Údolí Kamenice, další kus trampského kraje, kde kamarádství pořád žije.

Tak jsem se zase jednou pustil do vzpomínání. A než mi někdo začne vykládat, že dneska už je všechno jinak, ať si raději uvaří kafe a chvíli poslouchá. Ono totiž kolem Spálova a Návarova není jenom řeka, pár skal a zřícenina hradu. Tady má tramping svoje kořeny a taky pořád ještě svoje lidi.

Všechno to začíná jako obvykle. Bágl na záda, kytara přes rameno a hurá na vlak. Kolena už sice při každém schodu připomínají, že jejich majitel dávno není žádný mladík, ale co naplat. Člověk může sedět doma v papučích, koukat z okna a čekat, až ho přejde chuť někam vyrazit. Jenže ono ho to nepřejde. Takže šup za kamarády… Zalomený palec, ahoj, kam jedeš, koho jsi viděl a jestli máš něco na zahřátí. Vlak plný kytar, báglů a starých známých. Některým už ubylo vlasů, jiným přibylo břicho, ale poznáme se. A to je hlavní.

Tentokrát míříme do kraje kolem Spálova a Návarova. Kdo to tam zná, ví, že Kamenice si cestu údolím rozhodně nevybrala podle přání turistických kanceláří. Tlačí se mezi skalami, kroutí se pod lesními svahy a člověk má občas pocit, že se do toho údolí sotva vejde s batohem na zádech. Voda si hučí po svém a žádné naše starosti ji příliš nezajímají.

Od Spálova se vydáváme podél řeky směrem k Návarovu. Cesta vede krajem, kde se člověk má co rozhlížet i když musí koukat i pod nohy. Kameny, kořeny, vlhko, občas pořádný kopec. A když zaprší, je z toho pěkná klouzačka. To pak člověk vzpomíná na mládí, kdy podobné překážky přeskakoval jako kamzík. Dneska už spíš opatrně našlapuje a tváří se, že si jen prohlíží okolní přírodu. Kamenice je tady pořádná řeka. Žádný potůček, který přeskočíte s párátkem v koutku pusy. V některých místech se zakusuje do skal a podél jejího toku se táhne údolí, které má pořád dost divoký charakter. Lesy, balvany, skály a železnice, která se tu místy připomene rachotem projíždějícího vlaku. Člověk jde, poslouchá vodu a občas si sedne na kámen. Ne proto, že by chtěl meditovat, ale protože si potřebuje odpočinout. To je totiž velký rozdíl.

A pak je tu Návarov. Nad řekou se zvedá skála se zříceninou hradu. Hrad si tam stojí po svém, jako by chtěl dohlížet na celé údolí. My trampové jsme ale nikdy nebyli žádní velcí hradní páni. Když už jsme se sem táhli s báglem, zajímalo nás hlavně, kde se dá posedět, kde potkáme kamarády a kde se dá dát pivo. A právě tady přichází na řadu Rusalka.

Pro trampy z okolních osad to nebylo jen nějaké místo, kolem kterého se prošlo a pokračovalo dál. Rusalka byla hospoda, kam se chodilo na pivo a kde se potkávali kamarádi z různých osad. Někdo přijel odjinud, někdo dorazil pěšky z okolních kopců, další se objevil po dlouhé době a hned bylo o čem mluvit.

U stolu se probíraly vandry, osady, kamarádi, kteří zrovna chyběli, i ti, kteří už bohužel nepřijdou. Vzpomínalo se na staré potlachy, na společné výpravy a na všechny ty příhody, které se s každým dalším vyprávěním trochu vylepšily. To už tak bývá. Když někdo vypráví, jak se kdysi v noci brodil řekou, bývá voda pokaždé o něco hlubší a počasí o něco horší. Ale takové řeči k tomu patří. U piva se nikdo neptá, jestli měl příběh přesně tolik kilometrů, kolik dotyčný tvrdí. Hlavně když je co poslouchat.

A Návarov má ještě jednu důležitou kapitolu. Potlachy. Ty se konaly a prý pořád konají v údolí pod železniční tratí. Tam se scházeli trampové, tam se hrálo, zpívalo, povídalo a sedělo u ohně. Nešlo o žádnou přehlídku pro kolemjdoucí. Pár kamarádů, kteří se znali, měli svoje osady a svoje společné zážitky.

Když se sejde parta starých trampů, není potřeba žádný slavnostní program. Stačí oheň, kytara a pár známých tváří. Jeden začne písničku, druhý se přidá, třetí si vzpomene, že ji kdysi hráli úplně jinak, a čtvrtý už do toho mluví, přestože si nepamatuje ani první sloku. Tak to chodí. A kdo někdy seděl na pořádném potlachu, ten ví, že největší rámus občas nedělá kytara, ale debata vedle ohně.

S Návarovem jsou spojené také Spojené osady Navarovské, známé pod zkratkou SON. A není to jen nějaká zaprášená vzpomínka v kronice. Kamarádi se v tomhle kraji scházejí i dnes. To je na tom to podstatné. Osady a jejich kamarádi nezmizeli jen proto, že se změnila doba, auta jsou rychlejší a někdo si dneska místo usárny pořídí batoh za několik tisíc.

Člověk nemusí mít na sobě starou maskáčovou blůzu, aby věděl, kam patří. A taky nemusí každému na potkání vysvětlovat, kolik vandrů má za sebou. To se většinou pozná samo. Podle pozdravu, podle toho, jak se člověk chová ke kamarádům, a někdy i podle toho, jak se dokáže zasmát sám sobě.

Když se tak člověk rozhlédne po okolí Spálova a Návarova, napadne ho, kolik se toho za ty roky změnilo. Některé tváře zestárly, některé už nepotkáme, osady mají za sebou dlouhá léta a mladší generace si žije zase po svém. Jenže pořád se tu najdou lidé, kteří si sbalí bágl, vezmou kytaru a vyrazí za kamarády. Pořád se tu konají setkání a potlachy a pořád se najde někdo, kdo si u ohně vzpomene na staré časy.

Takže až někdo zase začne povídat, že tramping už dávno skončil, pošlete ho na Návarov. Třeba tam zrovna potká někoho ze SON, uslyší kytaru a zjistí, že ještě nemá úplně pravdu.

A já? Já si raději zkontroluju bágl, jestli jsem nezapomněl něco k jídlu, a vyrazím. Kolena sice remcají, záda taky, ale to už je jejich problém. Dokud ještě dojdu k vlaku, není důvod věšet usárnu na hřebík.

Tak kamarádi. Ahoj!