Článek
Říjen už pomalu končil a les se začínal ukládat k zimnímu odpočinku. Na zemi leželo barevné listí, mezi stromy se občas prodralo sluníčko a vzduch měl tu správnou podzimní vůni. Ideální čas někam vyrazit. A protože Tuláci doma dlouho nevydrží, domluvili jsme se na další sobotní výpravě. Tentokrát nás čekala Sluneční brána na Děčínsku.
Sešlo se nás osm dětí a dva vedoucí. Já a Slamáček. Eliška, Kavče, Matěj a další naši malí dobrodruzi byli jako vždy plní očekávání. Už při prvním setkání bylo jasné, že dnešní den rozhodně nebude o tichém pochodování v zástupu. Jeden něco vyprávěl, druhý se smál, třetí už zjišťoval, kdy bude svačina. Zkrátka oddíl, jak má být.
„Tak co, Tuláci, připraveni?“ zeptal jsem se. „Jasně.“ „A víte, co vás dneska čeká?“ „Ne.“ „Výborně. Aspoň se nebudete předem bát.“
Slamáček se vedle mě jen pochechtával. Dobře věděl, že jsme pro děti připravili několik zálesáckých překvapení. A že se při nich možná zapotíme i my dva.
Vyrazili jsme do lesa a brzy se kolem nás zavřely stromy. Město zůstalo někde za zády a před námi se otevřel svět, ve kterém nebylo potřeba nic víc než dobré boty, batoh a parta kamarádů. Děti pobíhaly po cestě, ukazovaly si zajímavé věci a občas se předháněly, kdo objeví něco první. Já se Slamáčkem jsme je nechávali trochu vyřádit, ale zároveň jsme měli připravený plán.
Indiánské značení
„Tak, první zastávka.“ zavolal jsem. „Už svačina?“ ozvalo se okamžitě „Kdepak. Dneska se bude nejdřív trochu přemýšlet.“
Vytáhli jsme mapu a buzolu. A tím začalo první malé dobrodružství. Ukázali jsme dětem, jak se dá pomocí buzoly určit směr a jak se orientuje mapa. Matěj si přístroj vzal do ruky s výrazem zkušeného navigátora.
„Tak ukaž, kapitáne, kam nás povedeš?“ Matěj chvíli otáčel buzolou, pak ukázal do lesa. „Tudy.“ „A co když se spleteme?“ zeptala se Eliška. „Tak se vrátíme,“ odpověděl Matěj.
„No, to je sice hezké, ale možná by bylo lepší se nejdřív pořádně podívat do mapy,“ poznamenal Slamáček. Děti se smály, ale postupně se do práce pustily všechny. Každý chtěl vyzkoušet, jestli dokáže najít správný směr. A právě o to šlo. Nechtěli jsme, aby se jen dívaly, jak něco děláme my. Chtěli jsme, aby si to vyzkoušely samy, třeba i s nějakou tou chybou.
Když jsme mapu zase schovali, přišlo na řadu zálesácké písmo. Vytáhli jsme značky a začali luštit, co nám mohou v lese prozradit. Šipky, odbočky, upozornění na nebezpečí. Děti se nad nimi skláněly a každý měl svůj názor.
„Tohle znamená, že tudy máme jít,“ hlásilo Kavče. „A co když je to jen značka od někoho, kdo si spletl levou a pravou?“ utrousil Slamáček.„Tak to bychom se pěkně prošli,“ smála se Eliška.
Nakonec jsme si značky prošli a vysvětlili, jak se dají využít při oddílových hrách. A už jsme viděli, jak dětem začínají v hlavách pracovat kolečka. Tajné zprávy, hledání stop, cesta podle znamení. Přesně tohle mají rády.
Jenže v lese na nás čekala další zkouška. Uzlovačky..Každý dostal svůj provaz a začalo se vázat. Ukázali jsme několik základních uzlů a potom už si děti hrály na malé námořníky, horolezce a zkušené trampy. Někomu šlo všechno od ruky, jiný měl s provazem očividně osobní spor.
„Čendo, tohle nejde.“ „Jak nejde? Vždyť máš v ruce provaz, ne živého hada.“.„Ale on se pořád motá.“ Slamáček mezitím kontroloval ostatní a občas se zastavil u někoho, kdo si s uzlem nevěděl rady. Děti si navzájem pomáhaly a někdy bylo hezké sledovat, jak jeden kamarád vysvětluje druhému něco, co před chvílí sám teprve pochopil. Takové chvíle mám na oddíle rád. Nejde jen o to něco umět, ale také dokázat poradit kamarádovi.
A pak přišla první pomoc. Tady už jsem byl ve svém živlu. Jako zdravotník vím, že i základní znalosti mohou jednou rozhodovat o tom, jestli dokážeme druhému pomoci. Povídali jsme si o úrazech, přivolání pomoci a o tom, co dělat, když někdo v přírodě potřebuje ošetřit.
„A když si někdo zlomí nohu, tak ho odneseme,“ navrhl Matěj. „Výborně. A kdo odnese tebe?“ zeptal se Slamáček. „Já jsem lehký.“„Tak to bychom museli nejdřív zvážit,“ odpověděl jsem. Smích samozřejmě nechyběl. Potom jsme si společně vyzkoušeli improvizovaná nosítka z pevných klacků a přikrývky. Děti se pustily do práce, každý chtěl něco držet a každý měl svůj nápad. Chvíli to vypadalo, že budeme potřebovat spíš opraváře než záchranáře, ale nakonec se nám podařilo všechno sestavit. A právě tehdy se ukázalo, jak důležité je umět spolupracovat. Jeden sám by toho moc nezvládl, ale osm šikovných rukou už dokázalo pořádný kus práce.
Improvizace první pomoc
Pak jsme vytáhli KPZ. Tady nás žádné dlouhé vysvětlování nečekalo, protože každý Tulák už měl svoji vlastní krabičku poslední záchrany. Tentokrát jsme si udělali malou kontrolu. Děti postupně vytahovaly své poklady a my se Slamáčkem jsme zjišťovali, co všechno si do nich připravily. U každé věci jsme se zastavili a povídali si, k čemu slouží a kdy by se mohla hodit. Provázek, náplast, zavírací špendlík, zápalky a další drobnosti, které se v přírodě mohou někdy opravdu hodit.
„A proč tam máš zrovna tohle?“ ptal jsem se jednoho z dětí. „Protože se to může hodit.“ „To je správná odpověď. Ale ještě bys měl vědět, kdy a jak.“.Děti si navzájem prohlížely své krabičky a občas se ukázalo, že někdo má něco, na co ostatní zapomněli. Hned se rozproudila debata, co by v KPZ rozhodně nemělo chybět. Bylo vidět, že svoje malé vybavení berou vážně. A to nás těšilo.
Zvláštní disciplínou byly přírodní míry. Tady jsme si připravili něco, co na první pohled vypadalo jednoduše. Jenže zdání někdy klame. „Tak pozor, Tuláci. Potřebuji klacek dlouhý čtyřicet centimetrů. Kdo ho najde?“
V tu chvíli se les proměnil v pořádné mraveniště. Děti se rozběhly mezi stromy, hledaly vhodné větve, porovnávaly je a každé bylo přesvědčené, že právě ono přineslo ten správný kousek.
Matěj přinesl jednu větev, Kavče druhou a Eliška si svůj nález ještě pečlivě prohlížela.
„Tak co, máme vítěze?“ zeptal se Slamáček. „Ten můj je určitě přesný!“ hlásil Matěj. „A měřil jsi ho čím?“„Očima.“ „Tak to máme velmi přesný přístroj,“ odpověděl Slamáček.
Smích se rozléhal mezi stromy. Vyzkoušeli jsme také odhadování vzdáleností, délku kroku a rozpětí rukou. Děti postupně zjišťovaly, že člověk nemusí mít vždycky metr, aby si dokázal v přírodě poradit. A hlavně že obyčejný klacek může být zdrojem překvapivě velké zábavy.
Konečně jsme se dostali ke Sluneční bráně. Mezi stromy se před námi objevilo skalní okno, které příroda vytvořila dlouhými roky působení vody a větru. Pískovcové bloky, kamenný oblouk a okolní les vytvářely krásné zákoutí. Děti se okamžitě rozhlížely a hledaly, co všechno se dá objevit. Někdo obdivoval samotnou bránu, jiný okolní skály a další už zjišťoval, kam vedou schody.
„Čendo, to je pořádná díra ve skále.“ poznamenal Matěj. „No, díra. Já bych tomu říkal přírodní architektura,“ odpověděl jsem.„A postavil to kdo?“ zajímalo Elišku. „Příroda. A měla na to trochu víc času než my.“
Chvíli jsme se zastavili a užívali si místo, kvůli kterému jsme sem vlastně přišli. Podzimní slunce prosvítalo mezi větvemi a na zemi se válely barevné listy. Děti se ještě chvíli rozhlížely, povídaly si. Osm Tuláků, dva vedoucí a za námi krásná skalní brána. Další společná vzpomínka do naší oddílové kroniky.
Slunečná skála
Když jsme se později vydali zpátky, bylo na dětech znát, že mají za sebou pořádný den. Ale únava se mísila s dobrou náladou a vyprávěním o tom, co se komu povedlo, kdo uvázal nejlepší uzel a kdo měl nejpřesnější odhad při hledání čtyřiceticentimetrového klacku. Slamáček se ke mně naklonil a s úsměvem poznamenal, že jsme dneska měli docela živou partu. Jen jsem přikývl. Vždyť právě proto to děláme.
Člověk může dětem ukázat mapu, buzolu, uzly nebo první pomoc, ale to nejdůležitější se často odehrává mezi jednotlivými úkoly. Když jeden pomůže druhému, když se společně zasmějí, když se někdo nevzdá, přestože mu něco nejde, nebo když si kamarádi cestou domů ještě dlouho povídají o společném zážitku.
A taková byla naše říjnová sobota. Osm dětí, dva vedoucí a jeden podzimní den, který nám znovu připomněl, že opravdové dobrodružství nemusí být někde daleko za hranicemi. Někdy stačí les, pár kamarádů a chuť vyrazit.
Protože Tuláci nejsou jen parta dětí, které spolu chodí na výlety. Jsou to kamarádi, kteří se učí jeden od druhého, společně objevují svět a pomalu si tvoří vlastní příběhy.
A my se Slamáčkem máme to štěstí, že můžeme být u toho.
Tak zase příště, Kamarádi.
---
Sluneční brána nedaleko obce Kámen na Děčínsku je krásným cílem pro všechny, kteří rádi objevují méně známá zákoutí Labských pískovců. K mohutnému pískovcovému skalnímu oknu se dostanete lesní cestou po zelené turistické značce od Bynovce a už samotná cesta mezi borovicemi a skalními bloky stojí za to.
V okolí brány objevíte malé skalní městečko, úzkou Myší díru i další zajímavé pískovcové útvary. Výlet si můžete prodloužit pokračováním směrem ke skalnímu amfiteátru a Růžové vyhlídce, odkud se otevírají krásné pohledy do krajiny. Je to příjemný turistický cíl pro rodinný výlet i pro ty, kteří dávají přednost klidu lesa před rušnými turistickými místy.
