Ivančena. Dokud mě nohy nesundají

Ráno jsem si zavázal kanady a chvíli jen seděl na pařezu. Kolena bolela už před cestou. To není žádná novinka. Člověk, který strávil půl života v dole, nemůže čekat, že ho tělo nechá na pokoji jen proto, že má dneska volno. Na dolech jsem nechal kus zdraví. Záda, kolena, ruce. Něco člověk odpracuje a něco si odnese domů. Jenže výplatní pásku už dávno nemám, zatímco kolena mi tu dobu připomínají skoro každý den. Dřív jsem vyběhl kopec a ještě jsem se nahoře stačil smát těm, co šli za mnou. Dneska se směju hlavně sám sobě. Je mi skoro šedesát a občas už prostě nemůžu. Jenže pořád jdu. Batoh už nemám tak těžký jako kdysi. Spacák je lehčí, ešus taky a některé věci jsem už dávno vyházel, protože člověk časem pochopí, co opravdu potřebuje a co jen zbytečně tahá. Dneska potřebuju hlavně vodu, kus chleba, nůž, bundu a trochu tvrdohlavosti. Tu mám pořád.

Cesta stoupala lesem. Nikdy jsem nebyl žádný horolezec. Byl a  jsem tramp. To je rozdíl. Horolezec potřebuje vědět, kam leze. Trampovi někdy stačí vědět, že tam nahoře je něco, kam se chce dostat. Kdysi jsme chodili s dekou přes rameno. Dneska by se nad tím mladí pousmáli. Spacák, karimatka, vařič, nepromokavé oblečení a GPS. My měli deku. A když zmokla, byla těžká jako prase. Ale zahřála. A hlavně jsme byli mladí. To je vybavení, které se nedá koupit. Člověk tehdy neřešil, jestli bude pršet, kolik kilometrů má před sebou nebo jestli ho ráno budou bolet záda. Prostě jsme vyrazili. Když se někde dalo přespat, přespali jsme. Když nebylo kde, našel se převis, přístřešek nebo kus lesa, kde na nás nepršelo přímo. A když pršelo i tam, tak jsme nadávali na počasí a ráno šli dál.

Cestou jsem potkal dva kluky s moderními batohy. Pozdravili a já taky. Jeden z nich se podíval na moje boty a zeptal se, „v tom ještě chodíte?“ Usmál jsem se. „Dokud mě nohy nesundají, chodím.“ Neřekl jsem mu, že někdy večer už nevstanu z křesla bez toho, abych se chytil stolu. Nemá to cenu. Každý má svoje. Já mám kolena, někdo žaludek, jiný záda a někdo vzpomínky. Ty jsou někdy ze všeho nejtěžší. Ten kluk to asi myslel dobře. Vždyť proč by se také nezeptal. Vypadal, že by mohl být klidně můj syn. Měl lehký krok, batoh seděl na zádech jako přibitý a kopec mu vůbec nevadil. Díval jsem se za ním a chvíli si říkal, že přesně takhle jsme kdysi chodili my. Bez přemýšlení. Bez zastavování. A hlavně bez toho, aby nás druhý den něco bolelo.

Když jsme byli mladí, jezdili jsme všude. Brdy, Posázaví, Beskydy. Některá místa už dneska nepoznávám. Les zůstal, ale člověk se změnil. A někteří kamarádi zmizeli úplně. Pajsa odešel před lety. Frenk už taky nechodí jako dřív a Jaryn má svoje zdravotní trápení. Když se někdy sejdeme, začneme úplně obyčejně. Jak se kdo má, co práce, co zdraví. Jenže pak někdo vytáhne starou historku a během pěti minut jsme zase někde u ohně. Pajsa tam ve vzpomínkách samozřejmě velí, Frenk sedí stranou a mlčí a Jaryn zase něco provádí. Člověk se tomu směje a přitom ví, že už to nikdy nebude úplně stejné.

Pajsa byl vždycky ten, který chtěl vyrazit jako první. My ještě balili a on už stál u cesty s batohem na zádech. „Tak co, vy balíci, vyrážíme?“ volal na nás. Nikdy jsme ho neměli rádi, když tohle dělal. A vždycky jsme šli za ním. Měl v sobě nějaký motor. Nešel rychle proto, aby nám ukázal, že je lepší. On prostě neuměl jít pomalu. Když jsme se někde zastavili, chvíli vydržel sedět, pak začal přešlapovat a za chvíli se ozvalo, „tak už?“ A bylo po odpočinku.

Frenk byl úplně jiný. Ten dokázal sedět u ohně půl hodiny a neříct ani slovo. Jen koukal do plamenů a občas přihodil poleno. Člověk si někdy říkal, jestli vůbec poslouchá. Pak se někdo na něco zeptal a Frenk řekl jednu větu, která všechno vystihla. A zase bylo ticho. Byl to dobrý kamarád. Takový, kterého nemusíte pořád vidět. Když se objeví, je to, jako byste se viděli včera.

A Jaryn? Ten byl případ sám pro sebe. Když byl někde Jaryn, bylo skoro jisté, že se něco stane. Jednou jsme vařili večer čaj a Jaryn dostal za úkol hlídat ešus. Nevím dodnes, jak se mu to povedlo, ale za chvíli byl ešus v ohni, voda v popelu a Jaryn stál nad tím a tvrdil, že chtěl zjistit, jestli se dá voda vařit rychleji. Samozřejmě nedala. Ešus to přežil, čaj ne. Seděli jsme pak kolem ohně a smáli se tak, že nás museli slyšet až na druhém kopci. Tohle byly naše vandry. Žádné velké zážitky pro televizi. Jen obyčejné blbosti, které člověku zůstanou v hlavě celý život.

Dneska se člověk někdy ptá, proč si vlastně pamatuje zrovna tyhle věci. Nepamatuju si, co jsem měl na sobě před čtyřiceti lety. Nepamatuju si, kolik tehdy stál chleba. Ale pamatuju si mokrou deku, kouř v očích, studené ruce kolem ešusu a Jaryna, jak vytahuje z ohně něco, co tam rozhodně nemělo být. Pamatuju si Pajsu, jak nás ráno honil z pelechu. Pamatuju si Frenka, jak seděl u ohně a mlčel. A pamatuju si pocit, že jsme byli někde, kde jsme být chtěli. To člověku zůstane.

Pak přišel kopec a já zjistil, že některé věci už nejdou jako dřív. Zastavil jsem se, opřel hůl o strom a chvíli jen dýchal. Pot mi stékal po zádech a koleno začalo pobolívat tak, že jsem ho měl chuť poslat někam do háje. Kdysi bych se za to styděl. Dneska ne. V dole jsem se naučil jednu věc. Když člověk nemůže, nesmí si hrát na hrdinu. Sedne si, odpočine, napije se a pak zkusí vstát. Když to nejde, počká. A když to nejde ani potom, vrátí se. Není hanba vrátit se. Hanba je nechat tam kamaráda. Proto jsme vždycky chodili spolu. Když někdo nemohl, ostatní čekali. Neřešilo se, jestli zdržuje. Prostě se čekalo.

Seděl jsem tam možná deset minut. Možná dvacet. Člověk už dneska čas neměří stejně jako dřív. Když jsem byl mladý, deset minut odpočinku bylo moc. Dneska si klidně deset minut sednu a ještě si říkám, že jsem měl zůstat déle. Napil jsem se a podíval se mezi stromy. Les byl úplně klidný. Nikde nikdo. Jen občas zapraskala větev. A v tu chvíli jsem si uvědomil, že přesně kvůli tomuhle jsem vlastně vyrazil. Ne kvůli Ivančeně. Ne kvůli tomu, abych si odškrtl další výlet. Kvůli tomu tichu.

Po chvíli jsem šel dál. Nahoře čekala Ivančena. Nejdřív jsem ji uviděl mezi stromy. Kameny. Spousta kamenů. A najednou jsem zpomalil. Ne proto, že bych už nemohl. Tentokrát jsem chtěl jít pomalu. Některá místa si člověk prostě nechce odbýt. A tak jsem tam přišel, položil batoh a chvíli jen stál. Vzpomněl jsem si na první návštěvu. Byli jsme mladí, měli jsme hlad, byla nám zima a byli jsme šťastní. Dneska už člověk nemá hlad tak často, zima mu vadí víc, ale to štěstí se občas vrací. Stačí se podívat na starou mohylu.

Každý kámen sem někdo donesl. Někdo přišel zdaleka, jiný jen z druhé strany kopce. Někdo věděl přesně, proč ho sem nese. Jiný možná jen slyšel příběh a chtěl přidat svůj. Já měl jeden v kapse. Nebyl ničím zvláštní. Šedý kámen z cesty. Chvíli jsem ho držel v ruce a přemýšlel, kolik takových kamenů už tu za ty roky bylo. Kolik rukou se jich dotklo. Kolik lidí sem přišlo mladých a kolik se jich sem vracelo později s šedivými vlasy. Pak jsem ho položil nahoru.

A vzpomněl jsem si na kamarády. Na ty, kteří už nahoru nikdy nepřijdou. To je na věku zvláštní. Člověk už nechodí jen za těmi, kteří tam jsou. Chodí i za těmi, kteří tam nejsou. Pajsa by se tady určitě rozčiloval, že se moc loudám. Frenk by si někam sedl a mlčel. A Jaryn by nejspíš zase něco vymyslel, co by se nemělo stát. Člověk je má v hlavě všechny tři. A možná právě proto člověk nikdy nejde úplně sám.

Sedl jsem si vedle mohyly a nikam nespěchal. Lysá hora byla někde přede mnou, les šuměl a já si říkal, že vlastně ještě pořád můžu. Sice pomalu, sice s holí a s koleny, která mě budou večer nenávidět, ale můžu. A dokud můžu, půjdu. Ne kvůli tomu, abych někomu ukazoval, jaký jsem ještě borec. To už jsem si snad odbyl. Půjdu kvůli tomu pocitu, který člověk zná z mládí. Ráno sbalit batoh, zavřít za sebou dveře a někam vyrazit. Nevědět přesně, co bude večer. Jen vědět, že večer někde bude oheň.

Protože jsem tramp. Ne proto, že mám staré kanady, ne proto, že mám v batohu ešus a už vůbec ne proto, že znám nějaké písničky u ohně. Trampem je člověk možná hlavně tehdy, když už mu není úplně dobře, ale stejně si ráno zaváže boty a vyrazí. Třeba jen kousek. Třeba jen za kopec. A někdy až tam, kde čeká hromada kamenů.

A možná je to celé mnohem jednodušší. Člověk jde, dokud může. Pak si sedne. Odpočine. Podívá se kolem sebe. A zase vstane.

Stejně jako tehdy pod zemí. Stejně jako kdysi na vandru. Stejně jako dneska tady.

Ještě jeden vandr. Ještě jeden kopec. Ještě jednou nahoru. A potom už se uvidí. Protože až jednou opravdu nebudu moct, batoh zůstane doma. Kanady budou stát někde v koutě a možná na ně sedne prach. Ale do té doby je nehodlám uklízet.

Pajso, Frenku, Jaryne… Kdybyste byli někde poblíž, počkejte na mě.

Já zase dorazím jen trochu později…

Buřt

---

Ivančena není jen obyčejná kupa kamení pod Lysou horou. Je to mohyla postavená na památku pěti ostravských skautů, které nacisté na konci války popravili za účast v odboji. Byli mladí, válka už se pomalu chýlila ke konci a přesto se domů nevrátili. V roce 1946 sem jejich kamarádi postavili první kříž a začali sem nosit kameny. Jeden po druhém. Bez velkých řečí.

Jenže pak přišla jiná doba. Junák byl zakázán a na místa, která připomínala svobodu a lidi, kteří za ni zaplatili životem, se najednou nechodilo úplně bez obav. Přesto lidé přicházeli. Skauti, trampové i další kamarádi. Někdy jen s batohem, někdy s kamenem v kapse. Položit ho na mohylu nebyla žádná velká demonstrace. Jenže každý, kdo tam kámen položil, dobře věděl, proč to dělá.

A tak kameny přibývaly..Rok za rokem. Člověk si dnes může říct, že je to jen mohyla někde v beskydském lese. Jenže stačí se chvíli dívat. Uvědomit si, kolik lidí ten kámen neslo v ruce. Kolik jich sem přišlo poprvé jako mladí kluci a holky. Kolik se jich sem vracelo později. A kolik z nich už dnes nepřijde.

Možná právě v tom je síla Ivančeny. Ne v těch kamenech. Ale v lidech, kteří je sem nosili.

Ti kluci, kterým je Ivančena věnovaná, svou cestu nedokončili. My ji ještě pořád máme před sebou. A možná právě proto má cenu občas vzít kámen do ruky, vynést ho nahoru, položit a potom zase pokračovat.

Nezapomenout. A jít dál. Dokud máme kam…