Článek
Venku prší. Takový ten déšť, při kterém se člověku nechce nikam vycházet. Kapky bubnují do oken a les někde daleko za městem dostává pořádnou dávku vody.
A přesto mě dnes napadá, že by to mohl být déšť štěstí. Nejen pro les. Ale i pro trampy na Kokořínsku.
Po letech, kdy se kolem některých tradičních tábořišť vedly ostré spory a kdy nebylo vůbec jisté, kolik z nich ještě zůstane, totiž přichází zpráva, která může znamenat docela zásadní obrat.
Dvě tradiční trampská místa, Bororo a Mamuťák, mají být legalizována.
A tím příběh zdaleka nekončí. Kokořínsko a tramping k sobě jednoduše patří. Kdo zná Kokořínsko, ví, že tramping tu není žádnou novinkou posledních let.
Jeho historie se v této krajině píše přibližně sto let. Generace trampů si mezi pískovcovými skalami vytvářely svá místa, kam se vracely za víkendovým tichem, ohněm, kamarády a pocitem, že alespoň na chvíli mohou zmizet z běžného světa.
Kokořínsko
Některá místa dostala jména, která znaly celé generace. Jiná zůstávala ukrytá a jejich polohu si lidé předávali spíš šeptem než prostřednictvím map.
Jenže svět se změnil. A s ním i Kokořínsko. Nebyl to boj trampů proti ochranářům. Když se v posledních letech mluvilo o problémech kolem trampských tábořišť, často se celá věc zjednodušovala na souboj trampů a ochranářů. Jenže takhle jednoduché to nebylo.
Současné vedení CHKO Kokořínsko – Máchův kraj v čele s Ladislavem Pořízkem naopak hledá cestu, jak tradiční tramping v krajině zachovat, ale současně nastavit pravidla, která budou respektovat ochranu přírody, požární bezpečnost, zákony a práva vlastníků.
Mezi lidmi, kteří proti některým trampským tábořištím veřejně vystupovali, byl také Ivan Brezina. Jeho postoj ale rozhodně nelze zaměňovat za postoj celé ochrany přírody ani všech lidí, kteří měli k některým místům výhrady.
A právě to je důležité připomenout. Protože dnešní příběh není o tom, že někdo vyhrál a někdo prohrál. Je o hledání dohody. Je to hledání kompromisu.
Vedení CHKO připravuje legalizaci zatím dvou tradičních trampských tábořišť.
Bororo. Mamuťák. Dvě jména, která pro trampy nejsou jen body někde v mapě.
Podle aktuálních informací Českého rozhlasu se ještě dokončují právní otázky, zejména kolem ohnišť. Nejde tedy o to, že by obě místa už byla definitivně legalizována. Ale cesta k tomu se otevřela.
A po tom všem, co se kolem kokořínského trampingu v minulých letech odehrávalo, je to zpráva, která stojí za pozornost. Protože možná poprvé po dlouhé době nejde jen o to, co zanikne. Začíná se mluvit také o tom, co zůstane.
A není to jen Bororo a Mamuťák. Na státních pozemcích se řeší dalších 28 nocovišť. Ani tady ale není správné tvrdit, že všechna už jsou povolená. Nejsou. Hledají se podmínky, za kterých by mohla být zachována. A podle současných informací se počítá také s možností zachování ohnišť.
Ve hře je rovněž Ranch 7D. Jeho osud ještě rozhodnutý není, ale i tady existuje možnost, že dostane šanci pokračovat.
Když se na ta čísla podívám, připadá mi, že se něco změnilo. Ještě nedávno se na mnoha místech na sítích hodně mluvilo o tom, co všechno zmizí. Dnes se začíná mluvit o tom, co se podaří zachovat.
Jenže Kokořínsko už není stejné jako kdysi. Tady bychom ale měli být opatrní. Není možné jednoduše otočit kalendář a vrátit se o třicet nebo padesát let zpátky.
Dnes máme Facebook, Instagram, GPS, Mapy.cz a desítky dalších způsobů, jak během několika minut zjistit, kde se nachází místo, o kterém dříve vědělo pár lidí.
Kemp, který kdysi znala jedna parta, může dnes objevit během jediného víkendu obrovské množství návštěvníků.
A to už mění pravidla hry. Proto bude hodně záležet na tom, zda se podaří zachovat trampská místa tak, aby zůstala trampskými místy. Ne malými chatovými osadami. Ne veřejnými tábořišti pro stovky lidí. Ale místy, kam člověk přijde pěšky, rozdělá oheň tam, kde je to povoleno, přespí a ráno po sobě uklidí.
Právě oheň bude jedním z nejcitlivějších témat. Pro trampy je symbolem. Pro les je ale také rizikem. Proto pokud budou na některých místech ohniště zachována, musí být jasně dané podmínky, kdy a jak se mohou používat. A samozřejmě bude muset platit i to, že při zvýšeném požárním nebezpečí se oheň rozdělávat nebude. I.to je tramping.
Dalších 64 nocovišť se nachází na soukromých pozemcích. Tady už je situace ještě složitější. U některých míst se může hledat možnost zachování alespoň jako nouzových bivaků, například bez ohně. Ale rozhodující slovo bude mít vlastník. A to je podle mě naprosto v pořádku.
Tradice je důležitá. Vzpomínky jsou důležité. Ale soukromé vlastnictví je také důležité.
Když o tom tak přemýšlím, možná se celé Kokořínsko dostává do zajímavého okamžiku. Nemusí jít o návrat do minulosti. To už ostatně ani nejde. Může ale jít o něco jiného. O návrat respektu. K přírodě. K vlastníkům. K pravidlům. Ale také k trampské tradici. Protože tramping přece není nepřítelem ochrany přírody. Člověk, který má nějaké místo rád, má často mnohem větší motivaci ho chránit než někdo, kdo kolem něj jen projde. Stejně tak ochrana přírody nemusí znamenat, že všechno, co vzniklo před desítkami let, musí zmizet. Možná se konečně začíná hledat cesta mezi těmito dvěma pohledy.
Takže se opravdu blýská na lepší časy? Nevím. Ale poprvé po dlouhé době bych řekl, že možná ano. Dohody se teprve rodí. Pravidla budou muset být respektována. Ale přesto mám dnes, když venku prší, trochu jiný pocit než dřív. Možná ten déšť opravdu není jen déšť. Možná je to déšť, který po dlouhém suchu přichází právě včas.
Déšť pro les. A možná trochu i pro tramping. Protože Kokořínsko nemusí vybírat mezi přírodou a trampy. Pokud se podaří najít rozumnou dohodu, mohou vedle sebe existovat oba.
A třeba právě Bororo a Mamuťák budou jednou místy, o kterých se bude říkat, to tady se podařilo zachránit kus kokořínské trampské historie.
Blýská se tedy na Kokořínsku na lepší časy? Možná. A venku pořád prší. Možná je to déšť štěstí…
