9. září – Den horníků. Poklona mužům, kteří sestupovali do tmy

Je 9. září. Nahoře je obyčejné ráno. Lidé spěchají do práce, někde se vaří první káva, autobusy projíždějí ulicemi a města se pomalu probouzejí. Jenže kdysi existovala místa, kde pracovní den začínal úplně jinak. U šachty.

Muži přicházeli v pracovním oblečení, kontrolovali lampy, přilby a nářadí, ještě se mezi sebou bavili a možná padl i nějaký vtípek, protože i v těžké práci se vždycky našel důvod k smíchu, potom se ale otevřely dveře těžní klece, chlapi nastoupili a železná vrata se za nimi zavřela.

Klec se dala do pohybu. Světlo mizelo. A člověk během několika okamžiků opouštěl svět, ve kterém zůstávala žena, děti, dům, zahrada, hospoda i obyčejné starosti. Pod ním čekal jiný svět, černý, vlhký, hlučný a někdy smrtící.

Zdař Bůh. Tak se zdravili horníci. A nebyla to jen tradice. Bylo v tom přání, aby směna dobře dopadla a aby se člověk zase vrátil.

Den horníků se začal celostátně slavit 9. září 1949 v souvislosti se 700. výročím potvrzení jihlavských horních práv z roku 1249. Později dostal svátek výrazný socialistický a propagandistický rozměr, kdy byl horník představován jako hrdina práce a jeden z hlavních budovatelů státu.

Pod slavnostními prapory, projevy a medailemi však existovala skutečnost, která se na plakáty příliš nehodila.

Důl zabíjel. Někdy jednoho muže, někdy několik, někdy desítky a někdy stovky.

Příbram: 319 lidí, kteří už nevyfárali

Příbram 31. května 1892. Na dole Marie právě končí ranní směna. Čtyři havíři, Emanuel Kříž, Alois Nosek, Jan Kadlec a Václav Havelka čekají na výjezd z 29. patra, přibližně 955 metrů pod zemí. Křížovi dohoříval knot v kahanu a právě drobná neopatrnost měla během několika hodin změnit životy stovek rodin…

Oheň se rozšířil do dalších částí revíru a jedovaté zplodiny začaly zaplňovat podzemí. Muži dole zpočátku netušili, co se děje. Někteří se snažili dostat ven, jiní čekali a věřili, že nebezpečí pomine, jenže pod zemí není kam utéct, když se vzduch, který člověk dýchá, během chvíle změní v jed.

A potom přišli havíři - záchranáři. Šli dolů za ostatními, přestože věděli, že mohou zemřít také. Celkem zahynulo 319 horníků a záchranářů. Po tragédii zůstalo více než 280 vdov a přes 900 sirotků.

Stovky prázdných židlí u rodinných stolů, dveře, za kterými někdo čekal, děti, kterým se otec nevrátil, a ženy, které ještě dlouho potom poslouchaly kroky před domem.

Kladno mělo své uhlí. A své mrtvé.

Kladensko bylo po generace hornickým krajem a názvy dolů jako Engerth, Amálie, Mayrau, Nosek nebo Schoeller dodnes připomínají svět, který utvářel život celého regionu.

Na dole Engerth došlo 23. února 1876 k explozi při manipulaci s trhavinami a zahynulo 19 horníků. Na dole Amálie se 10. března 1873 utrhla těžní klec a zemřelo šest havířů.

Nejhorší důlní katastrofa v dějinách kladenského revíru však přišla až později.

23. září 1960. Důl Nosek v Tuchlovicích. Požár. Během chvíle se běžná směna změnila v boj o život, kouř se šířil chodbami a oxid uhelnatý začal dělat svou práci. Zahynulo dvacet horníků a dalších dvaatřicet lidí bylo přiotráveno. A potom přijeli důlní záchranáři. Protože když se dole něco stane, někdo tam musí jít.

Muži, kteří jdou tam, odkud ostatní utíkají

Báňský záchranář má zvláštní povolání. Když člověk slyší o požáru nebo závalu, jeho první myšlenkou je dostat se ven. Báňský záchranář má často přesně opačný úkol. Dostat se dovnitř. Do kouře, do závalu, do míst, kde není jisté, zda je vzduch dýchatelný, a někdy i do prostoru, odkud už se nikdo nevrátil.

Právě velká důlní neštěstí ukazovala, jak důležitý je výcvik, vybavení a organizovaná báňská záchranná služba. Tito muži nejsou jen horníci s lepší výstrojí, jsou to specialisté připravení vyhledávat a vyprošťovat osoby, zdolávat závaly, pracovat v nebezpečném prostředí a poskytnout pomoc tam, kde běžný člověk nemůže zasáhnout.

A právě na ně bychom při vzpomínce na hornictví neměli zapomínat. Horník riskoval život při své práci. Báňský záchranář riskoval svůj život, aby zachránil jeho.

Schoeller, poslední tragédie kladenských dolů

Kladenské hornictví už pomalu končilo, ale důl Schoeller v Libušíně stále pracoval. 29. listopadu 2001 došlo při ražbě chodby k výbuchu nahromaděného metanu. Tři horníci zemřeli na místě, čtvrtý podlehl těžkým popáleninám o několik týdnů později v nemocnici. Celkem zemřeli čtyři lidé.

O sedm měsíců později, 29. června 2002, vyjel ze Schoelleru poslední vozík uhlí a hlubinná těžba na Kladensku skončila.

Skončila jedna éra. Jenže poslední vozík nebyl jen kusem historie průmyslu. Byli za ním chlapi. Kamarádi. Tátové. Synové. Manželé.

A potom přišel ČSM

Mohlo by se zdát, že moderní technika a bezpečnostní předpisy už podobným katastrofám dokážou zabránit, jenže důl zůstává dolem a některá rizika člověk nikdy nedokáže odstranit úplně.

20. prosince 2018 došlo na Dole ČSM-Sever k výbuchu metanu. Zemřelo třináct horníků a dalších deset utrpělo zranění. Šlo o nejhorší důlní neštěstí v novodobé historii OKD.

Metan není vidět. Oheň může přijít během okamžiku. Zával může uzavřít cestu. A tma, která je jindy jen prostředím hornické práce, se v takové chvíli může stát nepřítelem.

Znovu proto nastoupili báňští záchranáři. Znovu si oblékli výstroj. A znovu šli tam, kam se nikomu nechce.

Žacléř, doly Marie, Jiří a chlapi, kteří mizeli pod zemí

A pak jsou místa, kde hornictví neskončilo jednou velkou katastrofou, ale postupně utichlo, až po něm zůstaly jen staré budovy, těžní věže a vzpomínky. Žacléř je právě takovým místem. Jámy Jiří a Marie patřily k dlouhé historii zdejší těžby, Jiří se začal hloubit už v roce 1848 a Marie v roce 1869. Později se staly součástí Dolu Jan Šverma, pod jehož jménem zde horníci pokračovali v těžbě ještě mnoho desetiletí.

Když si člověk dnes projde Žacléřem, jen těžko si představí, jak to tu kdysi vypadalo. Každé ráno přicházeli ke šachtě chlapi, kteří věděli, že několik hodin neuvidí denní světlo, nastoupili do klece a mizeli stovky metrů pod zemí, zatímco nahoře zůstávaly jejich rodiny a čekaly na návrat. 31. prosince 1992 vyjel z Dolu Jan Šverma poslední vozík uhlí a v Žacléři skončila jedna z nejdelších kapitol hornické historie.

Dnes je kolem šachet ticho, ale stačí se na chvíli zastavit a člověk si může představit zvuk těžního stroje, kovový rachot klece a muže, kteří si před fáráním řekli své „Zdař Bůh“. Hornictví v Žacléři už patří minulosti, jeho příběhy však zůstávají v krajině i v paměti lidí, kteří vědí, že pod jejich nohama kdysi vedly chodby a v nich pracovali chlapi, pro které byla cesta do tmy obyčejnou součástí každého pracovního dne.

Poslední vozík

Dnes už je české hornictví na úplně jiné cestě. 31. ledna 2026 skončilo hlubinné dobývání černého uhlí v České republice. Poslední poruby byly vytěženy na dole ČSM a 4. února vyjel ze šachty symbolický poslední vozík. Po téměř 250 letech tak skončila jedna z nejvýraznějších kapitol českého průmyslu.

Na posledním dole ČSM se mezi lety 1968 a 2026 vytěžilo více než 124 milionů tun černého uhlí a dnes už se tam uhlí nedobývá, důl čeká technická likvidace, která má pokračovat do začátku roku 2029.

Je zvláštní si to představit. Tam, kde desetiletí duněly stroje, bude ticho. Tam, kde se před směnou potkávaly stovky mužů, zůstanou vzpomínky. A hluboko pod zemí zůstane krajina, do které se člověk už nebude vracet kvůli uhlí.

Co se tedy vlastně dnes slaví?

Možná už ne uhlí. Možná už ani samotné hornictví. Slavíme lidi. Ty, kteří ráno vstali a věděli, že jejich pracovní den bude probíhat stovky metrů pod zemí, ty, kteří celý život pracovali v prachu, hluku, horku a tmě, ty, kteří se vraceli domů černí od uhlí, i ty, kteří jednou odešli do práce a už se domů nevrátili.

A také ty, kteří za nimi šli. Báňské záchranáře. Muže, jejichž povoláním je vstoupit do nebezpečí ve chvíli, kdy ostatní potřebují pomoc.

Možná bychom si dnes mohli představit jednu jedinou scénu. Šachtu..Klec stojí nahoře. Dveře se otevřou a několik mužů nastoupí dovnitř. Jeden z nich se ještě otočí ke kamarádovi, možná se usměje, možná jen krátce řekne, „Zdař Bůh.“ Dveře se zavřou. Klec mizí v zemi. A nahoře zůstane čekat svět, do kterého se mají večer vrátit…

A právě proto má 9. září smysl i dnes, kdy už poslední český hlubinný černouhelný důl utichl. Protože historie hornictví není jen historie uhlí, těžních věží, šachet a strojů. Je to především historie lidí, kteří kvůli němu sestupovali do země. A také těch, kteří tam někdy zůstali.

9. září – Den horníků… Poklona všem, kteří celý život pracovali pod zemí, všem, kteří se už domů nevrátili, i všem báňským záchranářům, kteří kvůli záchraně druhých vstupovali do míst, kam by se většina z nás bála vůbec podívat.

Čest jejich práci. Čest jejich památce.

Zdař Bůh…