Článek
Podzim roku 1938.
Na pražských nádražích je nezvykle rušno. Z vlaků vystupují rodiny s několika kufry, děti svírají hračky a dospělí se marně snaží skrýt strach. Po odstoupení pohraničí nacistickému Německu musely své domovy opustit desetitisíce obyvatel Sudet. Mnozí netušili, kde budou za několik dní žít, ani zda budou vůbec v bezpečí.
Právě v těchto dnech přijíždí do Prahy britská ekonomka a vysokoškolská pedagožka Doreen Warrinerová. Dlouhodobě se věnovala hospodářským a politickým poměrům ve střední a východní Evropě, a dobře si uvědomovala, jak vážná situace v Československu nastala. Nepřijela sbírat uznání. Přijela pomoci.
Brzy pochopila, že samotná humanitární pomoc nebude stačit. Lidé potřebovali jídlo, oblečení i střechu nad hlavou, ale především možnost odejít do bezpečí dříve, než se hranice definitivně uzavřou.
Každý den přicházely další desítky lidí. Byli mezi nimi Židé, političtí odpůrci nacismu, novináři, vědci, umělci i obyčejné rodiny. Všichni hledali jedinou věc, naději.
Doreen Warrinerová začala organizovat rozsáhlou pomoc. Jednala s ambasádami, zajišťovala potřebné dokumenty, sháněla finanční prostředky a hledala země ochotné přijmout uprchlíky. Práce přibývalo každým dnem a času ubývalo.
Na této pomoci úzce spolupracovala s českou humanitární pracovnicí Marií Schmolkovou, která měla rozsáhlé kontakty mezi uprchlíky i mezinárodními organizacemi. Společně vytvořily síť lidí, kteří navzdory rostoucímu nebezpečí pomáhali pronásledovaným opustit Československo.
Když v prosinci 1938 přijel do Prahy mladý britský makléř Nicholas Winton, mohl navázat na práci, kterou Warrinerová, Schmolková a jejich spolupracovníci již několik týdnů budovali. Díky této organizaci se mohl soustředit především na záchranu československých dětí, jejichž transporty do Velké Británie se později staly symbolem odvahy a lidskosti.
Dne 15. března 1939 obsadila německá vojska české země a vznikl Protektorát Čechy a Morava. Situace se dramaticky změnila. Pomoc pronásledovaným byla stále nebezpečnější a lidé, kteří ji organizovali, se sami ocitli v ohrožení.
Doreen Warrinerová přesto pokračovala ve své práci tak dlouho, jak to bylo možné. Bylo však stále zřejmější, že její další pobyt v okupované Praze představuje velké riziko a že jí hrozí zatčení. Nakonec byla nucena Československo opustit.
Do té doby však pomohla zachránit tisíce lidí. Mnozí z nich díky její práci našli nový domov ve Velké Británii nebo v dalších evropských zemích. Přesný počet zachráněných už dnes nelze určit, ale historici se shodují, že její podíl na záchraně uprchlíků patřil k nejvýznamnějším humanitárním akcím před vypuknutím druhé světové války.
Po válce se vrátila ke své akademické kariéře. Působila na univerzitě, věnovala se ekonomii a napsala několik odborných knih, mimo jiné i knihu Refugees, ve které popsala zkušenosti s pomocí uprchlíkům. O svých činech však mluvila jen zřídka. Nepovažovala se za hrdinku. Tvrdila, že pouze udělala to, co považovala za svou povinnost.
Po mnoho desetiletí zůstávalo její jméno ve stínu známějších osobností. Přesto se dnes historici stále častěji shodují, že bez práce Doreen Warrinerové by byla záchrana mnoha lidí, včetně pozdějších dětských transportů, mnohem obtížnější.
Její příběh připomíná, že dějiny netvoří jen lidé, jejichž jména zná celý svět. Často je mění také ti, kteří pracují tiše, bez touhy po slávě, protože věří, že pomoci druhému je samozřejmostí.
---
Příběh Doreen Warrinerové připomíná, že Nicholas Winton nebyl v boji za záchranu uprchlíků osamoceným hrdinou. Když v prosinci 1938 přijel do Prahy, mohl navázat na práci, kterou už několik týdnů budovala právě Doreen Warrinerová společně s Marií Schmolkovou a dalšími spolupracovníky. Každý z nich sehrál nezastupitelnou roli a teprve jejich společné úsilí umožnilo zachránit tisíce lidí před nacistickou perzekucí. Doreen Warrinerová si proto zaslouží stejné místo v naší paměti jako ostatní hrdinové, kteří se rozhodli pomoci ve chvíli, kdy to bylo nejvíce potřeba.
