, ustavené 14. října 1918. Diplomatické úsilí tak začínalo přinášet výsledky. O skutečné podobě nového státu však měly rozhodnout také události přímo v českých zemích.
Pondělí 28. října 1918 se zapsalo do českých dějin. V Praze se rozšířila zpráva o Andrássyho nótě z předchozího dne. Rakousko-uherský ministr zahraničí Gyula Andrássy v ní reagoval na mírové požadavky amerického prezidenta Woodrowa Wilsona a vyjádřil ochotu zahájit jednání o příměří.
Masaryk na návštěvě v kibucu
Česká veřejnost si tuto zprávu vyložila jako faktickou kapitulaci Rakousko-Uherska. V ulicích se začaly shromažďovat davy lidí. Na Václavském náměstí se slavila zpráva, která byla chápána jako konec starého pořádku. Národní výbor československý převzal moc. Mezi jeho představitele patřili Alois Rašín, Antonín Švehla, František Soukup, Jiří Stříbrný a Vavro Šrobár. Právě oni jsou známí jako muži 28. října.
Večer byl vydán první zákon samostatného československého státu, jehož autorem byl Alois Rašín. Takzvaný recepční zákon zachovával dosavadní právní řád, aby se zabránilo chaosu při přechodu od starého státu k novému.
Je důležité připomenout, že 28. října ještě neskončila první světová válka. Příměří mezi Rakousko-Uherskem a Dohodou bylo podepsáno až 3. listopadu 1918. Nový stát však už začal psát vlastní dějiny. A jeho budoucí prezident byl stále za oceánem.
Po vyhlášení samostatnosti bylo třeba vyřešit další zásadní otázku. Československo potřebovalo ústavní a politické základy. Dne 13. listopadu 1918 schválil Národní výbor prozatímní ústavu. O den později se v Praze poprvé sešlo Revoluční národní shromáždění.
Nevzniklo na základě nových všeobecných parlamentních voleb. Jeho složení vycházelo z rozšíření Národního výboru podle takzvaného Švehlova klíče, který vycházel z výsledků voleb do rakouské říšské rady z roku 1911. Shromáždění mělo celkem 256 poslanců a zahrnovalo také slovenské zástupce.
Národnostní menšiny, zejména početná německá menšina v českých zemích, v něm zastoupeny nebyly.
První schůze začala ve čtvrtek 14. listopadu 1918 v 11 hodin a 40 minut dopoledne. Předsedal jí Karel Kramář. Jeho úvodní projev připomínal válečné utrpení a úsilí československého národa o samostatnost. Poté přišla chvíle, která se stala jedním z nejvýznamnějších okamžiků jednání.
Kramář navrhl, aby byl prvním prezidentem Československé republiky zvolen Tomáš Garrigue Masaryk. Následovala aklamace. Kramář poté oznámil, že Masaryka prohlašuje jednohlasně zvoleným prezidentem.
JUDr. Karel Kramář
Dochovaný stenografický záznam první schůze zachycuje jeho přesná slova:
„Prohlašuji tedy professora dra. Tomáše G. Masaryka jednohlasně zvoleným presidentem Československé republiky.“
Nebyla to běžná tajná volba s následným sčítáním hlasovacích lístků. Prezident byl zvolen aklamací a výsledek byl oznámen předsedajícím.
Rozhodnutí bylo přijato. Československo mělo svého prvního prezidenta. Jenže Tomáš Garrigue Masaryk se o tom všem dozvídal daleko od Prahy.
V okamžiku svého zvolení pobýval Masaryk ve Spojených státech. Nemohl se proto osobně zúčastnit jednání ani bezprostředně převzít prezidentský úřad. Jeho volba však byla významným politickým rozhodnutím. Poslanci tím dali najevo, že právě Masaryka považují za osobnost, která má stát v čele nově vzniklé republiky.
Nebyla to náhodná volba. Masaryk byl po léta jednou z hlavních tváří zahraničního odboje a jeho jméno bylo spojeno s úsilím o samostatnost.n Přesto bylo před ním ještě několik týdnů cesty.
Masarykův návrat do vlasti nebyl okamžitý. Po zvolení prezidentem musel absolvovat cestu ze Spojených států přes Evropu.
Dne 20. prosince 1918 přijel do Československa. Jeho příjezd na území nového státu se uskutečnil v Horním Dvořišti, kam dorazil vlakem.
Následující den, 21. prosince, pokračoval do Prahy.
Tam ho čekalo slavnostní přivítání. Předseda Revolučního národního shromáždění František Tomášek při uvítacím projevu připomněl, jakým způsobem český lid prezidenta na jeho cestě Prahou vítal.
Masaryk už nepřijížděl jako politický exulant, který se snaží přesvědčit svět o právu svého národa na samostatnost. Přijížděl jako zvolená hlava nového státu.
Téhož dne, 21. prosince 1918, předstoupil před Revoluční národní shromáždění a složil prezidentský slib.
Jeho znění stanovovala prozatímní ústava. „President republiky slíbí před Národním shromážděním na svou čest a svědomí, že bude dbáti blaha republiky a lidu a šetřiti zákonů.“
Tím se završila cesta od zahraničního odboje k prezidentskému úřadu.
Masaryk se stal prezidentem země, která teprve hledala své pevné místo v Evropě. Československo potřebovalo vybudovat vlastní instituce, zajistit správu území, řešit hospodářské problémy a stanovit hranice. Muselo se také vypořádat se složitými vztahy mezi obyvateli různých národností.
Nová republika nebyla hotovým dílem, které stačilo pouze slavnostně představit světu. Její budoucnost závisela na každodenní práci politiků, úředníků i obyčejných lidí.
Masaryk stál v jejím čele v době, kdy se rozhodovalo o mnoha základních otázkách jejího dalšího vývoje.
Dne 22. prosince 1918 přednesl na Pražském hradě své první poselství Národnímu shromáždění. V jeho závěru zazněla slova Jana Amose Komenského, která se stala jedním ze symbolů návratu české státnosti:
„Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu vláda věcí Tvých k Tobě se zase navrátí, ó lide český.“ Byla to slova, která dobře vystihovala atmosféru historické chvíle.
Milan Rastislav Štefánik
Cesta k samostatnosti nebyla jednoduchá a její výsledek nebyl po celou dobu jistý. Masaryk strávil válečná léta v zahraničí, kde usiloval o podporu pro vznik nového státu. Když se 14. listopadu 1918 stal jeho prvním prezidentem, ještě stále nebyl doma.
Do Československa přijel 20. prosince a do Prahy dorazil následující den.
Tak se uzavřela jedna kapitola jeho života a začala další. Tomáš Garrigue Masaryk se stal prvním prezidentem Československé republiky a jeho jméno zůstalo natrvalo spojeno se vznikem samostatného československého státu.
