Článek
Na Branžeži jsem byl mockrát. Ne vždycky jsem věděl, jak se která skála jmenuje, a popravdě mi to tehdy bylo úplně fuk. Pro nás byla důležitá jiná věc. Jestli se tam dá někde zalézt s usárnou, kde se dá udělat oheň a jestli se tam člověk ráno probudí bez toho, aby mu někdo šlapal po hlavě.
Tak se totiž za mejch mladších let chodilo na vandr. Ne podle toho, co ukazuje telefon, maximálně podle mapy. Člověk popadl bágl, kus točeného salámu, sirky, ešus a šel. Když nevěděl, kam cesta vede, tak to zjistil cestou.
Nová Ves u Branžeže je přesně ten kraj, kterej mě vždycky táhnul. Písek pod nohama, borovice, skály a mezi nima různý díry, průchody a převisy. Dneska se tomu říká skalní útvary. My jsme tomu říkali prostě šutry. A když byl šutr dost velkej aby pod něj nepršelo, byl to dobrej šutr..Člověk se pod schoval, položil bágl, natáhl se a hned bylo líp.
Pamatuju si, jak jsme se na vandrech courali podobnou krajinou. Nikdo nikam nepospíchal. V pátek večer nebo v sobotu ráno se vyrazilo a v neděli se nějak došlo domů. Kudy, to už byla věc druhá. Hlavně že bylo kam jít.
Na těchhle pískovcovejch skalách je něco, co se mi líbí dodnes.
Nejsou to žádný naleštěný atrakce.
Nikde vám tam nehraje muzika, nikdo vám nenabízí suvenýr a pod skálou nestojí stánek s předraženým kafem.Je tam prostě les. Skála. Listí. A občas bahno. A přesně tak to má přeci bejt.
Když jsem byl mladší, člověk se protáhl nějakou tou skalní dírou a vůbec nepřemejšlel, jak to vzniklo. Dneska už člověk ví, že za tím jsou tisíce a tisíce let zvětrávání pískovce. Ale stejně si při pohledu na takovou skálu říkám svoje.
Ten šutr tady byl dávno před náma a bude tady, až po nás nebude ani památky. A to je docela uklidňující myšlenka.
Dřív jsme toho moc nepotřebovali, když jsme vyrazili na vandr, měli jsme toho kolikrát míň než dnešní turista na jednodenní výlet. Usárna. Celta.
Spacák, když byl zrovna nějakej. Ešus.
Lžíce. Nůž. Sirky. A něco k jídlu. K tomu čutora s vodou a člověk byl spokojenej.
Dneska se tomu možná někdo směje.
Jenže zkuste si večer sednout pod skálou, rozdělat oheň, opéct buřta a koukat, jak se stmívá. Najednou zjistíte, že vám nic nechybí. Jo, možná kamarádi.
Branžež
A pak jsou tu ty vzpomínky. Protože když se po letech člověk vrací na starý místa, nevidí jenom skály. Vidí tam lidi.
Tamhle seděl Pepino. Tady spal Franta.
Tady jsme jednou zmokli tak, že jsme z bot vylívali vodu. A támhle jsme si mysleli, že už určitě víme, kde jsme, protože jsme přece měli mapu. Nevěděli jsme nic.
Ale nakonec jsme vždycky nějak trefili.
Některý kamarády už člověk na vandru nepotká. Některý už nepotká vůbec.
Tak to chodí. Člověk zestárne, život ho rozfouká každýho jinam a z party, která kdysi seděla kolem jednoho ohně, zůstanou nakonec hlavně vzpomínky. Ale když se člověk vrátí na starý flek, na chvíli má pocit, že jsou zase všichni tam.
Stačí zavřít oči.
Branžež se změnila. My taky.
Samozřejmě že se toho za ty roky změnilo dost. Přibyly cesty, auta, chaty, turistický značky a lidi..Ale když člověk sleze někam do lesa mezi skály, pořád tam najde ten starej pocit. Vůni borovic.
Písek pod botama. Mech na kamenech.
Ticho. Prostě ten zvláštní klid, kterej ve městě člověk nenajde. Možná právě proto se tam staří trampové pořád vracejí. Ne proto, že by potřebovali vidět další turistickou atrakci. Ale protože tam někde mezi těma skalama pořád čeká kus jejich mládí.
Takže jestli se někdy budete toulat kolem Branžeže a Nový Vsi a narazíte na nějakej převis, díru ve skále nebo místo, kde by se dala natáhnout celta, klidně si tam na chvíli sedněte. Nemusíte vědět, jak se ta skála jmenuje. Nemusíte si ji fotit. Jen chvíli koukejte do lesa.
A třeba vám dojde to, co nám docházelo až po letech. Že nejlepší vandry nebyly ty, při kterých jsme toho nejvíc viděli.
Ale ty, na který si po letech pořád vzpomeneme. — Buřt
---
Branžež je stará obec v Českém ráji, jejíž první písemná zmínka pochází už z roku 1338. Dnes ji většina lidí zná hlavně podle Komárovského rybníka, ale zdejší krajina bývala kdysi mnohem víc spojená s vodou. V Branžežské kotlině existovala soustava rybníků a nádrží, z nichž některé postupně zanikly. Pod Komárovským rybníkem býval mimo jiné Suchý a Žlunský rybník a dodnes tu po nich zůstaly hráze, mokřiny a další stopy. Právě u Suchého rybníka člověk narazí na mohutný skalní tunel vytesaný do pískovce. Nejde o přírodní útvar. Ve skále jsou patrné kapsy a záseky pro stavidla a tunel byl součástí starého vodního díla, které souviselo s náhonem ke zaniklému mlýnu na Kněžmostce. Archeologické nálezy a vytesané letopočty spojují jeho fungování s 18. a 19. stoletím.
A právě tady je na tom Branžeži něco hezkého. Dneska sem člověk přijde na vandr, stejně jako sem chodívaly celé generace před námi, jenže pod nohama má krajinu, která má za sebou mnohem starší příběh. My jsme hledali skály, fleky na spaní a místo na oheň. Lidi před námi zase potřebovali dostat vodu tam, kam ji potřebovali. A ta voda si svou cestu mezi těmi skalami razí dodnes.
