Článek
Když se řekne jméno Alice Masaryková, většině lidí se vybaví především skutečnost, že byla dcerou prvního československého prezidenta. Jenže z pohledu historie to není to nejdůležitější, čím se do ní zapsala. Alice Masaryková nebyla jen pokračovatelkou jména, ale ženou, která celý život zasvětila myšlence pomoci, solidaritě a službě společnosti. A právě tato životní filozofie ji dovedla k tomu, aby založila a vybudovala jednu z nejvýznamnějších institucí moderní české humanitární péče - Československý Červený kříž.
Když se narodila v roce 1879, byla v českých zemích péče o nemocné a sociálně slabé stále v duchu staré dobročinnosti, poskytovala se spíše výjimečně, chaoticky a spoléhala na dobrovolnou štědrost jednotlivců, řádu, nadací či městských nemocnic. To, co dnes nazýváme sociální prací, tehdy téměř neexistovalo. Lidé si pomáhali buď v rámci rodiny, nebo vůbec. Kdo byl chudý, nemocný nebo starý bez podpory rodiny, měl smůlu, společnost ho považovala za přítěž, nikoli člena komunity.
Alice toto prostředí viděla velmi brzy. Její matka Charlotta byla Američanka, a v její rodné zemi se sociální práce a moderní ošetřovatelství začínaly teprve formovat. Charlotta svou dceru naučila dvě věci, důsledný smysl pro povinnost a přesvědčení, že každý člověk má hodnotu, bez ohledu na původ či majetek. Otec Tomáš přidal ještě víru v pravdu, vzdělání a odpovědnost. A tak se Alice nevyvíjela jako aristokratická dcera politického velikána, ale jako mladá žena, která měla potřebu porozumět světu a jeho bolestem.
Studium medicíny ve Vídni, sociologie v Berlíně i následné pobyty ve Spojených státech nebyly jen školou vědy, ale i školou života. Amerika ji fascinovala zejména tím, že zdravotní péče se zde přestávala chápat jako charita pro chudé. Spíše než dobročinnost tu vznikal systém založený na znalostech, prevenci a profesionálním přístupu. Poprvé se setkala s komunitními zdravotními centry, s ošetřovatelskými kurzy, které byly postavené na vědeckých poznatcích, nikoli na duchovním poslání, a také se systematickou pomocí rodinám, dětem, matkám, nemocným a zranitelným.
V té době se v ní formovala životní idea: pomoc nemá být náhodná, ale organizovaná. Ne má být závislá na dobré vůli mecenášů, ale na odbornosti a pravidlech. Nemá být rozdáváním almužen, ale nástrojem k obnově důstojnosti člověka.
Když vypukla první světová válka, vrátila se Alice do Prahy. Její otec odešel do zahraničí organizovat vznik budoucího samostatného státu, zatímco ona zůstala v okupované monarchii plné strachu, udavačství a útlaku. Za svou práci a spojení se zahraničním odbojem byla zatčena a vězněna. Ve vězení však poznala něco zásadního, bídu lidí, kteří nebyli nepřátelé, ale oběti systému. Viděla ženy, které neuměly číst, matky zavřené s kojenci, nemocné bez léků, zubožené duševně i tělesně. Později řekla, že tuto zkušenost nezapomněla nikdy. Ovlivnila vše, co později vytvořila.
Když v roce 1918 vzniklo Československo, svět se změnil. Alice se ocitla v roli, kterou neplánovala, musela zastoupit nemocnou matku v roli „první dámy“. Ale život veřejné reprezentace jí nebyl vlastní. Ona nežila proto, aby se ukazovala. Chtěla dělat práci, která má dopad. A proto už v prvních měsících existence republiky začala připravovat založení organizace, o které byla přesvědčena, že bude jednou pilířem humanitární péče.
Alice
Když v roce 1919 vznikl Československý červený kříž, byl to okamžik, kdy se její vzdělání, zkušenosti i charakter spojily v jedno. Nešlo jen o převzetí mezinárodního symbolu. Alice chtěla vytvořit úplně nový systém přístupu k nemocným, dětem, rodinám, invalidům a lidem z okraje společnosti. Organizace, kterou vedla, nebyla jen pomocná nebo administrativní, byla živým organismem, který se rozrůstal tam, kde bylo třeba.
Pod vedením Alice Masarykové vznikaly první profesionální zdravotní kurzy pro sestry. Ošetřovatelství přestalo být jen doménou řádových sester nebo nezkušených pomocnic. Bylo vnímáno jako věda, obor vyžadující znalosti anatomie, hygieny, psychologie, výživy a první pomoci. Sestry Československého červeného kříže měly být nejen technicky zdatné, ale také lidsky vyrovnané, empatické a eticky pevné.bSama Alice popisovala roli sestry jako „tiché světlo“, které má být jisté, přítomné, ale nikdy okázalé. Její styl vedení nebyl autoritativní. Vedla příkladem, prací, klidem, přesvědčením. Nekázala, ale inspirovala. Nikdy nevystupovala jako paní prezidentová, vždy jako pracovnice Červeného kříže.
Československý červený kříž také jako první organizoval dětské poradny zaměřené na výživu, hygienu a zdraví. Jeden z prvních projektů byl program distribuce mléka a výživových doplňků dětem trpícím podvýživou po válce. Masaryková věděla, že nemocnost a úmrtnost není jen otázkou léčby, ale prevence. Proto se v jejím programu objevily osvěty o hygieně, výživě, péči o kojence, domácí zdravotní péči, ale také zajišťování čisté vody či lepších pracovních podmínek.
Alice nebudovala instituce za psacím stolem. Cestovala. Byla v terénu. Navštěvovala chudinské čtvrti, vesnice, porodnice, domy pro invalidy. Sama rozdávala léky, mluvila s rodinami, sledovala, co funguje a co ne. Její styl vedení nebyl založený na nátlaku, ale na příkladu. Pokud šla ostatním příkladem, bylo nemožné se vymlouvat.
Jedním z nejvýznamnějších přínosů Masarykové bylo propojení zdravotnictví se sociální prací. V tom byla Československá republika díky ní průkopníkem v Evropě. Sestry a pracovníci Červeného kříže nebyli jen ti, kdo léčí tělo, byli to lidé, kteří pomáhali zlepšit životní podmínky, řešit domácí násilí, úrazy z práce, zanedbanou hygienu, alkoholismus či hlad. Masaryková chápala, že léčba není jen odstranění symptomu, ale změna prostředí, které nemoc vytváří.
Pod jejím vedením vznikly i první školy sociální péče. Jejich absolventky se staly první moderní generací vyškolených sociálních pracovnic v českých zemích a mnohé z nich převzaly vedení sociálních služeb ve městech i regionech.
O práci Československého červeného kříže se postupně vědělo nejen doma, ale i v zahraničí. Delegace z Evropy i Ameriky přijížděly do Prahy, aby se učily novému systému prevence, ošetřovatelství a sociální práce.
Když přišla další temná kapitola, okupace nacisty, Masaryková musela do exilu. Červený kříž mezitím přešel pod státní kontrolu, ale její systém, filozofie i lidé přetrvali. Pomáhali vězňům, rodinám perzekvovaných, nemocným i zraněným, často v tichosti, v riziku, ale stále se stejným přesvědčením.
Po válce se Masaryková těšila na návrat. Ale po komunistickém převratu v roce 1948 bylo jasné, že dceři Tomáše Garrigua Masaryka, zakladatelce demokratické humanitární péče, v zemi není místo. Zůstala v exilu. A zatímco režim doma přepisoval historii, její zásady pomoci, péče a odbornosti dál přežívaly v práci sestřiček, instruktorů, lékařů a sociálních pracovníků.
Zemřela v Chicagu v roce 1966. Nevrátila se domů. Ale její dílo se domů vrátilo, v lidech, kteří ho nezapomněli.
Dnes, když se mluví o humanitární pomoci, dobrovolnictví, profesionální ošetřovatelské péči nebo sociální práci, kořeny těchto myšlenek v Československu téměř vždy vedou k jednomu jménu. Alice Masaryková, žena, která věřila, že lidská důstojnost není luxus, ale základ. Že péče nemá být dobročinností, ale právem. A že společnost není silná tehdy, když se stará o vítěze, ale tehdy, když nezapomíná na slabé.
Její odkaz není v pomnících. Je v činech. V rukách zdravotní sestry, která drží pacienta za ruku. V dobrovolníkovi, který přináší obvazy, polévku nebo slovo útěchy. V člověku, který věří, že pomoc má smysl, i když není vidět.
Alice Masaryková celý život dokazovala, že skutečná síla není v moci, ale v službě. A možná právě proto ji dějiny nezapomněly.
