Amerika po letech. Co zůstalo starému trampovi

Středeční ráno. Slunce hřeje tak, že by byl hřích zůstat doma. Hodím na záda batoh, zkontroluju, jestli mám vodu, něco k zakousnutí a starou baterku. Vyrážím směrem k Mořině. Člověk nemusí mít žádný velký plán. Někdy stačí prostě vyjít z domu a nechat nohy, ať si vzpomenou.

Nedaleko odbočky na lomy Mořina zastavuje stará Karosa. Motor ještě chvíli brumlá a potom ztichne. Otevřou se dveře a ven se začnou sypat lidé v barevném outdoorovém oblečení. Červené bundy, modré kalhoty, batohy, trekové hole, foťáky zavěšené na krku. Jeden za druhým. Vypadají trochu jako papoušci, kteří se právě rozhodli podívat do lesa.

Chvíli na ně koukám a v duchu se usměju. Ne že by mi vadili. Jen si říkám, že Amerika kdysi vypadala trochu jinak.

My jsme sem chodili pěšky. Z Karlštejna nebo z Mořiny. Žádný autobus nás nevyklopil skoro u lomů. Na zádech obyčejný batoh, v něm něco k jídlu, buřty, ešus, baterka a pár věcí, bez kterých se tramp neobešel. Člověk šel cestou necestou a hlavně se těšil, co najde za další zatáčkou.

Lomy tehdy nebyly výletním cílem, kam se přijede podívat, udělá pár fotek a zase se jede dál. Bylo v nich něco, co člověka táhlo dovnitř. Velká Amerika, Malá Amerika, Mexiko, Pusťák. Názvy, které jsme znali dávno předtím, než se objevily na internetu a než začaly vozit lidi autobusy.

Do lomů se tehdy samozřejmě nesmělo. Věděli jsme to. Byla to součást toho všeho a nikdo si nemusel nic nalhávat. O to víc člověka zajímalo, co je za hranou, za cestou, za rohem. A Amerika byla pro kluka s batohem na zádech přesně ten druh místa, o kterém se vypráví večer u ohně.

A pak tu byl major Huňaček.

Mezi trampy se o něm mluvilo jako o trampobijci. Byl spojený s SNB v Karlštejně a jeho jméno se mezi lidmi, kteří se po okolí pohybovali s batohem, rozhodně nevyslovovalo jen tak. Člověk nikdy pořádně nevěděl, jestli ho někde potká, nebo jestli už o něm někdo ví.

Dodnes se mezi trampy vypráví historka, že jednou v mořinské hospodě měl trampům říct, že pokud nebudou přes den procházet Karlštejnem, nebude je honit. Důvod měl být poněkud zvláštní. Zahraniční turisté je fotografovali a ty snímky se prý mohly dostat do zahraničních novin jako obrázky československé mládeže.

Jestli to Huňaček opravdu řekl přesně takhle, už dnes nikdo spolehlivě nezjistí. Ale právě takové historky zůstávají. Přecházejí z hospody do hospody, od jednoho ohně k druhému a časem už člověk neví, kde končí skutečnost a začíná trampská legenda.

Stejně jako u Hagena..O něm se vyprávělo hlavně po večerech. O starých štolách, tunelech a místech, kam se člověk dostal jen tehdy, když věděl kudy. Někdo tvrdil, že tam byl včera. Jiný znal chlapa, který tam chodil pravidelně. A další měl kamaráda, který znal člověka, jenž to místo znal opravdu dobře.

„Ty jsi byl v Hagenově štole?“ zeptal se jednou někdo u ohně. „Jasně.“ „A co tam je?“ „Tma.“ „To vím taky.“ „Tak proč se ptáš?“

Tak nějak to tehdy fungovalo. Nikdo nepotřeboval turistickou ceduli, mapu s přesnou trasou ani hodnocení na internetu. Stačilo vědět, že někde pod zemí existuje místo, kde je ticho, voda kape ze stropu a světlo baterky mizí v černé chodbě před vámi.

A právě tam se rodily příběhy. Člověk šel štolou, boty mu čvachtaly ve vodě, někde před ním se ztrácelo světlo kamarádovy baterky a najednou měl pocit, že ten lom není jen kus vytěženého kamene. Byl to vlastní svět. Pod zemí, mezi skalami a starými cestami, vznikala Amerika, kterou člověk neviděl z vyhlídky.

Pamatuju si i Andělské schody. Nebyl to jen název někde v turistické mapě. Byla to skutečná cesta, po které se člověk dostával dolů k prostoru Malé Ameriky a k hlavní štole. A stejně jako jiné cesty kolem lomů postupně mizela, měnila se nebo přestávala být průchozí.

Časem se začaly měnit i samotné lomy. Některé přístupy byly zrušeny, některé cesty přestaly existovat a později došlo i k odstřelům částí přístupových tras. Amerika se pomalu zavírala. Ne jedním dnem a jedním plotem, ale po kouskách.

A člověk si toho možná tehdy ani pořádně nevšímal.

Pak se jednou vrátí po letech a zjistí, že cesta, kterou znal, už není. Místo, kde kdysi slezl dolů, je pryč. Kudy se chodilo, vede jinudy. A tam, kde člověk kdysi znal každý kámen, dnes stojí zábrana nebo cedule.

To je asi nejhorší na stárnutí míst. Ne že zmizí všechno najednou. Mizí to pomalu. Tak pomalu, že si toho člověk všimne až ve chvíli, kdy se vrátí a zjistí, že jeho vlastní vzpomínka už nemá kam šlápnout.

Podívám se znovu na autobus. Z Karosy vystupují další lidé. Barevné bundy, moderní boty, telefony v rukou. Za chvíli se vydají k Americe a budou si ji fotit přesně tak, jak ji dnes mohou vidět. A vlastně proč ne. Každá doba má svoje.

Jenže já už vím, že dneska na Velkou asi nepůjdu… Ne proto, že bych se zlobil na lidi, kteří tam přijeli. Jen bych tam možná hledal něco, co už tam dávno není. Chvíli stojím, dívám se za autobusem a potom si popotáhnu batoh na zádech.

„Tak dneska na Velkou nepůjdu,“ řeknu si pro sebe. Otočím se a vykročím jiným směrem..Zkusím Pusťák. Třeba tam bude větší klid..A možná právě tam ještě někde mezi kamením, lesem a starou cestou potkám tu Ameriku, kterou si pamatuju. Ne tu z fotografií a vyhlídek, ale tu, za kterou se kdysi chodilo pěšky s batohem na zádech a buřtem v kapse.

Protože některá místa člověk neztratí tím, že se změní. Ztratí je až tehdy, když zapomene, kudy se k nim chodilo.