Baba. Zřícenina, výhled a zářijové ráno

Další zářijové ráno.

Takové, kdy léto ještě nechce úplně odejít, ale vzduch už člověku po ránu připomene, že jeho čas se pomalu krátí. Slunce svítí, ale nehřeje tak samozřejmě jako v červenci. Tráva je mokrá od rosy a někde v korunách stromů se ozve první pták.

Vyrážím na Babu. Nemám žádný velký plán. Jen se projít. Na chvíli zmizet z ulic, z hluku aut, z telefonu, z toho věčného lidského spěchu.

Někdy člověk nepotřebuje nic víc..Jen někam jít. A pak chvíli stát.

Cesta pomalu stoupá a Praha zůstává za mnou. Čím výš jdu, tím méně vnímám město. Zvuky se vzdalují a mezi stromy se začíná prodírat světlo. Ještě před chvílí jsem byl uprostřed Prahy a najednou mám pocit, že jsem někde úplně jinde.

Možná právě to mám na takových místech rád. Nemusí být daleko. Nemusím kvůli nim balit usárnu, hledat spojení na druhý konec republiky ani plánovat několikadenní vandr. Někdy stačí kopec nad řekou. A pár starých kamenů.

Baba se objeví skoro nenápadně. Nečeká tu žádná velkolepá brána. Žádný hradní palác. Jen staré zdi. Zbytky stavby, která už dávno ztratila svou původní podobu. A přesto působí, jako by tu stála přesně tak, jak má. Staré zdi mají svou paměť Chvíli kolem nich chodím..Dotýkat se jich nechci. Jen se dívám. Na kameny, mezi kterými se drží tráva. Na cihly, které mají každá trochu jiný odstín. Na oblouky, kterými prosvítá obloha.

Přemýšlím, kolik lidí už tudy prošlo. Kolik jich sem přišlo dávno přede mnou. Někdo možná kvůli vinici. Někdo kvůli výhledu. Někdo jen ze zvědavosti. Někdo sem přišel hledat klid stejně jako já.

Baba je kulturní památka. Její původ ale není úplně jednoduchý a právě to je na ní zajímavé. Podle památkového katalogu se nejspíš jedná o pozůstatek někdejšího viničního lisu, který souvisel s letohrádkem. Přesná původní funkce stavby však není jistá a v minulosti se objevily i jiné výklady.

Takže žádný hrad..Žádná středověká pevnost. Spíš místo spojené s vinicí, které během staletí prošlo několika proměnami. A potom přišel čas, který ze stavby udělal torzo.

V polovině 18. století byla stavba pravděpodobně poškozena během vojenských událostí. A v roce 1858 dostala podobu, kterou si s Babou spojujeme dodnes. Byla novogoticky upravena jako romantická umělá zřícenina.

Je to zvláštní. Člověk dnes stojí před starými zdmi a má pocit, že se dívá na pozůstatek dávno zapomenuté minulosti. Jenže i podoba téhle „zříceniny“ má svůj vlastní příběh. Část toho, co dnes vnímáme jako romantické torzo, byla vytvořena záměrně.

Historie někdy není černobílá. A možná je právě proto zajímavá. A potom uvidím graffiti. Barevné nápisy na starých zdech. Zastavím se. A najednou ten pocit klidu trochu zmizí.

Nejsem žádný zapřisáhlý odpůrce graffiti. Vím, že může být krásné. Vím, že existují lidé, kteří dokážou obyčejnou betonovou stěnu proměnit v něco úžasného. Jenže tady… Tady mě to mrzí. Protože Baba není prázdná zeď. Ona už svůj příběh má.

Ten příběh je napsaný v kameni, v popraskaném zdivu, v prázdných oknech a v každé vrstvě času. A právě proto mi připadá škoda na něj něco přidávat. Nechci rozhodovat, co je umění a co není. Jen si myslím, že ne každá zeď je plátno. Určitě existují jiná místa.

Kolem Prahy jsou betonové stěny, podchody, technické objekty i legální plochy, kde může někdo vzít sprej a vytvořit něco velkého. Tam může vzniknout barva. Tam může vzniknout příběh nové generace. Tady už ale jeden příběh čeká. A byla by škoda ho překrývat.

Možná je to jen můj staromilský pohled. Ale když vidím staré kameny, mám chuť je chránit. Ne proto, že jsou dokonalé. Právě naopak. Jsou krásné tím, že přežily. Pak se otočím k Vltavě A všechno je najednou zase jiné. Pode mnou se rozprostírá údolí.

Vltava se leskne ve slunci a Praha vypadá z výšky skoro pokojně. Člověk nevidí kolony, tramvaje ani spěchající lidi. Jen střechy, stromy, řeku a obzor.

Stojím u staré zdi a chvíli mám pocit, že čas přestal existovat..Možná právě proto lidé odjakživa vyhledávají vyhlídky. Člověk potřebuje občas vidět věci z odstupu.

Zářijové ticho… Sednu si do trávy. Ještě chvíli svítí slunce. Někde dole projede vlak. Vítr se opře do trávy a ta se na okamžik zavlní jako hladina. V takových chvílích si říkám, že podobná místa nepotřebujeme opravovat do dokonalosti. Potřebujeme je především nechat žít. Nemusí být jako nová. Nemusí být naleštěná. Stačí, když budou ještě za pár desetiletí stát na svém místě.