Oskar Schindler. Z muže, který chtěl vydělat, se stal zachránce

Někdy člověku zůstane v hlavě jediný obraz. Malá holčička jde ulicí.

Jsou jí asi tři roky. Pláče a rozhlíží se kolem sebe. Někoho hledá, ale my nevíme koho. Možná maminku, možná tatínka, možná někoho, kdo jí ještě před chvílí dával pocit bezpečí.

Kolem ní se odehrává něco strašného. Lidé utíkají, vojáci procházejí ulicemi, dveře domů se otevírají a lidé jsou vyháněni ven. Nikdo jí nic nevysvětluje. Jak by také mohl? Je to malé dítě. A ona jde dál. Na sobě má červený kabát.

Ve filmu Schindlerův seznam je téměř všechno černobílé. Jen ten kabát vystupuje z obrazu. Člověk se na něj dívá a najednou zapomene, že sleduje film. Vidí dítě.

Hned potom si uvědomí, že za tím dítětem jsou skutečné dějiny.

Krakov. Březen 1943. Likvidace ghetta. Tisíce lidí, kterým byl vzat domov, rodiny, důstojnost a nakonec často i život.

A právě v tomto světě se začíná naplno odehrávat příběh Oskara Schindlera.

Muž, který přijel do Krakova vydělat

Když Oskar Schindler přijel do okupovaného Krakova, nikdo ještě nemohl vědět, jak jednou skončí jeho příběh. Ani on sám. Nebyl mužem, který by přišel zachraňovat pronásledované. Byl podnikatelem, který v okupovaném Polsku uviděl příležitost. Válka měnila pravidla a Schindler dokázal pochopit, jak se v novém světě pohybovat.

Byl společenský, sebevědomý a uměl si získat lidi na svou stranu. A také byl členem nacistické strany.

Tohle všechno k jeho příběhu patří. Stejně jako skutečnost, že před válkou pracoval pro německou vojenskou rozvědku a že do okupovaného Krakova přišel především jako podnikatel, který chtěl z války vytěžit peníze.

Převzal židovský podnik Rekord, který byl německými úřady vyvlastněn, přejmenoval ho na Deutsche Emailwarenfabrik, známou jako Emalia, a začal vyrábět pro německou armádu.

Zpočátku jeho továrna zaměstnávala především Poláky. Později v ní začal využívat židovské nuceně nasazené pracovníky z krakovského ghetta.

Schindler na systému nucené práce vydělával. Tohle je část jeho příběhu, kterou není možné vynechat. Protože Schindler nebyl od začátku zachráncem. Byl součástí systému, který lidi připravoval o majetek, svobodu a lidskou důstojnost.

A přesto se právě mezi jeho zaměstnanci začalo něco měnit..Nejspíš ne v jediném okamžiku. Člověk se někdy nezmění jedním rozhodnutím. Někdy se v něm něco láme pomalu, když den za dnem vidí věci, které už nedokáže vytěsnit.

Schindler začal své židovské pracovníky chránit..Nejdřív možná proto, že je potřeboval. Později zřejmě stále více také proto, že věděl, co by s nimi jinak mohlo být.

A právě tady se jeho příběh začíná měnit.

Svět kolem něj mizel

V krakovském ghettu přestával existovat obyčejný život. Lidé byli vytrženi ze svých domovů. Rodiny žily ve strachu. Přicházely deportace a stále více lidí mizelo z města. Schindler to nemohl nevidět.

V létě 1942 dokonce osobně zasáhl, když bylo čtrnáct jeho židovských pracovníků včetně Abrahama Bankiera zatčeno během deportační akce. Americké muzeum holokaustu uvádí, že není jisté, zda tehdy Schindler znal skutečný cíl transportu, ale jeho zásah jim téměř jistě zachránil život.

Potom přišel březen 1943. Likvidace ghetta. Od 13. do 16. března německé SS a policie ghetto zlikvidovaly. Přibližně 2 000 Židů bylo zavražděno přímo v ghettu. Asi 8 000 lidí bylo odvedeno do Plaszowa a přibližně 3 000 deportováno do Auschwitz-Birkenau. Tam bylo 499 mužů a 50 žen vybráno k nucené práci. Přibližně 2 450 dalších lidí bylo zavražděno v plynových komorách.

A v Spielbergově filmu právě tady znovu potkáme tu malou holčičku.

Červený kabát. Malé kroky. Pláč. Jde mezi lidmi, kteří už nevědí, kam půjdou. Ona sama to neví také. Možná jen hledá někoho, kdo ji vezme za ruku.

Je to filmový obraz, ne historický záznam konkrétního dítěte. Ale právě proto se stal symbolem. Protože takových dětí byly tisíce. A žádné z nich si nezasloužilo to, co přišlo.

Schindler začal riskovat

Po likvidaci ghetta pokračovali jeho židovští pracovníci v práci v Emalii. Schindler se snažil dostat je mimo dosah nejhoršího násilí. Využíval své kontakty..Peníze. Úplatky. Společenské postavení..A také osobní vztah s Amonem Göthem, velitelem Plaszowa.

Göth byl člověk, kterého se vězni báli. Schindler se s ním přesto stýkal a využíval jejich vztahu i úplatků k získávání výhod pro svou továrnu a pro vězně.

Je to další zvláštní rozpor Schindlerova příběhu. Aby mohl zachraňovat lidi, pohyboval se mezi lidmi, kteří je vraždili. Dokázal mluvit s nacisty jejich jazykem. Dokázal se dostat k jejich penězům, moci a rozhodnutím. A postupně to využíval k tomu, aby jeho pracovníci přežili.

V Emalii byly podmínky pro vězně výrazně lepší než v Plaszowě. Dostávali dodatečné jídlo a Schindler je chránil před svévolným násilím. Když hrozilo, že budou odvezeni, snažil se je uchránit.

Když potřeboval přesvědčit německé úřady, že jsou pro výrobu nezbytní, přesvědčoval je..Když bylo potřeba zaplatit, platil. A když bylo potřeba riskovat, riskoval. Jeho minulost tím nezmizela. Ale jeho rozhodnutí se změnila.

Seznam

Na podzim roku 1944 dostal Schindler povolení přesunout svou továrnu z Krakova do Brněnce na Moravě, tehdy v Sudetech. S přesunem továrny měl přijít také přesun jeho židovských pracovníků.

Začaly vznikat seznamy jmen. Nešlo přitom o jediný papír, který by někdo jednoduše napsal a tím všechno rozhodl. Dochovalo se několik verzí seznamů a jejich vznik souvisel s úsilím Schindlera a jeho spolupracovníků dostat konkrétní lidi do nové továrny.

Na papíře byla jména. Ale za každým jménem byl člověk. Někdo, kdo chtěl žít. Někdo, kdo měl někoho doma. Někdo, kdo už možná přišel o téměř všechno. A Schindler se snažil, aby nepřišel také o život.

Brněnec

Do Brněnce bylo nakonec z Plaszowa převedeno přibližně 1 000 židovských vězňů, asi 700 mužů a 300 žen. To číslo je důležité. Ale ještě důležitější je, co za ním bylo.

Muži. Ženy. Lidé, kteří už měli za sebou ghetta, nucenou práci, strach a smrt svých blízkých. Brněnec byl pro ně stále vězeňským táborem a jeho existence nebyla žádnou idylou. Přesto znamenal větší šanci na přežití.

Schindler tam postupně věnoval svůj majetek na jejich záchranu a snažil se vytvořit podmínky, ve kterých přežijí až do konce války. A podařilo se mu také dostat do Brněnce přibližně 300 žen, které byly poslány do Auschwitz.

Yad Vashem popisuje jejich příjezd jako mimořádný záchranný čin.

Celkově se v souvislosti se Schindlerovou záchranou hovoří přibližně o 1 200 lidech. Ne o 1 200 číslech. O 1 200 lidských životech.

Holčička

A někde na začátku i na konci toho příběhu zůstává ta malá holčička.

Červený kabát.Její obraz ve filmu trvá jen chvíli. Ale člověk na něj nezapomene..Protože v ní najednou vidíme všechny děti. Ty, které tehdy hledaly rodiče. Ty, které se bály..Ty, které nerozuměly tomu, proč dospělí pláčou..Ty, které měly ještě celý život před sebou. A právě ten život jim byl vzat.

Steven Spielberg chtěl, aby tento obraz zůstal v paměti diváků..Později také řekl, že červenou barvou chtěl upozornit na něco, co bylo viditelné, a přesto přehlížené. A právě tady se film dotýká historie nejvíc. Ne proto, že by ukazoval konkrétní historicky doloženou holčičku. Ale protože připomíná děti, které skutečně existovaly.

Oliwia

Holčičku v červeném kabátě hrála polská dětská herečka Oliwia Dąbrowska. Byly jí tři roky. Spielberg ji požádal, aby film neviděla, dokud jí nebude osmnáct..Chtěl ji uchránit před jeho obsahem.

Oliwia ho ale neposlechla. Na film se podívala už v jedenácti letech. Později řekla, že byla tím, co viděla, zděšená a že teprve později pochopila, proč jí Spielberg doporučoval počkat.

Je zvláštní pomyslet na to, že skutečná holčička z filmu vyrostla. Oliwia dostala možnost dospět. Dítě, které ve filmu hrála, takovou možnost nemělo.

Jedna si po natáčení svůj červený kabát svlékla. Druhá zůstala navždy v obraze..Navždy malá. Navždy hledající. Navždy součástí příběhu, který už nemůžeme změnit.

Pocta

Oskar Schindler zemřel v roce 1974. Jeho život už byl minulostí. Ale lidé, které zachránil, nezmizeli. Přežili. Vyprávěli své příběhy. Předávali dál vzpomínky na ty, kteří pomohli přežít i na ty co nemohli. A právě proto dnes není Schindlerův příběh jen příběhem jednoho německého podnikatele.

Je příběhem lidí. Těch, kteří dostali šanci žít. I těch, kteří ji nedostali. Je poctou dětem, které už nikdy nevyrostly. Poctou rodičům, kteří přišli o své děti. Poctou mužům a ženám, kteří se po válce museli naučit žít s tím, co přežili. A také poctou všem, kteří jim pomohli.

Oskar Schindler nebyl dokonalý. Jeho minulost nebyla čistá. Jeho začátky nebyly hrdinské. Dokonce i jeho poválečné uznání bylo předmětem sporů a někteří židovští přeživší ho obvinili z krádeží a zneužívání v prvních letech války. USHMM proto jeho příběh popisuje jako příklad složitosti a rozporů záchrany během holokaustu.

To všechno je součástí jeho příběhu. Stejně jako je jeho součástí přibližně 1 200 lidí, jejichž přežití bylo spojeno s jeho úsilím. Nemusíme z něj dělat světce, abychom si připomněli, co udělal. A nemusíme zapomenout na jeho temnou minulost, abychom dokázali ocenit jeho pozdější rozhodnutí.

Spravedlivý mezi národy

V roce 1993 byl Oskar Schindler spolu se svou ženou Emilií oceněn titulem Spravedlivý mezi národy.

Yad Vashem tímto titulem oceňuje nežidy, kteří během holokaustu pomáhali Židům a riskovali při tom svůj život nebo svobodu.

Schindlerovo jméno tak dnes stojí mezi jmény lidí, kteří se v době největšího pronásledování rozhodli pomáhat. A možná právě tady by měl příběh skončit. Ne u Schindlera. Ale u lidí, které zachránil. Protože to nebyla čísla..Byli to lidé. Někdo měl matku..Někdo otce. Někdo manželku. Někdo dítě. Někdo měl sen. A někdo možná jen chtěl přežít další den. Díky Schindlerovi dostali šanci.

A tak tento příběh není jen poctou jednomu člověku. Je poctou všem, kteří zemřeli. Všem, kteří přežili. Všem, kteří pomáhali. Všem, jejichž jména dnes známe. I těm, jejichž jména už možná nikdo nevysloví.

A někde v tom všem pořád kráčí malá holčička v červeném kabátě. Pláče. Hledá. Nevíme koho. Ale díky jejímu obrazu si můžeme připomenout všechny děti, které už nikdy nedostaly možnost vyrůst. A možná právě proto na ni nesmíme zapomenout…

---

V Brněnci dodnes stojí část bývalého továrního areálu, kde na konci války pracovali lidé, jejichž jména se ocitla na Schindlerových seznamech. Po desetiletích chátrání se místo pomalu vrací do života a získává nový význam. Dnes zde funguje Schindlerova archa, Muzeum přeživších, které připomíná nejen historii továrny, ale především osudy lidí, kteří v ní našli poslední šanci přežít. Zároveň vzniká projekt památníku, který má připomínat oběti holokaustu, Oskara Schindlera i rodinu Löw-Beerů. Z místa, kde se kdysi rozhodovalo o životě a smrti, se tak má stát místo, kde bude možné naslouchat příběhům těch, kteří přežili, a nezapomenout na ty, kteří už svůj příběh vyprávět nemohou.