Článek
Když v pevnosti Terezín roku 1945 vypukla epidemie skvrnitého tyfu, změnilo se toto místo hrůzy v ještě větší peklo. Do prostoru, kde už předtím tisíce lidí strádalo hladem, nemocemi a beznadějí, dorazila smrt v podobě rychle se šířící infekce. V těchto dnech ale zároveň vstoupily do Terezína mladé zdravotní sestry – žákyně posledních ročníků ošetřovatelských škol, které se dobrovolně rozhodly pomáhat.
Nebyla to služba povinná. Bylo to rozhodnutí srdce, odvaha překročit hranici osobního bezpečí a vydat se do prostředí, odkud se mnozí už nikdy nevrátili. Do Terezína přišly pomáhat nemocným, hladovým a vyčerpaným vězňům, a především těm, kteří leželi v improvizovaných barácích zasaženi tyfem. Věděly, že jejich vlastní ochrana je nedostatečná. Věděly, že kontakt s nemocí znamená téměř jistou nákazu. Přesto šly.
Z dochovaných svědectví víme, že pracovaly ve dne v noci. Přenášely slabé na lůžka, rozdávaly vodu, omývaly horečnatá těla, držely nemocné za ruku v jejich posledních chvílích. Často se stávaly jediným člověkem, který vězně doprovázel v jeho posledním okamžiku života. A přestože i jim bylo nařízeno, aby si držely odstup, jejich lidskost byla silnější.
Některé z těchto sester se skutečně nakazily a zaplatily za svou pomoc nejvyšší cenu. Jiným se podařilo přežít a po válce vyprávěly, jak těžké bylo potlačit vlastní strach a zároveň se snažit dodat pacientům sílu. „Nesmíš plakat,“ zaznívalo mezi nimi – jako každodenní motto, aby nepropadly beznaději a mohly stát vzpřímeně tváří v tvář smrti.
Jejich práce nebyla jen zdravotnickým výkonem. Byla především činem lidskosti, který ukázal, že i v nejtemnějších dobách se našla světla naděje. Když do Terezína po osvobození vstoupily spojenecké jednotky a Červený kříž, mnozí z přeživších připomínali právě tváře těchto mladých žen, které jim dodávaly sílu, byť třeba jen tím, že jim podaly ruku.
Příběh zdravotních sestřiček v Terezíně je i dnes silným poselstvím. Připomíná, že dějiny netvoří jen vojska a velitelé, ale i ti, kteří se rozhodli přinést lidskost tam, kde už zdánlivě neměla místo.
Boženka Jandlová: tichá vzpomínka mezi kolegyněmi
Mezi těmito mladými ženami byla i Boženka Jandlová, která se nakazila a svůj boj s tyfem nevyhrála. Její příběh se stal symbolem nejen odvahy, ale i tiché bolesti, kterou v sobě nesly její kolegyně. Když Boženka zemřela, její spolupracovnice ji s nesmírným smutkem, ale i s hlubokou úctou převlékly do sesterské uniformy. Nešlo jen o oděv. Byl to symbol služby, oddanosti a lásky, se kterou se rozhodla vstoupit do terezínského pekla. Sestry tím chtěly dát najevo, že i v okamžiku smrti zůstává jednou z nich nezlomenou obětí, ale statečnou ženou, která svůj život položila za druhé.
Vzpomínky hovoří o těžké atmosféře mezi mladými ošetřovatelkami. Musely potlačit vlastní pláč, protože věděly, že nemocní je potřebují. Přesto v jejich tichých gestech, pohledech a v péči o tělo kolegyně bylo všechno, bolest, soucit i vědomí, že jejich poslání je vyšší než strach.
---
Po válce nebyl hrdinský čin těchto sester zapomenut. Byly oceňovány státními vyznamenáními, uznáním zdravotnických institucí i vděčností těch, kteří jejich pomoc přežili. Jejich příběh se stal součástí výuky mladých zdravotních sester, připomínkou toho, že jejich práce není jen profesí, ale posláním.
Boženka Jandlová i její kolegyně zůstávají symbolem lidskosti, která dokázala obstát v časech, kdy lidskost byla téměř vymazána. A právě proto se jejich odkaz nese dál – v paměti historiků, v učebnicích i v tichých chvílích vzpomínek.
Zdroje.
https://www.csfd.cz/film/332447-jsi-krasna/prehled/?utm_source
https://www.pametnaroda.cz/cs?utm_source
https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Bo%C5%BEena_Jandlov%C3%A1?utm_source
https://www.ukforum.cz/rubriky/academia/9653-historie-osetrovatelstvi-to-jsou-pribehy-odvaznych-zen?utm_source
