Josef Serinek. Z vězně v Letech velitelem partyzánů

Je večer 15. září 1942, nad krajinou kolem Let u Písku se pomalu snáší tma. Josef Serinek právě uprchl z pracovního komanda tábora v Letech u Písku. Před ním je les, tma a cesta, o jejímž konci nemůže nic vědět.

Podle pozdějšího svědectví neutíkal sám. Společně s ním se pokusili uniknout další muži a jejich záměrem mělo být nejen dostat se na svobodu, ale také pomoci dalším vězňům. Útěk však brzy změnil všechno. Za uprchlíky se rozběhlo pátrání a skupina se postupně rozpadala.

Serinek ještě netuší, že se jeho cesta protáhne na několik let. Netuší, že se z uprchlíka stane partyzán. Netuší, že jednou bude velet oddílu, jehož členy budou především uprchlí váleční zajatci. A už vůbec nemůže vědět, že po válce nebude mít ke komu se vrátit.

Ještě není Černým partyzánem. Je jen Josef Serinek. Muž, který utekl.

Život před válkou

Josef Serinek se narodil 25. února 1900 v Bolevci u Plzně. Pocházel z romského prostředí a podle dochovaných údajů hovořil česky, německy a jazykem sinti. Jeho život před druhou světovou válkou nebyl příběhem hrdiny z historické knihy. Byl to život obyčejného člověka, který se snažil pracovat a postarat se o rodinu. Za první světové války byl odveden do armády. Později dezertoval a ukrýval se s německo-romskou skupinou dezertérů v Českém lese. Po válce byl amnestován, vyučil se zahradníkem a pracoval také jako pomocný dělník v zemědělství. Oženil se s Pavlínou Janečkovou. Narodilo se jim pět dětí.

Pak přišla okupace Československa. A s ní také stále tvrdší pronásledování Romů a Sintů. Nacistická rasová politika postupně připravovala lidi o základní práva, evidovala je, sledovala a zatýkala. Pronásledování Romů a Sintů nebylo pouze otázkou diskriminace. Stalo se součástí nacistické genocidy evropských Romů a Sintů. Serinkova rodina se brzy ocitla přímo v jejím středu.

Lety

Dne 3. srpna 1942 byli Josef Serinek, jeho žena Pavlína a jejich pět dětí zatčeni protektorátními četníky. Celá rodina byla deportována do takzvaného cikánského tábora v Letech u Písku. Je důležité říct přesně, o jaké místo šlo. Lety nebyly německým vyhlazovacím táborem typu Auschwitz-Birkenau. Šlo o protektorátní tábor pod správou protektorátních úřadů a s českými četnickými dozorci. Podmínky v něm však byly katastrofální. Vězni trpěli nedostatkem jídla, špatnou hygienou, nemocemi a přeplněností. Mnozí zde zemřeli. Další byli později deportováni do Auschwitz-Birkenau.

Pro Josefa Serinka se během několika týdnů změnil celý svět. Z manžela a otce se stal vězeň. Jeho život určoval plot, strážní služba a příkazy lidí, kteří rozhodovali o tom, kam smí jít, co smí dělat a zda vůbec přežije.

A potom přišel útěk. 15. září 1942 Josef Serinek uprchl 15. září 1942 z pracovního komanda mimo hlavní areál tábora. Podle pozdějšího svědectví jeho vnuka Zdeňka Serinka neutíkal sám. Utíkal společně se synovcem a dalšími muži. Původním záměrem mělo být také pomoci dalším vězňům. Jenže svoboda člověka, který utekl z tábora, v té době znamenala především jednu věc. Stal se hledaným člověkem.

Za uprchlíky začalo pátrání. Podle rodinného svědectví se do něj zapojili četníci, Němci, myslivci i lidé z okolí. Uprchlíci byli nuceni vzdalovat se stále dál od Let a původní plán se rozpadal. Serinek se postupně dostal mimo dosah tábora. Ale ještě zdaleka nebyl v bezpečí. Po útěku se skupina postupně rozpadala.

Na jaře 1943 zůstali už jen Josef Serinek a jeho příbuzný Karel Serynek. Ani jejich společná cesta však neměla trvat dlouho. Dne 19. dubna 1943 byl Karel Serynek při pokusu uniknout zatčení u Ratiboře zastřelen. Josef Serinek tak zůstal sám.

A právě v této chvíli se jeho útěk začíná měnit v něco mnohem většího. Uprchlík, který se ještě před několika měsíci snažil především přežít, začíná hledat cestu k odboji. Z uprchlíka se stal partyzán. Serinek se postupně dostával do kontaktu s lidmi, kteří byli ochotni pomáhat uprchlíkům a odbojářům. Hledal bezpečná místa, získával potraviny a navazoval kontakty. Podařilo se mu dostat do odbojového prostředí na Českomoravské vrchovině.

Tady se začala psát další kapitola jeho života. Kolem Serinka se soustřeďovali lidé ukrývající se před okupanty, čeští odbojáři a především uprchlí váleční zajatci. Serinek postupně vytvořil vlastní partyzánskou skupinu. Dostal krycí jméno Josef Černý. Jeho oddíl byl znám jako Čapajev a v některých pramenech se v souvislosti se Serinkem objevuje označení Černý partyzán. Členové oddílu se ukrývali v lesích, získávali potraviny a informace, udržovali spojení a prováděli akce proti okupantům.

Party­zánský život však nebyl romantickým dobrodružstvím. Každý člověk, který přinesl chleba, každé bezpečné místo, každý člověk ochotný riskovat pomoc a každá informace mohly znamenat rozdíl mezi životem a smrtí. Serinek musel nejen bojovat.
Musel organizovat. Musel shánět jídlo. Musel udržovat kontakty. Musel vědět, komu může věřit. A především musel přežít. Muž, který ještě nedávno utíkal před četníky, se postupně stal velitelem lidí, kteří bojovali proti stejnému režimu, jenž ho připravil o svobodu.

Jenže zatímco Josef Serinek žil v lesích Vysočiny, za ním zůstávala jeho rodina. A právě tady je jeho příběh nejbolestivější. Serinek neutíkal proto, že by chtěl opustit svou ženu a děti. Podle pozdějšího rodinného svědectví se spolu s dalšími muži pokusil uniknout proto, aby mohl pomoci lidem, kteří zůstali uvnitř tábora.Jeho rodina však zůstala v systému nacistické perzekuce.

Pavlína a jejich děti válku nepřežily. Část rodiny zemřela v Letech, další byli deportováni do Auschwitz-Birkenau, kde zahynuli. Josef Serinek se o osudu svých nejbližších dozvěděl až po válce. To znamená, že během let strávených v ilegalitě bojoval nejen proti okupantům, ale zároveň žil v nejistotě, co se s jeho rodinou stalo.
A když válka skončila, čekala na něj pravda, před kterou nemohl utéct. Jeho rodina byla mrtvá. Nebyl to útěk z Osvětimi. Právě proto je důležité opravit jednu častou nepřesnost, která se může při vyprávění Serinkova příběhu objevit.

Josef Serinek neutekl z Osvětimi. Utekl z Let u Písku. To není jen detail. Je to důležitá součást jeho příběhu. Z Let uprchl ještě před deportacemi části vězňů do Auschwitz-Birkenau. Jeho útěk tedy nebyl útěkem vězně z vyhlazovacího tábora, ale útěkem člověka z protektorátního tábora, který se následně ukryl a postupně se zapojil do ozbrojeného odboje. A právě díky tomu mohl přežít. Jeho rodina takové štěstí neměla.

V květnu 1945 válka skončila. Pro většinu lidí to znamenalo návrat domů. Pro Josefa Serinka byl návrat mnohem složitější. Domov, který znal před válkou, už neexistoval. Jeho žena a děti byly mrtvé. Po válce se usadil ve Svitavách, založil novou rodinu a otevřel hostinec U partyzána. Podnik provozoval do měnové reformy v roce 1953. Poté pracoval jako skladník v cihelně. Z muže, který se pohyboval po lesích s partyzány, se stal člověk chodící do práce.

Jenže minulost nezmizela. V rodině se o některých věcech dlouho nemluvilo. Jeho vnuk Zdeněk Serinek později popisoval, že se o dědečkově minulosti dozvídal postupně. Také proto trvalo dlouho, než se Serinkův příběh dostal do širšího povědomí.

V šedesátých letech se o Josefa Serinka začal zajímat historik Jan Tesař. V letech 1963 a 1964 s ním během osmnácti sezení zaznamenával jeho vzpomínky. Byl to mimořádně cenný pramen. Serinek totiž nebyl člověk, který o válce četl v dokumentech. On ji prožil. Byl vězněm v Letech. Byl uprchlíkem. Byl svědkem smrti svého příbuzného. Byl členem odboje a velitelem partyzánské skupiny.A především byl člověkem, kterému válka vzala první rodinu.

Jeho vzpomínky proto představují důležité svědectví nejen o partyzánském odboji, ale také o pronásledování Romů a Sintů v Protektorátu Čechy a Morava. Trvalo však desítky let, než se dostaly k širší veřejnosti. V roce 2016 vyšla rozsáhlá třísvazková edice Česká cikánská rapsodie, která obsahuje Serinkovy vzpomínky, Tesařovo historické zpracování a další dokumentární materiály.

Josef Serinek už tehdy nežil. Zemřel 14. června 1974. Nemohl tedy vidět, jak se jeho jméno po desetiletích začíná vracet do české historické paměti.

K výraznému veřejnému ocenění došlo až mnoho let po jeho smrti. V roce 2022 prezident republiky udělil Josefu Serinkovi in memoriam Medaile Za hrdinství. Muž, který během války uprchl z Let, ukrýval se v lesích a později vedl partyzánský oddíl, tak získal jedno z nejvyšších státních vyznamenání. Jeho příběh se tím ale nestal legendou. Spíš se po desetiletích znovu objevil člověk, který za legendou celou dobu stál. Muž, který utekl do tmy protože chtěl pomoci dalším.

Když dnes vyslovíme jméno Josef Serinek, snadno si představíme především partyzána. Muže se zbraní. Velitele oddílu Čapajev. Černého partyzána. Jenže tím začátek jeho příběhu trochu zjednodušujeme. Josef Serinek nebyl od začátku hrdinou z historické knihy. Byl manželem. Byl otcem pěti dětí. Byl člověkem, který pracoval a snažil se žít svůj život. Pak přišel ostnatý drát. Přišel tábor. Přišel útěk. Přišla smrt Karla Serynka.A teprve potom přišel partyzán.

Nevíme přesně, co Josef Serinek cítil v okamžiku, kdy se 15. září 1942 vzdaloval od Let. Nemůžeme mu vložit do úst věty, které nikdy neřekl. Nevíme, jak vypadal každý jeho krok ani co si v jednotlivých okamžicích myslel. Ví­me ale to podstatné. Víme, odkud utekl. Víme, kdy utekl. Víme, že se dokázal ukrýt. Víme, že po smrti Karla Serynka pokračoval sám. Víme, že se dostal k odboji. Víme, že vytvořil partyzánský oddíl Čapajev. Víme, že přežil válku. A víme také, že jeho žena Pavlína a jejich děti se už domů nikdy nevrátily.

Proto je možná nejsilnější obraz jeho příběhu úplně na začátku. Je tma. Za Josefem Serinkem zůstávají Lety. Před ním je neznámá cesta. Ještě není Černým partyzánem. Ještě není velitelem oddílu Čapajev. Ještě není mužem, jehož vzpomínky budou po desetiletích číst historici. Je pouze Josef Serinek. Muž, který utekl. A který se rozhodl přežít. Neutekl z Osvětimi. Utekl z Let.

A z člověka, který hledal cestu ze tmy, se postupně stal jeden z mnoha romských účastníků českého protinacistického odboje, jehož příběh stojí za to znát nejen kvůli tomu, co dokázal, ale také kvůli tomu, co za své přežití zaplatil.