Teď už jsi v bezpečí. Děti z koncentračních táborů zachránila Akce Zámky

Bylo jaro roku 1945. Evropa slavila konec války. Na náměstích se objímali lidé, z oken vlály vlajky a kostelní zvony oznamovaly, že nacistická hrůza skončila. Jenže zatímco dospělí plakali radostí, po kolejích střední Evropy se stále sunuly vlaky plné ticha. Ticha, které mělo dětské oči.

Na pražská nádraží tehdy přijížděly transporty přeživších z koncentračních táborů. Dětí, které už často ani nevypadaly jako děti. Vyhublé ruce, propadlé tváře, oči bez jiskry. Některým bylo deset let, ale vážily sotva jako šestileté. Jiné nedokázaly samy chodit. Lékaři i dobrovolníci později vzpomínali, že mnohé byly na hranici života a smrti.

A přesto žily. Možná jen zázrakem.

Když se otevřely dveře vagónů, lidé na nástupištích často nedokázali zadržet slzy. Děti vystupovaly pomalu, zmateně, jako by se bály každého hlasitějšího zvuku. Některé měly na rukou vytetovaná čísla z Osvětimi. Jiné neuměly říct své jméno. A některé už nevěděly, jestli vůbec někdo z jejich rodiny ještě existuje. Mnohé z nich přišly během války o rodiče, sourozence i domov.

Jedna z dobrovolnic později vzpomínala, že některé děti několik dní téměř nemluvily. Jen seděly, svíraly v rukou poslední osobní věci a nedůvěřivě pozorovaly okolní svět. Jiné se rozplakaly při vůni kouře nebo při prudkém otevření dveří. Vzpomínky na tábory byly stále živé.

Tohle byly děti, které přežily válku. A právě tehdy mezi ně vstoupil Přemysl Pitter. Nenápadný muž s hlubokou vírou v lidskost. Už za okupace pomáhal pronásledovaným židovským rodinám a riskoval vlastní život. Když válka skončila, pochopil něco, co si mnozí nechtěli připustit, že největší boj teprve začíná. Boj o dětskou duši.

Sám ale nebyl. Po jeho boku stála Olga Fierzová, žena ze Švýcarska, která v Československu zůstala i v nejtěžších dobách. Tichá, laskavá, neuvěřitelně obětavá. Děti ji později popisovaly jako člověka, který dokázal uklidnit i ty největší noční děsy.

Pomáhali i další. Lékaři, zdravotní sestry, dobrovolníci z Milíčova domu i obyčejní lidé, kteří nosili jídlo, oblečení a přikrývky. Mezi spolupracovníky byl například lékař Emil Vogl. Historik Miloslav Hájek později vzpomínal na první poválečné týdny plné bolesti, chaosu a vyčerpání.

Mnozí z těch lidí tehdy sami neměli téměř nic. Přesto dávali.

Přemysl Pitter získal pro pomoc dětem několik zámků v okolí Prahy, Štiřín, Olešovice, Kamenici a Lojovice. Později se pomoc rozšířila i na další místa. Prázdné budovy se během několika dnů proměnily v provizorní ozdravovny pro děti z Terezína, Osvětimi a dalších táborů.

Když první děti dorazily, personál prý nevěřil vlastním očím. Těla pokrytá vyrážkami a ranami. Vlasy plné vší. Horečky. Tyfus. Tuberkulóza. Podvýživa tak těžká, že některé děti nesměly dostat najednou ani obyčejný krajíc chleba, protože jejich organismus by prudký přísun jídla nezvládl.

Sestry je omývaly ve vanách a plakaly u toho. Pod špínou, nemocemi a kostnatými rameny totiž pořád byly děti. Malé děti.

Jedna zdravotní sestra později vzpomínala na chlapce, který si při koupeli zakrýval tělo, protože se styděl za svou vyhublost. Jiný se schovával pod postelí pokaždé, když někdo prudce otevřel dveře. Hlasité kroky a křik mu připomínaly selekce v táborech.

Mnohé děti neuměly spát v posteli. Lehly si raději na zem. V koncentrácích byly zvyklé na dřevěné pryčny a studený beton.

A noc byla nejhorší. Ze zámeckých pokojů se často ozýval pláč a výkřiky. Děti trpěly nočními děsy, křičely ze spaní, bály se hlasitých zvuků a schovávaly si pod polštáře kousky chleba, protože nevěřily, že ráno dostanou další.

Olga Fierzová tehdy často sedávala u jejich postelí dlouho do noci. Hladila je po vlasech a snažila se je uklidnit.

Jenže jak vysvětlit dítěti, že už je v bezpečí, když ještě před několika týdny vidělo smrt, hlad a lidskou krutost?

A pak přišlo něco, co šokovalo celé poválečné Československo. Do zámků začaly přijíždět také německé děti. Nemocné. Vyčerpané. Hladové.

Děti z internačních táborů, kam byli po válce soustřeďováni Němci před odsunem. I tam se šířily nemoci, podvýživa a epidemie. A právě tam viděl Přemysl Pitter další děti, které trpěly za něco, co samy nezpůsobily.

Venku ještě hořela nenávist. Lidé měli v paměti Lidice. Popravy. Gestapo. Transporty smrti. A teď někdo zachraňoval německé děti?

Mnozí Pittra odsuzovali. Psali mu výhrůžky a označovali ho za zrádce. Jenže on odmítl přijmout myšlenku kolektivní viny.

Říkal. „Dítě nemůže za válku.“ A tak se stalo něco téměř nepochopitelného. U jednoho stolu seděly děti z Terezína vedle dětí německých. Stejně hubené. Stejně vyděšené. Stejně poznamenané válkou.

Na zámcích totiž nevznikala jen pomoc. Tam se rozhodovalo, jestli po největší válce v dějinách ještě dokáže přežít lidskost.

Některé děti se uzdravily rychle. Jiné si nesly trauma celý život. Ne všechny se podařilo zachránit. Válka v mnohých zanechala následky, které byly silnější než jakákoli poválečná péče. A personál ty ztráty nesl velmi těžce.

Po únoru 1948 se o podobných lidech přestalo mluvit. Komunistický režim humanisty typu Pittra nepotřeboval. Přemysl Pitter i Olga Fierzová nakonec odešli do exilu.

Jenže děti, které tehdy zachránili, na ně nikdy nezapomněly. Nezapomněly na světla v oknech zámků. Na první čisté pyžamo. Na teplou polévku. Na ruce zdravotních sester. Na lidi, kteří po válce dokázali místo nenávisti nabídnout lidskost.

A hlavně nezapomněly na okamžik, kdy po letech hrůzy poprvé uvěřily, že noc může skončit bez strachu. Že už nikdo nekřičí. Že se dveře nerozletí. Že ráno opravdu přijde. A že jsou konečně v bezpečí.

---

Přemysl Pitter a Olga Fierzová byli za svou pomoc pronásledovaným dětem v roce 1964 oceněni titulem Spravedlivý mezi národy, který uděluje izraelský památník Jad Vašem. Významnou roli v Akci Zámky sehrál také MUDr. Emil Vogl a další lékaři, zdravotní sestry i dobrovolníci, kteří o děti pečovali často až do úplného vyčerpání.

Celá akce byla zpočátku financována především z dědictví po pedagogovi a skautském činovníkovi Miloši Seifertovi a z finančních darů. Personál ozdravoven pracoval převážně bezplatně. Kvůli vysoké finanční náročnosti navrhl Přemysl Pitter převzetí ozdravoven Zemskému národnímu výboru, který s tím souhlasil. Pittra následně jmenoval správcem ozdravoven a zároveň členem sociální komise při Zemském národním výboru.

Akce Zamky, Přemysl Pitter , Olga Fierzová, Akce Zamky, Archiv, ffabula