Údolí děsu. Když se na Kodu jezdilo s dekou na zádech

Kodu znám už dost dlouho na to, abych tam nemusel chodit podle mapy a hledat, co mi kdo označil jako zajímavost. Některá místa člověk časem zná trochu jinak, podle starých příběhů, jmen, fleků na spaní a lidí, kteří tam chodili dávno před ním. A právě proto mám Kodu rád, protože když člověk zpomalí a chvíli poslouchá Kodský potok, dokáže si docela dobře představit, jak sem před sto lety přicházeli první kluci z Prahy s usárnou, dekou přes rameno, ešusem a pár korunami v kapse.

Dneska už lidé jezdí do lesa se spacáky, karimatkami, čelovkami a bundama, ve kterých prý člověk přežije všechno od deště po konec světa, to ale nejsou žádní trampové, spiš papoušci. Tehdejší tramp toho tolik nepotřeboval. Měl vojenskou deku, něco k jídlu, sirky a hlavně kamarády, se kterými chtěl být venku. Když se člověk podívá na staré fotografie, musí se pousmát, co všechno dokázali tihle chlapi tahat na zádech, ale oni s tím chodili kilometry a nikdo z toho nedělal žádnou vědu.

Kolem roku 1921 se v okolí Srbska objevila patnáctičlenná parta, říkali si Kati, vedená Sheriffem Béďou Prellerem, a právě jejich jméno patří k počátkům historie Údolí děsu. Nejdřív měli svoje místo v Prdláku, kde si opravili starou chatrč po bývalém mramorovém lomu. Žádný luxus, ale když držela střecha a bylo kam složit deku, bylo dobře. Jenže tramp dlouho na jednom fleku nevydrží, a tak začali courat po okolí, až objevili Kodu, která se jim zalíbila víc. A tím se začala psát další kapitola.

V Kodě se postupně stavělo a v roce 1922 vznikla první známá bouda Na 60. míli, které se říkalo Šedesátka. Nebyla to žádná dnešní chata, ale stavba z toho, co bylo po ruce, z kamení, dřeva, beden a dalšího materiálu, který se dal sehnat. Když střecha držela, dovnitř moc netáhlo a bylo kam položit deku, účel byl splněný. Postupně přibyly další boudy a z obyčejného místa v lese se stal známý trampský flek.

A k němu patřila Bába Veverková.

Bába měla domek u Berounky mezi ústím Kodského potoka a Prdlákem a provozovala tam kantýnu pro dělníky z okolních lomů. Trampové si na ni zvykli a ona zase na ně. Když bylo venku mizerně, nechala je přespat na půdě v seně, což muselo být po celodenním vandru a v dešti docela vítané. Ještě zajímavější ale bylo, že si u ní trampové nechávali vojenské deky, protože tahat těžkou deku každý víkend z Prahy sem a zase zpátky nebyla žádná legrace.

Takže člověk přijel na další vandr, zašel k Bábině domku, vyzvedl svoji deku a pokračoval na Kodu. Po vandru ji zase nechal u Báby na příště. Mně se na tomhle detailu líbí snad nejvíc, že v něm není nic velkého, jen obyčejný život lidí, kteří věděli, že se sem zase vrátí. Bábina chalupa tak byla pro staré trampy nejen kantýnou, ale místem, kde měli svoje věci a člověka, na kterého byl spoleh. V těžších letech hospodářské krize a později za okupace se u ní schovávaly i další věci.

Jenže Koda uměla být také pořádně divoká. 12. srpna 1925 přišla průtrž mračen a z Kodského potoka se stala voda, která se hnala údolím, brala s sebou kamení, hlínu a stromy a dole v Srbsku poškodila železniční trať. Ve Šedesátce vystoupala voda přes metr a trampové se museli zachraňovat útěkem ven. Tohle už nebyla romantika pod širákem, ale pořádný průšvih, na který se nezapomíná.

Na skále už předtím existoval nápis Údolí Děsů a po téhle povodni dostal název nový význam. A tak se z Kody stalo místo, které trampové začali znát jako Údolí děsu.

Koda ale žila dál. Boudy se opravily, kamarádi se vrátili a večer se zase sedávalo u ohně. A právě s muzikou je spojený Josef „Pedro“ Mucha, výrazná postava osady a vedoucí sboru Kamarádi z Údolí děsu. Jeho jméno je spojeno také s písní Řeka hučí, která byla nahrána v roce 1931.

To je na starém trampingu vlastně krásné. Něco se stane, večer se o tom vypráví u ohně, někdo vezme kytaru, druhý přidá pár slov a za pár let už historku znají kamarádi v jiné osadě. A když se k tomu přidá dobrá písnička, může přežít celé generace.

Když dnes procházím Kodou, nejvíc mě baví právě představa těch starých pardů. Sheriff Béďa Preller a jeho Kati, první boudy, Šedesátka, Pedro s kytarou a někde u Berounky Bába Veverková, u které čekaly deky na další vandr.

Možná právě ta obyčejná deka říká o starém trampingu víc než všechny velké řeči. Někdo ji nechal u Báby, protože věděl, že se sem vrátí. Koda pro něj nebyla místo, které si jednou odškrtl na mapě. Byl to flek, kam patřil.

A tak když dnes sedím nad Kodským potokem a poslouchám vodu, vzpomenu si na všechny ty kamarády, kteří tudy chodili před námi. Některá jména už odvál čas, ale jejich příběhy zůstaly.

Protože některé fleky člověk nepozná podle cedule. Pozná je podle toho, co v nich zůstalo. A Koda toho za těch sto let nasbírala opravdu hodně.

Buřt

Údolí děsu, Cancák kamaráda Buřta, Koda