Článek
Na soutoku Ohře a Labe, mezi Litoměřicemi a Roudnicí, se rozkládá město, které vzniklo z vojenské strategie, z císařské moci a z obav před pruskou hrozbou. Terezín. Dnes klidné místo s pravidelnou sítí ulic a barokní architekturou. Ale za touto symetrií se skrývá tisíce příběhů, o lidech, kteří zde žili, bojovali, trpěli i umírali. Terezín je jedním z nejpozoruhodnějších a zároveň nejbolestnějších míst českých dějin.
Město zrozené z rozkazu Marie Terezie
Píše se rok 1780. Císařovna Marie Terezie a její syn Josef II. rozhodují o stavbě mohutné pevnosti na severu Čech. Habsburská monarchie se obává dalšího pruského vpádu, po zkušenostech z válek o Slezsko je jasné, že obranná linie musí být silná a moderní. Na mapě se objevuje plán: Theresienstadt, město opevnění, které mělo sloužit jako štít říše.
Na stavbě se podílelo více než 14 000 dělníků. Po devět let se kopaly příkopy, budovaly valy, zděné bastiony a dlouhé podzemní chodby. Kámen se vozil z okolí, cihly se pálily v polních pecích. Celý projekt stál přes 12 milionů zlatých, což z Terezína udělalo jedno z nejdražších stavebních děl 18. století v Čechách.
Výsledkem byla dokonale promyšlená bastionová pevnost, kombinace vojenské logiky a geometrické krásy. Rovné ulice se křižovaly pod pravými úhly, centrální náměstí lemovala kasárna, sklady, kostel, nemocnice, dokonce i divadlo. Terezín byl městem pro vojáky, které mělo samo sebe uživit i ubránit.
Pevnost byla rozdělena na Hlavní pevnost, tedy město samotné a Malou pevnost na protějším břehu Ohře, sloužící jako předsunuté opevnění a vojenská věznice. V době svého dokončení byla jedním z nejmodernějších fortifikačních systémů v Evropě.
Dokonalá pevnost, která nikdy nepoznala bitvu
Paradox Terezína spočívá v tom, že nikdy nebyl obléhán. Ještě než byly poslední cihly uloženy, změnila se vojenská strategie Evropy, s příchodem nových zbraní, především silnějšího dělostřelectva, začaly být bastionové pevnosti zastaralé. Terezín se tak nikdy nestal bitevním polem, jak bylo plánováno.
Z vojenské pevnosti se stal garnizónní tábor a posádkové město. Hlavní pevnost byla domovem vojáků, žen a dětí, zatímco Malá pevnost se postupně proměnila ve vojenskou věznici. Za Rakouska-Uherska zde byli drženi političtí odpůrci monarchie, dezertéři a rebelující důstojníci.
Ještě před první světovou válkou se zde ocitl i Gavrilo Princip, atentátník na následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este. V temných celách Malé pevnosti, spoutaný a těžce nemocný, zde zemřel v dubnu 1918.
Temné roky - nacistická věznice a židovské ghetto
Když v roce 1939 obsadila Československo německá armáda, stal se Terezín znovu místem vojenského zájmu, ale tentokrát z té nejtemnější stránky dějin.
V roce 1940 zde gestapo zřídilo věznici pro politické vězně, kterou spravoval úřad pražského gestapa. Malou pevnost zaplnily cely, kde byli vězněni čeští odbojáři, sokolové, novináři, studenti i kněží. Podmínky byly kruté, přeplněné kobky, hlad, bití, popravy. Celkem zde bylo vězněno přes 32 000 lidí, z nichž více než 2 500 zde zemřelo.
O rok později, v listopadu 1941, se Hlavní pevnost změnila v židovské ghetto. Nacisté jej prezentovali jako „modelové město“ pro starší Židy a válečné veterány. Ve skutečnosti šlo o přestupní stanici do vyhlazovacích táborů.
V ghettu žilo až 60 000 lidí najednou, v domech původně určených pro několik stovek vojáků. Do Terezína bylo deportováno přibližně 155 000 Židů z celé Evropy, z nichž 35 000 zemřelo přímo zde v důsledku hladu, nemocí či týrání. Dalších 88 000 bylo odvezeno do Osvětimi a jiných táborů smrti.
Přesto se i v těchto podmínkách odehrával zázrak lidského ducha. V Terezíně působilo tajné vzdělávání dětí, probíhaly koncerty, divadelní představení i výtvarné kurzy. Umělci jako Bedřich Fritta, Norbert Troller či Petr Kien tu vytvořili stovky děl, která se dochovala jako svědectví o naději v temnotě.
Po válce: památník, který mluví tiše
Po osvobození v květnu 1945 byl Terezín symbolem bolesti a zároveň varováním. Z ghetta zůstala jen hrstka přeživších. Malá pevnost byla krátce využívána jako internační tábor pro kolaboranty, později se zde zřídil Památník národního utrpení, dnešní Památník Terezín.
Dnes je Terezín národní kulturní památkou. Každý rok sem míří tisíce návštěvníků, školních výprav i potomků vězňů. V Malé pevnosti se prochází mezi celami a popravišti, v Hlavní pevnosti je možné navštívit muzeum ghetta, krematorium, židovský hřbitov, a také výstavy umění vzniklého za války.
Navzdory svému tragickému osudu je Terezín stále i městem živých – s obyvateli, školami, obchody a tichými uličkami, které v sobě nesou staletou historii.
Dvě tváře jednoho města
Terezín je paradox. Město postavené z rozumu a disciplíny, které se stalo symbolem lidského utrpení. Když člověk stojí na hradbách, dívá se na klidnou krajinu, slyší zpěv ptáků a šum řeky, těžko uvěří, že právě tady se psaly jedny z nejtemnějších kapitol Evropy.
Terezín není jen místo, které má být navštíveno, je to místo, které má být pochopeno. Je to tichý učitel dějin, který připomíná, že i dokonalé stavby mohou sloužit zlu, a že lidská důstojnost dokáže přežít i tam, kde už vše ostatní padlo.
---
Zajímavosti a fakta:
Pevnost zaujímá plochu téměř 400 hektarů.
Systém podzemních chodeb měří přes 30 kilometrů.
Bastiony jsou vysoké až 12 metrů, valy silné 30 metrů.
Ghetto mělo vlastní divadlo, poštu, nemocnici i hudební sál.
Terezín je od roku 1992 na seznamu památek kandidujících na zápis UNESCO.
Zdroje.
