Osada Toronto. Místo, které pamatuje generace trampů

Na Toronto jsem jel už tolikrát, že bych tu cestu poznal snad i poslepu. Stačí, aby se vlak zakousl do údolí, za oknem se mihla skála, Sázava se na chvíli ukázala mezi stromy a člověk už ví, že je doma. Tohle je Posázavský pacifik, vlak, který pro nás kdysi nebyl jen dopravní prostředek, ale začátek vandru. Seděli jsme v něm s usárnou na zádech, vedle sebe kluci, co se znali třeba jen od vidění, a přesto se po chvíli bavili, jako kdyby spolu jezdili léta. Dneska už mi při vystupování občas připomene záda, že mi není dvacet, ale to k tomu patří. Kopec je pořád stejně prudký, jen moje nohy k němu mají poněkud kritičtější připomínky.

Toronto je jedno z těch míst, která pamatují víc, než si většina z nás dokáže pamatovat. Skauti sem k Sázavě jezdili tábořit už od roku 1919, první chata na dnešním místě vznikla v roce 1924 a 17. září 1929 byla na první řádné slezině oficiálně ustavena Osada Toronto. Od třicátých let se Toronto rozrostlo i nad železniční trať.

Člověk si najednou uvědomí, kolik generací tady nechalo kus života. Ne nějakou velkou historickou stopu, kterou by člověk našel v učebnici, ale lavičku, srub, vyšlapanou cestu, jméno vyryté na prkně, písničku, kterou si někdo pamatoval od staršího kamaráda.

Když jsme sem jezdili na vandry, neřešili jsme, jestli je osada právě taková, jakou jsme ji čekali. Prostě jsme přišli, shodili usárny, našli místo, kde se dalo sednout, a bylo. Někdy bylo krásně, jindy lilo tak, že celtu člověk ráno sundával ze sebe skoro stejně mokrou, jako ji večer stavěl. A právě tyhle vandry člověku zůstanou v hlavě nejvíc. Ne ty, kdy všechno vyšlo podle plánu, ale ty, kdy se někde rozbil zip, zmokly ponožky, kamarád měl blbou náladu, někdo zabloudil a nakonec jsme se stejně všichni sešli u Sázavy a smáli se tomu, co nám ještě odpoledne připadalo jako průšvih.

Na Toronto se nejezdilo jen kvůli místu samotnému. Jelo se za lidmi. To je věc, kterou dneska možná člověk, který nikdy nevandrovával, úplně nepochopí. V lese se lidi nějak rychleji poznají. Nemusíš vědět, co kdo dělá přes týden, kolik bere, jaké má auto nebo kde bydlí. Stačí batoh, mokré boty a večer někde posedět. A když se po půl roce nebo po deseti letech potkáš s někým, s kým jsi kdysi promokl až na kůži, stačí jedno obyčejné „Ahoj“ a je zase jasno.

A vlak k tomu patřil stejně jako Sázava. Posázavský pacifik dostal své jméno právě v trampském prostředí a železnice se stala jednou z cest, kterými se tramping šířil podél Sázavy. Pro mě k tomu patří i jiná místa, Pikovice, Luka pod Medníkem, Žampach, ale i Stvořidla kousek dál. Člověk tehdy neřešil, kolik kilometrů má před sebou. Prostě vystoupil, šel a někde si večer řekl, že tady by se dalo přespat. Druhý den se pokračovalo. Někdy podle mapy, někdy podle vody a někdy podle toho, kam šel kamarád před tebou.

Dneska už je Toronto jiné. Jenže co není jiné? Člověk taky není stejný. Kdysi jsem dokázal celý den šlapat s usárnou, večer si sednout na zem a ráno vstát bez přemýšlení. Dneska si při výběru fleku nejdřív prohlížím, jestli pod spacákem není kořen, a ráno vstávám způsobem, který by se dal označit za pomalý technický úkon. Ale když pak člověk sedí u Sázavy a poslouchá vodu, všechny tyhle tělesné připomínky na chvíli ztichnou.

Možná právě proto se na taková místa vracíme. Ne proto, aby byla přesně stejná jako před čtyřiceti nebo padesáti lety. To nejde. Změnily se chaty, cesty, vlaky, lidi i samotné okolí. Někteří kamarádi už nepřijdou, protože už nemohou. Jiní přišli o sílu, další o chuť a někdo prostě jednoho dne přestal jezdit. To je život a žádný starý tramp na tom nic nezmění.

Ale pak někde pod Torontem potkáš chlapa s batohem, kterého jsi dlouho neviděl. Chvíli na sebe koukáte, pak jeden řekne „Ahoj“ a druhý odpoví stejně samozřejmě, jako kdyby se rozešli včera. A najednou je úplně jedno, kolik let mezitím uteklo.

Takže jestli se mě někdo zeptá, jestli je dnes Toronto stejné jako kdysi, řeknu mu, že není. A dobře, že není. Stejně jako nejsme stejní my. Jenže dokud se dá jet vlakem k Sázavě, hodit batoh na záda, sejít dolů k řece a někde po cestě potkat člověka, který tě pozdraví tím naším obyčejným „Ahoj“, pořád má smysl vyrazit.

A možná právě v tom je celé kouzlo. Ne v tom, že se čas zastavil. Ale v tom, že některá místa nám dovolí na chvíli zapomenout, kolik ho vlastně uběhlo.

---

Osada Toronto vznikla u Sázavy nedaleko Luk pod Medníkem a její kořeny sahají ke skautům, kteří sem jezdili už od roku 1919. První chata na dnešním místě vznikla v roce 1924 a 17. září 1929 byla Osada Toronto oficiálně ustavena. Ve třicátých letech se osada rozrostla i nad železniční trať, kde vzniklo Horní Toronto, a postupně se z původně trampského místa stala dnešní chatová osada.

K Torontu patří také bratři Jan a František Nedvědovi, jejichž rodiče zde po válce postavili chatu a právě zde se formovala část jejich hudební cesty. Některé chaty už dnes bohužel nemají své trampy, po generaci, která je stavěla, je neměl kdo převzít, a s nimi tak pomalu mizí i kus starého trampského Toronta…

Toronto, Cancák a paměť Kamaráda Buřta