Článek
Byla to noc, která si říkala o hřích. Lom za městem spal pod hvězdami, voda byla tmavá a hluboká, les kolem dýchal vůní pryskyřice a letní touhy. Pavel s Janou sem přijeli potají. Stařičká Jawa zabrumlala naposledy a ztichla. Vše kolem zhaslo. Zůstal jen měsíc a oni dva.
Jana měla na sobě lehké šaty – víc ne. Vlasy jí rozvázal vítr. Na chvíli se zastavila na okraji skály a rozhlédla se. Pak si začala pomalu rozepínat šaty. Klouzaly po jejím těle jako voda. Pavel stál opodál, oči přilepené na její kůži lesknoucí se v měsíčním svitu. Beze slov se svlékl taky. Nebylo třeba nic říkat. Skočili do vody nazí. Tiché žbluňknutí, smích, stříkání. Plavali k sobě, jako by byli dva magnety, které se nedokážou držet dál. Její tělo klouzalo po jeho, voda hřála i chladila zároveň. Bylo to divoké, ale něžné. Doteky pod hladinou, polibky těsně u břehu. Zastavili se až u skalní stěny. Tam ji zvedl do náruče a ona se mu obtočila kolem boků, prsty mu zajela do vlasů, rty na jeho krku.
Byli jeden. Ve vodě, pod hvězdami, ve vteřině, kdy se čas zastavil.
Když vylezli na vyhřátou skálu, byli zadýchaní, klidní, nazí a šťastní. Jana se opřela o Pavla, kreslila mu prsty na hrudi malé kruhy a šeptla Tohle si zapamatuju navždy.V ten moment to vypadalo, že jim svět patří.
A pak,prasknutí větve. Z lesa zazněl smích. Hrubý, hlučný. Týýý vole! Je tu někdo? Zavolal opilý hlas. Jana se instinktivně přitiskla k Pavlovi. Na kraj lomu vkročil muž. Oblečený, ale špinavý, rozcuchaný a zjevně velmi opilý. V ruce láhev, na sobě rozepnutou košili. No ne! Večerní koupel? A ještě v Evině a Adamově rouše? Zasmál se a zakymácel. Okamžitě odejdi,“ zavrčel Pavel a postavil se mezi něj a Janu. Nahý, ale odhodlaný. Muž zavrávoral. Udělal krok vzad,špatný krok. Nestihl vykřiknout. Skutálel se po kamenech. A zmizel ve tmě. Pak zvuk. Rána do vody. A ticho. Do prdele, vydechl Pavel a bez přemýšlení skočil. Jana zaklekla na skálu, oči upřené do temnoty.
Voda se chvíli vlnila. Pak se vynořil Pavel – vlekl muže v bezvládném sevření k okraji. Těžké tělo, promáčené oblečení, ztěžklý alkohol. Jana mu pomohla ho vytáhnout na travnatý břeh. Zprvu si Pavel myslel, že muž jen upadl a nalokal se vody. Ale když ho vytáhl na břeh, hned poznal, že je zle. Krev. Temná, lepkavá čára za levým uchem. Jana zbledla.
Nedýchá, vydechl Pavel. Hlas mu zhrubl. Okamžitě klekl, zkontroloval puls, nic. Zavolej záchranku, zakřičel na Janu, která už horečně ťukala do telefonu. Signál slabý, ale fungoval. A mezitím začal jednat. Hrudník. Dlaně přes sebe. Jedna, dvě, tři…
Záchranná služba – lom nad městem, muž bez známek života, Pavel ho právě resuscituje! křičela Jana do mobilu, zatímco Pavlův dech splynul s dechem muže. Rytmus. Znovu. A znovu.
Byli nazí, v noci, na kamenech u vody, a přesto tam v tu chvíli stála čistá lidskost. Pavel, nahý zachránce, svými pažemi držel někoho mezi životem a smrtí.
Minuty se táhly jako hodiny.A ticho bylo těžké. Až příliš. Pavel klečel vedle bezvládného těla a masíroval srdce. Cítil, že čas kolem nich zpomalil. Hrudník muže se nehýbal. Oči měl pootevřené, ale prázdné Jednal automaticky. Učil se to kdysi,na kurzu, který mu tehdy připadal zbytečný. Teď však jeho ruce pracovaly s přesností, jako by to dělal stokrát. Stlačení hrudníku. Nádech. Znovu, a znovu.
Siréna. Modré majáky na stromech, pak zablesky na vodě. Sanitka. A hned za ní hasičské auto. Těžký terén, ale oni to zvládli. Profesionálové. Jsme tu! Ustupte! Zvolal lékař, zatímco už záchranáři přebírali muže. Monitor, EKG, saturace. Pípání, dlouhé, rovné. Asystolie, pokračovat v masáži, zajišťujeme dýchací cesty. Žílu, ambuvak, ventilátor. Hlas záchranáře byl klidný, ale rychlý. Jak dlouho resuscitujete? Více než deset minut, oznámila Jana. Ruce se jí třásly. Hasič ji okamžitě přikryl dekou. Zatímco lékařský tým bojoval o muže, hasiči osvětlili místo. Jeden z nich Pavla tiše oslovil, Víte, kdo to je? Pavel zakroutil hlavou. Ne. Vypadl z lesa. Opilý… a pak prostě spadl. Takže neznámý, přikývl hasič. Ale nebýt vás…
Záchranáři přenesli muže na nosítka. Přístroje píply, srdce se pomalu vrátilo a dýchání bylo zajištěné ventilatorem, tlak zvedali medikací. „Neprobudil se. Je v bezvědomí. Okamžitý převoz na urgent, zavelel lékař.
Když sanitka odjížděla, modré majáky tančily po okolních skalách jako stíny duchů. Jana se opřela o Pavla a zašeptala, nečekala jsem, že tahle noc skončí sirénami. Pavel ji objal. Unaveně,těžce. Ale žije. Možná, odpověděla tiše.
Voda v lomu byla tichá. Ale na jejím dně zůstala ozvěna noci, kdy se spojila láska, odvaha a stín smrti. Noci, která je navždy změnila, navždy.
