Tomáškův lom. Místo, kde pod kamenem začíná jiný svět.

Jsou místa, kam člověk nemusí vyrážet s přesným plánem, protože mu stačí batoh na zádech, něco k jídlu a ten starý známý pocit, že za další zatáčkou může být něco, o čem turistický rozcestník raději mlčí. Český kras je takových míst plný a okolí Srbska, Berounky a starých vápencových lomů má navíc něco, co člověku trochu připomíná staré trampské výpravy, kdy nebylo důležité nasbírat co nejvíc kilometrů, ale najít si vlastní cestu, sednout si na chvíli pod skálu a jednoduše být venku.

Tomáškův lom je přesně takové místo. Žádné naleštěné turistické lákadlo, žádné zábradlí vedoucí k pokladně jeskyně, ale kus Českého krasu, kde člověk ještě pořád může stát pod vápencovou stěnou, poslouchat vlak projíždějící údolím Berounky a přemýšlet, kolik světů se vlastně může skrývat pod obyčejným kamenem. A tady jich několik opravdu je.

Vápencová stěna Tomáškova lomu není jen připomínkou někdejší těžby. Právě těžba dokázala na podobných místech otevřít pukliny a dutiny, které příroda ukrývala miliony let, a Tomáškův lom se tak postupně stal místem spojeným s několika podzemními objevy a dlouhou historií speleologického průzkumu.

Člověk si pod slovem jeskyně často představí chodbu, do které vstoupí a pokračuje stále hlouběji do skály, jenže tady je to jinak. Tomáškova propast je převážně vertikální, historická dokumentace Geospeleosu uvádí hloubku přibližně 42,5 metru. Vstupní část má asi dvanáct metrů, následuje hlavní stupeň hluboký zhruba 24,5 metru a úplně dole se nachází místo s názvem, který jako by do trampského vyprávění patřil odjakživa – Žabí jezírko.

Když ten název člověk slyší poprvé, skoro si představí malou tůňku někde mezi kapradím, nad ní večer kouř z ohně a vedle ní usárnu opřenou o strom. Jenže Žabí jezírko leží na dně propasti, kam se obyčejný tramp samozřejmě nevydává a kam už patří lana, přilba, technika a zkušenosti jeskyňářů.

A právě v tom je na Tomáškově lomu něco zvláštního. Nahoře může být úplně obyčejný den na vandru, zatímco o několik desítek metrů níže začíná svět, který se řídí úplně jinými pravidly.

Když se řekne jeskyně, člověk si často představí obrovské stalaktity, mohutné krápníkové dómy a chodby, kde se dá pohodlně projít. Český kras ale umí být mnohem nenápadnější a jeho podzemní krása se často schovává v detailech. A právě třeba další místo, Podtraťová jeskyně je krásným příkladem. V její suché části se nachází krápníková výzdoba v podobě sintrových polev, křehkých brček a homolovitých stalagmitů, tedy útvarů, které vznikají pomalým ukládáním kalcitu z vody prosakující vápencem.

Starší průzkum přitom popsal v Podtraťové také travertinové stalagnáty vysoké až kolem třiceti centimetrů a drobné stalagmity s takzvaným kořínkovitým základem. Na některých místech starší travertinovou výzdobu překrývá mladší, poměrně čistý bělavý sintr a badatelé zde zaznamenali i několik silnějších vrstev sintrové výplně.

Na tom je něco zvláštního. Člověk stojí v jeskyni a dívá se na útvary, které vypadají jako obyčejná ozdoba kamene, ve skutečnosti se ale dívá na záznam dlouhého působení vody. Kapka po kapce si voda hledá cestu horninou, přináší rozpuštěné látky a za vhodných podmínek je zase ukládá na stěnách a stropech. Jednou vznikne tenká vrstva sintru, jindy začne ze stropu pomalu vyrůstat brčko a někde se postupně vytvoří stalagmit.

A právě to je možná nejhezčí připomínkou toho, jak rozdílně plyne čas nám na povrchu a v podzemí. My přijdeme s batohem, chvíli postojíme, sníme svačinu, možná si uvaříme čaj a večer jsme zase doma. Pod zemí mezitím jedna jediná kapka pokračuje ve své cestě vápencem a zanechává za sebou nepatrnou stopu. Podzemí nikam nespěchá.

Možná proto mě podobná místa baví. Na vandru máme někdy pocit, že musíme dojít ještě tamhle, stihnout další vyhlídku a večer najít místo, kde složíme batoh, ale skála nám připomene, že čas se dá počítat také úplně jinak.

Kdyby byl Tomáškův lom jen kapitolou ze starých speleologických knih, byl by jeho příběh zajímavý už sám o sobě, jenže tady se pořád něco děje. Například v březnu 2025 se speleologové vrátili k nenápadnému otvoru ve stěně lomu, přibližně metr krát metr a půl velkému, za kterým pokračovala krasová dutina dlouhá asi tři až čtyři metry. V okolí zaznamenali také další drobné dutiny a připustili možnost, že by některé pukliny mohly pokračovat hlouběji, což však zatím zůstává otázkou dalšího průzkumu. A jen o několik měsíců později, mezi 4. a 7. zářím 2025, se v Tomáškově propasti uskutečnil rozsáhlý čerpací pokus, při němž bylo nutné dostat na místo čerpadla, hadice, elektrické kabely a další vybavení a vybudovat přibližně třicetimetrovou přečerpávací kaskádu.

Najednou starý lom nevypadá tak opuštěně. Jen místo lomařů do něj přicházejí lidé s úplně jiným vybavením a místo kamene hledají odpověď na otázku, co pokračuje dál.

Kdyby náš vandr skončil u Tomáškovy propasti, pořád by bylo o čem vyprávět. Jenže stačí se v krajině posunout směrem k železniční trati a příběh začne být ještě zajímavější.

Nedaleko leží Podtraťová jeskyně, někdy jednoduše nazývaná Podtraťovka, jejíž historie je s Tomáškovým lomem spojena mnohem víc, než by člověk při pohledu na mapu čekal. Když se v roce 1965 podařilo proniknout do jejích dalších prostor, na odkrytí vstupu spolupracovali jeskyňáři s pracovníky Tomáškova lomu a s podporou tehdejších Československých státních drah.

A tady už přestává být podzemí jen představou. Podtraťová jeskyně má podle současné dokumentace celkovou délku 180 metrů a od nejvyššího místa až k nejhlubším zatopeným prostorám je mezi jednotlivými částmi jeskyně rozdíl 107 metrů. Přibližně čtyřicet metrů tvoří suché prostory, dalších 67 metrů už ukrývá voda.

A právě těch sedmašedesát metrů je číslo, při kterém člověk přestane přemýšlet o jeskyni jako o nějaké díře ve skále. Pod nohama se najednou otevírá svět, do kterého se bez potápěčského vybavení prostě nedostanete.

Tady už se moje představa romantického vandru definitivně zastavuje. Nahoře bych si klidně sedl na kámen, sundal batoh a poslouchal vlak, který někde za stromy projíždí údolím Berounky, ale dole není místo na romantiku. Zkuste si na okamžik představit ten rozdíl. Nad vámi Český kras, les, koleje a řeka, možná někde opodál člověk s batohem hledající cestu na další vyhlídku, zatímco vy jste desítky metrů pod hladinou v úzké puklině, světlo z povrchu dávno neexistuje a spojení s cestou zpět představuje vodicí šňůra. Tady už dobrodružství není hra. Tady rozhodují zkušenosti, technika a schopnost v pravý okamžik poznat, že dál se prostě nejde.

Prostě sto sedm metrů mezi dvěma světy. Podtraťová ale pokračuje také vzhůru. V letech 1986 až 1989 jeskyňáři pracovali v její suché části a v lednu 1989 se podařilo dosáhnout horního vstupu, který leží 24,3 metru nad původním vchodem.

Když se suchá a zatopená část spojí do jednoho vertikálního příběhu, dostaneme dnešních 107 metrů rozpětí. A právě tady se mi Tomáškův lom, Podtraťová, Berounka a celý tenhle kus Českého krasu začínají spojovat v jeden obraz.

Nahoře vede cesta, po které můžeme jít s batohem na zádech, zastavit se pod skálou a vzpomenout na doby, kdy se na vandr nejezdilo sbírat fotografie, ale hlavně zmizet na chvíli z města. Nedaleko rachotí vlak a dole teče Berounka, která už celé generace patří ke krajině výletníků, vodáků, trampů i jeskyňářů. A pod tím vším pokračuje druhý svět. Svět puklin, propastí, vody a kamene.

Batoh stačí. Do propasti nelezte. Možná právě tohle je na Tomáškově lomu nejlepší. Člověk nemusí být speleolog, aby si jeho příběh užil. Nemusí slézat do propasti ani hledat cestu k zabezpečenému vstupu Podtraťové. Naopak, právě tyhle prostory je lepší nechat lidem, kteří vědí, co dělají, protože speleologie není turistika s čelovkou a zatopená jeskyně už vůbec není místo pro improvizaci.

Nám ostatním bude úplně stačí batoh. Projít krajinou, podívat se na staré vápencové stěny, na chvíli se zastavit. Možná je dobře, že neuvidíme všechno. Tramping měl ostatně i stále má něco společného s tajemstvím. Se starou cestou, která mizí v lese, se skalou, za kterou nevidíme, s večerem, kdy člověk sedí venku a nepotřebuje přesně vědět, co bude za hodinu. Nešlo jen o to někam dojít. Šlo o pocit, že za hranicí známého světa pořád zůstává kus krajiny, který si musíme domyslet sami.

---

Tomáškův lom dnes působí zvláštně a rozpolceně, mohutné vápencové stěny a pozůstatky staré vápenky připomínají dobu, kdy se tu kámen těžil a pálilo vápno, zatímco kolem některých ruin se povalují odpadky, což je při pohledu na tak cenné místo až ostudné. A přitom právě pod tímto zdánlivě opuštěným světem začíná něco mnohem pozoruhodnějšího. Jen asi dvě stě metrů od lomu leží Podtraťová jeskyně, jejíž podzemí má podle dokumentace 180 metrů a rozdíl mezi nejvyššími a nejhlubšími částmi dosahuje 107 metrů. V její suché části se dochovala krápníková výzdoba, ale skutečné tajemství čeká níže, přibližně 67 metrů zatopených prostor, kde se hladina vody chová v souvislosti s hladinou Berounky a při jejím zvýšení stoupá také v jeskyni. Podzemí tu tedy není od řeky oddělené, ale tvoří s ní složitý vodní systém, jehož fungování jeskyňáři postupně odhalují. A člověku pak nezbývá než si říct, jaký kontrast to je: nahoře stará vápenka, rezavé zbytky průmyslu a odhozené odpadky, dole tichý svět vody, který vznikal tisíce let.

Kniha Michala Hejny - Podzemí Berounska a Hořovicka: Za tajemstvím jeskyní, štol a dolů. ISBN 978-80-87938-84-3