Článek
Pátek šestnáctého. Batohy sbalené, všechno potřebné připravené a před námi cesta do Lužických hor. V hlavě už jsme měli lesní stezky, skalní útvary a jeskyně, které jsme chtěli navštívit. V Mělníku se k nám měli přidat Markéta s Drobkem, takže jsme se těšili, že konečně vyrazíme v plné sestavě.
Na nádraží jsme se s Markétou a Drobkem přivítali a Eliška měla z kamarádů opravdovou radost. Jenže sotva jsme se stačili pořádně pozdravit, Markéta najednou znejistěla. Prohledala kapsy, podívala se do žracáku a pak jí to došlo. „Já nemám peněženku!“ „Jak to, že ji nemáš?“ zeptal jsem se. „Nechala jsem ji asi v Penny u autobusového nádraží!“
A bylo po klidu. Markéta se otočila a vyrazila zpátky do obchodu. My zůstali na nádraží a začali sledovat čas. Vlak se totiž neptá, jestli někdo zrovna zachraňuje rodinné finance. Má svůj jízdní řád a toho se drží, i kdyby se na perónu odehrávala detektivka století.
„Tak hlavně ať tam ještě je,“ poznamenal Drobek. „A hlavně ať se Markéta vrátí dřív než přijede vlak,“ dodal jsem.
Naštěstí peněženka na svou majitelku počkala a Markéta se vrátila právě včas. Vlak jsme stihli a mohli jsme vyrazit. První dobrodružství bylo za námi, peníze zachráněné a Drobek měl důvod připomínat, že pátek šestnáctého je skoro stejně podezřelý jako pátek třináctého. „Tak teď už snad bude klid,“ prohlásil jsem. To jsem si ale asi mohl odpustit. Na vandru podobné věty fungují jako pozvánka pro další potíže.
Do Rynoltic jsme dorazili odpoledne. Odtud jsme vyrazili pěšky směrem k Bílým kamenům, kterým se také říká Sloní skály. Lesní cesta nás pomalu odváděla od ruchu města a člověk začínal vnímat hlavně to, co měl kolem sebe. Stromy, vůni lesa a cestu, která se před námi ztrácela mezi zelení.
„Tak co, Eliško, těšíš se?“ zeptal jsem se. „Jasně! Hlavně na ty jeskyně.“ „Tak doufám, že tam bydlí nějací slušní loupežníci, aby nás nechali projít.“ „Tati, loupežníci už tam určitě nejsou!“ „To říkáš teď. Ale počkej, až budeme hledat, kde si dát svačinu. Třeba nám ji někdo uloupí.“ „Vem si třeba Mořinu, tam se kamaradům ztrácí celé batohy.“ Eliška se zasmála a pokračovali jsme dál.
Bílé kameny jsou opravdu zvláštní místo. Ze zeleně lesa vystupují světlé, zaoblené skalní útvary, které připomínají sloní hřbety. Když se na ně člověk chvíli dívá, snadno pochopí, proč jim lidé začali říkat Sloní skály. Jako by se tu stádo kamenných obrů zastavilo uprostřed cesty a rozhodlo se, že už se nikam hnát nebude.
„Hele, támhle je slon!“ ukázala Eliška. „A támhle druhý. Jen nevím, jestli mají někde napajedlo,“ odpověděl jsem. „Ty musíš mít pořád nějaké řeči.“ „To je součást výbavy. Někomu stačí mapa, jiný potřebuje i zásobu hloupých poznámek.“
Mělník
Skály jsme si prohlédli z turistické trasy a pokračovali dál. V chráněné přírodě je nejlepší chovat se jako návštěvník, ne jako dobyvatel. Není potřeba lézt po každém kameni ani dokazovat, že člověk vyšplhá tam, kam by se rozumný člověk vůbec nepouštěl. Krajina je krásná i bez toho, abychom na ní zanechávali své stopy.
Od Sloních skal jsme pokračovali k Západní jeskyni. Cesta se vinula lesem a s každým dalším krokem jsme měli pocit, že jsme dál od všedních starostí. Člověk vnímá vůni lesa, zvuk vlastních kroků a občasné zašustění v křoví. A najednou mu ani tolik nevadí, že nese na zádech několik kilogramů věcí, které si zabalil s přesvědčením, že je všechny určitě bude potřebovat.
K Západní jeskyni jsme dorazili později. Podobná místa v člověku probouzejí zvědavost. Skalní dutiny a jeskyně mají své tajemství, ať už se k nim vážou staré pověsti, nebo jen ticho lesa a chlad kamene.
Značení
„Tak co, jdeme dovnitř?“ zeptal se Drobek. „Šel bych, ale ty dveře nás asi nepustí,“ odpověděl jsem. „Tak že zvenku.“ Povídá Markéta. „Jeskyně nám nikam neuteče.“
„To říkáš, jako bys měla s jeskyněmi nějaké zkušenosti.“ „Mám. Vždycky když do nějaké vlezu, zjistím, že jsem si měla vzít lepší baterku.“
Zabezpečené vstupy jsme respektovali. Jeskyně a skalní převisy nejsou jen kulisy pro turistické fotografie, mohou být důležitým útočištěm živočichů a jejich okolí si zaslouží ohleduplnost. Ne každé tajemství musí člověk prozkoumat zevnitř.
K večeru jsme našli místo k odpočinku na verandě myslivecké chaty. Po celém dni na cestě člověku někdy stačí málo, suché místo, něco k jídlu, klid a kamarádi, se kterými se může zasmát. Batohy jsme odložili a konečně si dopřáli chvíli bez dalšího přesunu.
„Tak co, první den dobrý?“ zeptal jsem se Elišky. „Jo. Ale zítra chci vidět tu Loupežnickou jeskyni.“ „Tak to máš štěstí. Zítra nás tam čeká další kus cesty.“ „A bude tam ten loupežník?“.„Jestli ano, řekni mu, že peněženku už máme zachráněnou a že si může vybrat někoho jiného.“ Směje se Drobek.
Markéta se jen usmála. Na její účet už toho pro dnešek bylo dost. Peněženka se našla, vlak jsme stihli a všichni jsme byli tam, kde jsme chtěli být. A to se počítá.
V sobotu ráno jsme sbalili věci a vyrazili k Loupežnické jeskyni. Podle všeho nás čekalo přibližně šest kilometrů. Na mapě taková vzdálenost vypadá nenápadně, ale v terénu se každý kilometr počítá poctivě.
„Tak dneska žádné ztráty,“ prohlásil Drobek. „To záleží, co považuješ za ztrátu,“ odpověděl jsem. „Peněženka, klíče, svačina…“ „Tak hlavně neztratit dobrou náladu. Tu už by nám žádný obchod nevrátil.“ Vrací mu smeč Markéta.
Loupežnická jeskyně má jméno, které přímo vybízí k vymýšlení příběhů. Člověk si představuje loupežníky, skrýše, tajné chodby a poklady. Jenže mezi pověstí a skutečností je rozdíl, a pokud nemáme ověřené historické podklady, je lepší nechat fantazii pracovat a nevydávat ji za dějiny.
U jeskyně jsme respektovali zabezpečení vstupu. Zábrana není výzva k překonávání, ale upozornění, že některá místa mají zůstat nepřístupná.
„Tak tady žádný poklad nebude?“ zeptala se Eliška. „Kdepak. Poklady jsou na vandru jinde.“ „Kde?“ „Třeba v batohu, když v něm najdeš poslední sušenku.“ „Tati!“ „Co? To je přece velmi cenný nález.“
Po prohlídce okolí jsme pokračovali směrem ke Kryštofovu Údolí. Cesta nás vedla lesem a postupně nás přivedla do krajiny, kde se přírodní krásy potkávají s historií lidské práce. Kryštofovo Údolí je malebná obec na Liberecku, spojená mimo jiné s hornickou minulostí a rozvojem železnice.
A právě železnice nás přivedla k jednomu z nejhezčích míst naší cesty. Novinský viadukt se nachází v Novině, části Kryštofova Údolí. Je součástí železniční tratě vedoucí členitým terénem směrem k Liberci a patří k nejvýraznějším technickým památkám v okolí.
Viadukt
Když člověk stojí poblíž takové stavby, napadne ho, kolik práce muselo dát postavit železniční most v krajině, která si zrovna o jednoduché řešení neříká. Kamenné oblouky překonávají údolí a vytvářejí stavbu, která působí mohutně, a přitom do okolní krajiny překvapivě přirozeně zapadá.
Viadukt vznikl v souvislosti s budováním železnice na konci devatenáctého století. Obecní zdroje uvádějí délku 230 metrů a čtrnáct oblouků. Přesné technické údaje se v různých materiálech mohou lišit, ale to nejdůležitější člověk pochopí i bez metru v ruce, je to pozoruhodné dílo, které dokázalo propojit techniku s náročným terénem.
„To je pořádný most,“ řekl Drobek. „A představ si, že bys ho měl stavět ručně,“ odpověděl jsem. „To bych radši postavil lavičku.“ „A tu bys pak stejně zapomněl někde v Penny.“
Markéta se rozesmála a Eliška se přidala. Bylo jasné, že peněženka bude mít na našem vandru ještě dlouhou životnost, alespoň jako téma rozhovorů.
Chvíli jsme viadukt obdivovali a pozorovali okolní krajinu. Na vandru je dobré umět nejen jít, ale také se zastavit. Ne každé místo musí být jen položkou na seznamu. Některá stojí za to, aby člověk chvíli mlčel a nechal je na sebe působit.
Potom jsme pokračovali k Dánským kamenům. Tady už nás čekal další delší úsek. Chůze by měla zabrat kolem dvou hodin, ale do takového času se nepočítá focení, odpočinek ani přestávky na jídlo.
Dánské kameny leží v oblasti Ještědského hřbetu, kde se střídají lesy, skalní útvary a cesty vedoucí zvlněnou krajinou. K takovým místům se člověk nedostane jen tak mimochodem. Musí si je dojít a trochu si je zasloužit.
„Kolik ještě?“ ozvalo se po čase. „To je otázka, kterou na vandru nikdy nepokládej,“ odpověděl jsem. „Proč?“„Protože odpověď bývá vždycky delší, než by sis přál.“
Drobek se zasmál. „Takže ještě daleko.“ „To jsem neřekl. Jen jsem řekl, že se nemáš ptát.“
Vyhlídka Salvayuv lom
V takových chvílích se ukáže, že společná cesta není jen o cíli. Je také o tom, jak si lidé dokážou zpříjemnit chvíle, kdy už nohy trochu protestují a batoh se zdá těžší než ráno. Stačí pár slov, vtip nebo zastávka na svačinu a člověk zase najde chuť pokračovat.
Dánské kameny byly dalším bodem naší cesty a zároveň připomínkou, že Lužické hory a jejich okolí nejsou jen o známých skalních útvarech. Nabízejí i obyčejné lesní cesty, klidná zákoutí a výhledy, které člověk objeví právě tehdy, když nespěchá.
V neděli ráno nás čekal návrat z Křižan. Po dvou dnech v lesích a mezi skalami se člověku domů odjíždí trochu jinak než po běžném víkendu. V batohu má špinavé oblečení, unavené nohy a možná pár drobností, které se dají označit za suvenýry. Ty nejdůležitější věci se ale do batohu nevejdou.
Zůstaly nám vzpomínky na Eliščinu radost z kamarádů, na Markétinu záchrannou výpravu za peněženkou, na světlé Sloní skály, tajemné jeskyně a mohutný Novinský viadukt. A také pocit, že jsme na pár dní vyměnili každodenní shon za cestu, na které se počítají hlavně kroky, společné zážitky a chvíle, kdy se člověk od srdce zasměje.
Lužické hory nám připomněly, že krásná místa nemusí být daleko ani přehnaně slavná. Stačí vyrazit, dívat se kolem sebe a mít vedle sebe lidi, se kterými se člověk zasměje i ve chvíli, kdy se mu peněženka rozhodne vyrazit na vlastní výlet.
„Tak co, příště zase?“ zeptal jsem se. „Jasně!“ ozvala se Eliška..„Ale příště vyrážíme třináctého,“ prohlásil Drobek.
„A proč?“ „Abychom věděli, na čem jsme.“
Markéta se jen zasmála a já si pomyslel, že na tom našem vandrování je vlastně nejhezčí právě tohle. Ne vždycky všechno vyjde podle plánu, ale když člověk cestuje s dobrými kamarády, i malá nehoda se může proměnit v historku, na kterou se ještě dlouho vzpomíná.
Tak zase někdy na cestě. Batohy na záda, kamarády s sebou a hlavně nezapomenout peněženku. I když, jak jsme zjistili, někdy má vlastní plány.
