Článek
Když se dnes řekne Rotštejn, většina lidí si představí zříceninu hradu uprostřed Klokočských skal, dřevěné lávky, schody, zábradlí a turisty s foťáky.
Já si ale při tom jménu vybavím úplně jiný obrázek. Bágl na zádech, staré kanady, deku nacpanou někde pod víkem usárny, vůni kouře, kytaru a hlavně kamarády, se kterými jsme se na Klokočky vraceli v době, kdy tam člověk neměl pocit, že přišel na turistickou atrakci, ale že dorazil někam, kde může na pár dní opravdu žít.
Na Klokočské skály jsme jezdili hlavně na konci osmdesátých let a tehdy to pro nás nebyl výlet za památkami, ale pořádný vandr. Člověk vyrazil s tím, co měl na zádech, a příliš neřešil, kde večer skončí. Pískovcové skály, rokle, převisy a úzké průchody byly naším světem a každý, kdo tam jezdil častěji, věděl, kde se dá nabrat voda, kde se dá schovat před deštěm nebo kde se dá večer posedět u ohně.
A hlavně jsme věděli, kam se jde nejdřív. Dolů pod průchody, do hospody U Bůčků.
Tam se scházeli trampové, kteří přes den chodili po skalách. Batoh se hodil pod stůl, kanady někam pod lavici, před člověka přistálo pivo a začalo se kecat. O vandrech, o kamarádech, o tom, kdo se kde zase ztratil, kam se půjde příště a kdo má kytaru. Člověk tam přišel z lesa a nemusel nikomu vysvětlovat, proč má špinavé boty, bágl na zádech a proč se mu nechce hned domů.
Tenkrát někdy někde
Klokočské skály už tehdy nebyly územím bez jakékoli ochrany. Přírodní rezervace Klokočské skály byla vyhlášena už 13. června 1985, takže ochrana tohoto jedinečného pískovcového území začala ještě před tím, než se kolem Rotštejna naplno rozběhla organizovaná záchrana hradu.
Samotný Rotštejn byl přitom mnohem syrovější než dnes. Nebyla to upravená památka s chodníky a zábradlím, ale opravdová zřícenina ukrytá ve skalách, která měla právě díky své zanedbanosti zvláštní kouzlo. Jenže zároveň chátrala a její stav rozhodně nebyl dobrý.
A právě rok 1988 se stal pro Rotštejn důležitým mezníkem. K hradu tehdy přišla skupina lidí z trampského prostředí, kterým nebylo jedno, co se s místem děje. Dne 5. května 1988 vzniklo sdružení Ochrana Klokočských skal, původně jako trampské sdružení. Jeho členové se začali věnovat nejen okolní přírodě, ale také záchraně samotného Rotštejna.
A to je podle mě část historie, na kterou se nesmí zapomenout. Trampové totiž nejsou a nikdy nebyli nepřátelé ochrany přírody. Naopak. Lidé z trampského prostředí stáli u začátku organizované záchrany místa, které měli sami rádi a kam se po léta vraceli.
A právě sem patří i Talli H. kterou jsme mezi trampy znali jako Tallinu. Pro nás to nebyla žádná vzdálená úřednice, která by se jednoho dne objevila v Klokočských skalách a začala nám vysvětlovat, co máme dělat. Patřila k lidem, kteří se v trampském prostředí pohybovali a na Klokočky jezdili stejně jako my.
Jenže postupně se její cesta vydala od trampingu více směrem k ochraně tohoto místa a především k záchraně Rotštejna. Z dnešního pohledu je její role v ochraně přírody a v historii hradu neoddiskutovatelná. Ale prostě Tallina, kdo na Klokočky jezdil, sám ví. Někdo ji nemá rád, další na ní nedá dopustit…
Oficiální historie Rotštejna uvádí, že záchranné práce v dalších letech probíhaly pod jejím vedením a za účasti členů a přátel sdružení, které původně vzniklo právě z trampského prostředí.
Jenže my jsme tehdy vnímali hlavně to, co se dělo kolem nás. Z volnějšího trampského světa začala vznikat organizovanější ochrana. Přibývala pravidla a omezení a člověk si musel víc dávat pozor, kde se pohybuje, kde přespí a co udělá s ohněm. To, co jsme dříve považovali za normální součást vandru, už najednou nebylo samozřejmé.
A mezi trampy se samozřejmě začaly vyprávět historky o kontrolách, zákazech a pokutách.
Co přesně se kdy stalo, to už dnes po tolika letech nedokážu rozsoudit. Některé příběhy se předávají z vandru na vandr a za čtyřicet let dokážou pořádně narůst. Ale jedno si pamatuju dobře. Klokočky se začaly měnit.
Klokočky
Rozumem jsme chápali, že příroda potřebuje ochranu a že Rotštejn potřebuje zachránit. Srdcem jsme ale pořád viděli ty staré Klokočky, kde jsme chodili s báglem, seděli u ohně a večer se scházeli u Bůčků. A starý tramp je na svoje místa háklivý. Protože místo není jen místo.
Když někde jednou spíte pod převisem, jindy tam sedíte u ohně s kamarády, ráno vaříte kafe v ešusu a večer skončíte u piva U Bůčků, přestane pro vás být takové místo jen bodem na mapě. Je to kus života.
Máte tam svoje vzpomínky, svoje cesty, svoje kamarády a svoje příběhy. A když pak přijdou změny, člověk je může rozumem chápat, ale stejně ho trochu bolí.
My jsme se ale do Klokoček vraceli dál. Možná už opatrněji, možná trochu jinak, ale vraceli jsme se. Protože některá místa člověk neopustí jen proto, že se změnila pravidla.
A pořád tam dole byli Bůčkovi. Pro mě jsou právě oni stejně důležitou součástí vzpomínky na Rotštejn jako samotný hrad. Hrad je historie, ale hospoda byla život. Tam se po vandru sedělo, tam se vyprávělo, tam se plánovalo, kam vyrazíme příště, a tam člověk zjistil, že celý den chodil po lese možná sám, ale večer stejně skončí mezi lidmi, kteří mají stejně bláznivý vztah k vandrování jako on.
Záchrana Rotštejna nakonec nebyla otázkou několika brigád. V roce 1990 proběhlo zaměření hradu, následoval stavebně historický průzkum a v roce 1993 vznikla první projektová dokumentace na záchranu památky. V letech 1993 až 2000 potom probíhaly rozsáhlejší záchranné a konzervační práce, na kterých se podíleli členové a přátelé sdružení Ochrana Klokočských skal.
Dnes už je Rotštejn jiný. A možná je to dobře. Hrad se podařilo zachránit, jeho okolí se upravilo a Klokočské skály zůstaly krásným místem, kam se pořád stojí za to vyrazit.
Jenže já si pořád pamatuju ten starý Rotštejn. My Rotštejn, kam se přijelo s báglem na zádech, kde se chodilo po skalách, večer hořel oheň, opékaly se buřty a potom se šlo dolů pod průchody k Bůčkům.
A když se dnes člověk po letech vrátí, stačí chvíli jít a nechat vzpomínky pracovat. Možná už nenajde všechno tak, jak to bývalo, možná některé cesty vypadají jinak a některá místa už dávno zmizela, ale někde mezi skalami pořád slyší staré hlasy, smích kamarádů, cinknutí půllitrů a větu, která kdysi znamenala konec jednoho vandru a začátek dalšího:
„Tak dáme ještě jedno u Bůčků a pak vyrazíme.“ Některá místa se totiž neztrácejí tím, že se změní. Zůstávají v nás…
Buřt
