Článek
Klácelka, uměle vytesaná jeskyně z 19. století, nás ohromila. Zvířecí motivy, postava lvů, opic, želvy, a dokonce i draka… To nebylo jen dílo skalního sochaře Václava Levého, ale jakási kronika zakletá do kamene. Když jsme do jeskyně vstoupili, ozvěna našich hlasů se vrátila zpátky zkreslená, jako by s námi někdo mluvil. Pavel se zasmál, ale já měl pocit, že jsme právě překročili hranici něčeho dávného.
Z Klácelky jsme pokračovali po červené značce, známé cestě Čertových hlav. Je to pohodlná pěší trasa skrz hluboké lesy a pískovcové soutěsky. Po chvíli chůze se vynořily Čertovy hlavy. Dva obrovské obličeje, tiché, teskné, zaražené. Ticho bylo těžké. Najednou se spustil vítr a v korunách stromů to zahučelo jako dav lidí. Jako by ty hlavy chtěly něco říct, ale nemohly.
Podle místní legendy představují dva mnichy, kteří zradili přísahu a byli za trest proměněni ve skálu. Díváš se jim do očí a máš pocit, že ví o každém tvém hříchu. Pavel se zasmál a zaklepal na kámen: Spíme dneska tady, bratři? A tak jsme si o pár metrů dál postavili malé přístřešky z celty.
V noci jsme slyšeli kroky. Křupání větviček, pomalé, pravidelné. Ale když jsme vykoukli ven, byla tam jen liška. Ráno jsme se vydali po žluté značce, směr Harfenice – další skalní reliéf Václava Levého, jen pár desítek minut chůze. Byla to žena s harfou, vytesaná přímo do stěny skály. Z jejího obličeje šel klid a smutek zároveň. Když jsme se ztišili, začali jsme vnímat tenkou melodii. Možná to byl jen vítr, nebo ptáci, ale pro nás to byla harfa.
Pavel našel v mechu pod skalou něco zvláštního, starý železný klíč. Na první pohled vypadal jako obyčejný, ale byl horký. Jako by ho někdo právě upustil. V té chvíli se zvedla mlha. Cesta mizela před očima.
Podle dědečkovy mapy jsme měli jít k místu, které neslo název Skála víl, na dnešních mapách už neexistuje. Měli jsme štěstí. Po staré pěšině, zarostlé kapradím, jsme objevili skalku s výklenkem. Na zemi byly zbytky svíček a staré mince. Jako by tu někdo přinášel oběti.
Zpět přes údolí Liběchovky jsme se po modré značce vydali směrem k Liběchovu, odkud jsme měli jet vlakem. Míjeli jsme tiché lesy, kde to vonělo smrkovým jehličím a houbami. Když jsme se naposledy ohlédli, přes koruny stromů jsme zahlédli siluetu jedné z Čertových hlav. Mžourala směrem k nám, jako by kontrolovala, jestli se opravdu vracíme.
Když jsme pak seděli ve vlaku a podívali se na starý klíč, který měl Pavel v dlani, měl na sobě rytinu. Myslím, že tam nebyla večer. Objevila se až ráno.
„Najdeš-li bránu, neotvírej sám.“
Výchozí, Želízy - vlak z Mělníka nebo autobusem, autem.
Trasa:Zelená značka → Klácelka (0,5 km)
Červená značka → Čertovy hlavy (1 km)
Žlutá značka → Harfenice (0,7 km)
Staré lesní stezky (volitelně) → „Skála víl“ (neznačeno)
Modrá značka → Liběchov (3 km)
Délka okruhu: cca 6–8 km (dle varianty)
Doporučení: mapu Kokořínska, čelovku (Klácelka), repelent, staré srdce plné zvědavosti
Zdroje a odkazy:
Mapy.cz – turistické trasy a skály v okolí Želíz: https://mapy.cz
Wikipedia – Václav Levý: https://cs.wikipedia.org/wiki/Václav_Levý
Hrady.cz – Klácelka a Čertovy hlavy: https://www.hrady.cz/klacelka
Obec Želízy: https://www.zelizy.cz
CHKO Kokořínsko: https://kokorinsko.ochranaprirody.cz
Turistika.cz – výpravy Kokořínskem: https://www.turistika.cz
Geocaching.com – okolní jeskyně a převisy: https://www.geocaching.com
Staré trampské Cancáky Kamarádů Pepína a Perkuse
