Lone Star. Kousek starého trampingu u Kačáku

Údolí Kačáku. I sem se moje staré nohy rády občas vrací. Pravda, už to není jako za mlada. Dřív jsem hodil usárnu na záda a šel, dokud bylo kam jít. Dneska si po pár kilometrech začnu v duchu nadávat, proč jsem si vlastně zase něco takového vymyslel. Záda pobolívají, kolena protestují a člověk už si dvakrát rozmyslí, jestli si ten kopec opravdu zaslouží.

Ale pak přijde les. A je to zase dobré. Člověk najednou přestane vnímat bolavá záda, trochu zpomalí, občas se opře o hůl a kouká kolem sebe. Voda někde dole šumí, mezi stromy je vlhko a ticho a mně se vybaví, proč jsem vlastně kdysi začal chodit do lesa. Kvůli tomu klidu. Kvůli ohni. A hlavně kvůli kamarádům.

Tady někde bývala Lone Star.

Osamělá hvězda. Dneska už člověk nemusí na první pohled poznat, kde přesně začínala a kde končila. Les si svoje tajemství hlídá docela dobře. Ale když víš, že tudy kdysi chodili trampové, začneš se dívat trochu jinak.

Tamhle mohl být oheň. Tady někdo seděl na špalku. A támhle možná stála bouda. Takové věci mě na starých osadách baví. Ne cedule. Ne přesná čísla. Ale představa lidí.

Když ještě stačil kus lesa

Představte si partu kluků z Prahy, kteří si sbalí pár věcí a vyrazí ven. Ne do kempu, kde na ně čeká zásuvka, sprcha a stánek s pivem. Prostě do lesa. Najdou si místo. Rozdělají oheň. Někdo přinese dřevo, někdo něco k jídlu, někdo neumí nic, ale zato dobře zpívá. A večer už se nikomu nechce domů.

Tak nějak si představuju začátek Lone Star. Ne jako velkou historickou událost. Spíš jako začátek něčeho, co se mezi kamarády stane úplně přirozeně.

„Tak tady bychom mohli zůstat.“ A zůstali.

Parta, která už před vznikem osady chodila do kraje kolem Kačáku, si postupně našla svoje místo v jeho údolí. Byli spojeni s Ligou lesní moudrosti, ale její organizovaný život jim časem připadal příliš těsný. A tak si začali chodit po svém.

Bez velkých plánů. S batohem. S kamarády. A hlavně ven..Z obyčejného místa se postupně stalo místo, kterému říkali Lone Star, Osamělá hvězda. Název připomínal román Zanea Greye Ochránce osamělé hvězdy. Zároveň jim připadalo příznačné, že v tehdy osamělém údolí byli první.

Mně se ta představa líbí. Protože když sedíš večer u ohně, taky vlastně potřebuješ jenom tři věci. Kousek lesa. Někoho vedle sebe. A nahoře hvězdy.

A pak se stavělo

Jenže u trampů to nikdy dlouho nezůstane jen u ohně. Jednoho dne někoho napadne, že by bylo fajn mít střechu nad hlavou. A už se veze dřevo. Chlapi něco řežou, někdo zatlouká, někdo radí a někdo samozřejmě stojí opodál a radí úplně nejvíc, protože přesně ví, jak by to udělal on. Tohle známe dodnes.

První chata Lone Star se začala připravovat v Holešovicích. Stavět se začalo na podzim roku 1926 na dvoře u Zenkrů na Zátorách. Dřevěná konstrukce nebyla žádný palác, měla rozměry pouhé tři krát čtyři metry a počítalo se v ní s místem pro celou devítičlennou partu.

Na Velikonoce následujícího roku putovala konstrukce do údolí. A tam se dokončovala. Když pak stála, nebyla to jen bouda na spaní. Byl to domov. Trampský domov. Místo, kde člověk nechal kus sebe. A když se pak večer zavřely dveře, venku na ohništi praskalo dřevo a všude voněl kouř s mokrým oblečením, bylo vlastně jedno, co se děje ve městě. Tady byl les. Tady byli kamarádi. A tady se žilo trochu jinak.

V povodí Kačáku mezitím přibývaly další osady. Batalion, White Star, Rujana, Údolí oddechu a další místa, která dnes možná mladšímu člověku nic neřeknou.

Ale tehdy to nebyly jen názvy na mapě. Byli za nimi lidé. Kamarádi. Návštěvy u ohně. Parta, která přišla večer z vedlejší osady a zůstala až do rána. A přesně takhle se podle mě rodí tramping. Ne tím, že si člověk připne domovenku. Ale tím, že přijde mezi svoje. Že podá druhému hrnek. Že přiloží do ohně. Že když někomu prší do spacáku, pustí ho pod svoji střechu. A že když se ráno probudíš celý rozlámaný, první, co slyšíš, není „kolik je hodin?“Ale „dáš si kafe?“ To je tramping.

A hrála se muzika

Samozřejmě se také hrálo. Osady kolem Kačáku se potkávaly, sportovaly a hlavně spolu žily. Volejbal se stal jednou z oblíbených trampských zábav a kolem hřišť se scházeli lidé z různých osad. Ale večer přišla muzika. Kytara. Zpěv. Možná trochu falešný, ale o to hlasitější. Protože správný trampský zpěv se přece nepozná podle toho, jestli člověk trefí každý tón. Pozná se podle toho, jestli ho zpívá od srdce.

A právě tady se spojil příběh Lone Star s písničkou, kterou dnes zná snad každý tramp.

Vlajka.

Podle vzpomínky Jendy Kordy vznikl její text na začátku roku 1929. Melodii hrávali Kordův bratr František a Václav Skoupý a Jenda Korda k ní napsal slova. Poprvé ji podle jeho vzpomínky společně zazpívali na trampském večeru Lone Star.

Tehdy ještě nikdo netušil, že z jedné písničky mezi kamarády jednou bude jedna z nejznámějších trampských písní.

Ale možná je právě tohle na starých trampských písničkách nejhezčí. Vzniknou mezi kamarády. A pak si je vezmou další kamarádi. A další. A jednoho dne už nikdo přesně neví, kde začaly. Jen se zpívají.

Pak přišla doba, kdy oheň nestačil

Člověk by si přál, aby takové příběhy pokračovaly pořád stejně. Jenže svět není les. Do lesa přišla válka. A někteří kamarádi se už k ohni nevrátili.

Jména, která kdysi patřila veselým klukům s batohem na zádech, se najednou ocitla v úplně jiných příbězích.

Vláďa Vnouček, zvaný Bingera, zahynul v koncentračním táboře Mauthausen.

Gusta Zenker, kterému kamarádi říkali Gustík nebo Hugo, zahynul během Pražského povstání.

A najednou už nebylo důležité, kdo vyhrál volejbal nebo kdo uměl nejlépe hrát na kytaru.

Zůstala jen vzpomínka. Na kamaráda. Na jeho hlas. Na smích. Na večer u ohně.

A možná právě proto mají staré trampské osady takovou zvláštní atmosféru. Člověk tam necítí jen minulost. Cítí lidi, kteří tam kdysi byli.

Oheň přece není jen o dřevě

Když dneska přijdu někam, kde bývala stará osada, občas si sednu. Nemusí tam být nic. Klidně jen pařez. Kámen. Kousek zarostlé cesty. Sednu si a chvíli mlčím. A v hlavě si pustím svůj vlastní film. Někdo seká dřevo. Někdo se hádá, kdo zase zapomněl sirky. Někdo tahá z usárny poslední kus chleba. Kytara putuje z ruky do ruky. Oheň praská. Někdo vypráví, kde byl minulý víkend. A někdo už napůl spí, protože včera dorazil pozdě.

Tohle žádná kronika nenapíše. A přitom právě tohle je historie trampingu. Ne data. Lidé.

Lone Star

Po válce původní osada postupně splynula s Údolím oddechu. Lone Star už nebyla stejným místem jako v době, kdy tam devět kamarádů začínalo stavět svoji první chatu. Ale název nezmizel. A nezmizel ani příběh. Tohle je na trampingu zvláštní. Les se mění..Chaty mizí..Přicházejí noví lidé..Staří odcházejí. Ale pokud někde pořád hoří oheň a kolem něj sedí kamarádi, kteří si mají co říct, není všechno pryč.

A tak se sem občas vracím. Možná pomaleji než dřív. Možná s větší pauzou do kopce. A rozhodně s bolavějšími zády. Ale vracím. Sednu si někde u Kačáku, koukám do ohně a říkám si, že ti kluci z Lone Staru vlastně nebyli tak jiní než my. Taky chtěli někam patřit. Taky chtěli mít svoje místo. Taky chtěli sedět večer s kamarády a poslouchat kytaru.

A taky určitě někdy nadávali, že je bolí záda..Jen jim tehdy ještě nebylo tolik let, aby to přiznali. Tak přiložím poleno..Oheň se rozhoří. Nad lesem se pomalu objeví první hvězdy. A já se podívám nahoru. Jedna tam svítí trochu víc. Možná je to jen moje fantazie..Ale já si říkám, že je to Lone Star - Osamělá hvězda. A pod ní pořád sedí kamarádi.

Stačí jen na chvíli zavřít oči…

Buřt