Vandr podél Stříbrné řeky a oheň, který pořád hoří

Zítra pátek. Co naplat, Buřte, jede se ven, prolétne mi hlavou, když koukám ve čtvrtek z okna, venku se pomalu stmívá. Člověk by si po těch letech mohl říct, že už má na vandrování nárok vzít si volno, natáhnout nohy doma a nechat mladší, ať si svoje kilometry odšlapou sami. Jenže ono to takhle nefunguje. Jakmile přijde pátek, někde v koutě čeká usárna a člověk začne přemýšlet, kam by mohl zmizet, je vlastně rozhodnuto. Pár věcí do báglu, něco k jídlu, ešus, spacák a může se vyrazit. Kam? To se nějak ukáže cestou. Hlavně pryč od hluku, do lesa, k vodě a večer někam k ohni.

Tentokrát mě to táhne k Chrudimce. K naší Stříbrné řece. Trampové tak Chrudimce říkají už celé generace a mně ten název pořád sedí. Když člověk stojí někde nad řekou a dívá se, jak se voda mezi kameny prodírá údolím, není potřeba tomu vymýšlet žádné moderní jméno. Stříbrná řeka je prostě Stříbrná řeka. A kolem ní je kus světa, kde se trampská historie začala psát už před skoro sto lety. První trampské chaty se v okolí objevovaly od roku 1926 a v roce 1929 se významnou oblastí východočeského trampingu stala Krkanka.

Šlapu pomalu a usárna se mi zarývá do ramen. Každý rok je nějak těžší. Přitom do ní dávám méně věcí než kdysi. Dřív jsem měl pocit, že potřebuju všechno, co by se mohlo někdy hodit, dnes už vím, že člověk toho k vandru zase tolik nepotřebuje. Jenže usárna to nějak nechápe a rok od roku váží víc. Možná za to ani nemůže ona. Možná jsem těžší já, protože si s sebou nenesu jen spacák a ešus, ale také všechny ty roky, které už mám za sebou.

A možná právě proto mám rád staré trampské osady. Člověk v nich totiž nevidí jen dřevo a střechy. Vidí za nimi lidi.

Údolí Chrudimky mezi dnešní Křižanovickou a Práčovskou přehradou ukrývá přírodní rezervace Krkanka a Strádovské Peklo a také řadu starých trampských chat. Některé vznikly už v první polovině minulého století a dodnes si uchovaly původní názvy. Ledárna, Yukon nebo Galeje. A právě tohle se mi na tom místě líbí. Nejsou to jen nějaké staré boudy u řeky. Jsou to pozůstatky doby, kdy se tady začal zabydlovat český tramping.

Obecní kronika Českých Lhotic zachycuje dokonce konkrétní začátky. V roce 1928 měla v údolí Krkanky vzniknout chata Šolišanda, postavená z materiálu původní táborové podsady, a od roku 1929 se podle kroniky Krkanka postupně stala významným místem trampingu. V dalších letech přibývaly další chaty a osady.

Čtu si o tom a říkám si, jaké to tehdy asi bylo. Kluci přijeli s pár věcmi, které měli, našli si místo u řeky a začali si stavět svoje malé světy. Žádné katalogy, žádné přesné návody, žádné chytré telefony, které by jim řekly, kde mají stát a kam mají jít. Kus dřeva, pár prken, nářadí a chuť být venku. Z dnešního pohledu možná romantika, z jejich pohledu prostě normální život.

A pak se člověk podívá na starý srub a dojde mu, kolik generací už kolem něj prošlo. Jdu dál podél vody a najednou mě zarazí známý pocit.

Někde tady bych si nejraději sedl. Ne proto, že bych byl unavený, i když pravda je, že nohy už nejsou, co bývaly. Spíš proto, že člověk někdy potřebuje přestat jít, aby mohl začít vzpomínat.

Sednu si na kámen a dívám se na řeku. Voda teče stejně, jako tekla před lety. A právě to je na ní nejlepší. My se měníme. Řeka ne.

Vzpomenu si na kamarády, se kterými jsme kdysi sedávali u ohně a byli přesvědčení, že takhle to bude napořád. Člověk je mladý a vůbec ho nenapadne, že jednou některá místa zůstanou bez lidí, že některé hlasy už neuslyší a že některé společné vandry budou jednou jen vzpomínkou.

Tehdy jsme neřešili, kolik nám je. Neřešili jsme, kolik kilometrů máme před sebou. Neřešili jsme, jestli bude pršet. Když pršelo, zmokli jsme. Když byla zima, rozdělali jsme oheň. Když měl někdo hlad, něco se našlo. A když se večer sedělo u ohně, bylo úplně jedno, jestli se zpívá dobře nebo falešně. Důležité bylo, že jsme byli spolu.

Tohle člověk pochopí až později. Že nejhezčí vandry nejsou vždycky ty, při kterých člověk někam dojde. Někdy jsou to ty, při kterých si má kde sednout.

Kousek dál stojí jeden z místních symbolů, srub OZOV. Jeho název je v pramenech vysvětlován jako Osada zatracených, Ostrov vyvolených a samotný srub stojí na malém ostrůvku v Chrudimce. Tohle už není jen nějaká bouda. To je kus trampské historie.

Člověk by měl být trochu pokorný, když kolem takového místa prochází. Protože některé věci nejdou postavit znovu. Když zmizí starý srub, který desítky let držel pohromadě díky péči několika generací, nezmizí jen kus dřeva. Zmizí kus příběhu.

A právě proto mě těší, když vidím, že se o staré chaty jejich majitelé starají a snaží se zachovat jejich charakter.

Pak zase slyším vodu. A tak jdu. Ne rychle. Na to už jsem moc starý a vlastně mi to ani nevadí.

Kdysi jsem chtěl být co nejdřív na místě, dnes si cestu užívám. Zastavím se, podívám se na řeku, někde si upravím popruh usárny a zase pokračuju. A když mě začne tlačit kámen v botě, už ho nevyklepu hned. Chvíli ho nechám být, protože člověk se za ta léta naučí, že některé nepříjemnosti prostě chvíli vydrží. Pak mě to samozřejmě přestane bavit, sednu si a kámen vyklepu. Jeden by nevěřil, jakou radost může člověku udělat taková maličkost.

Přemýšlím také o tom, jak se tramping změnil. V kronikách se píše, že ve třicátých letech Krkanka opravdu žila trampingem. Pořádaly se zde sportovní závody, potlachy, maškarní mumraje, trampské svatby, hrálo se a zpívalo. Po válce a zejména po roce 1950 se podle kroniky začalo měnit původní romantické prostředí trampingu a stále více se prosazovalo klasické chataření a rekreace.

Člověk se tomu nemůže divit. Časy se mění. Lidé se mění. Mění se i les. Ale přesto mám rád, když někde ještě pořád najdu starý srub, dřevěný stůl, ohniště a pár lidí, kteří vědí, že není potřeba mít všechno nové, aby člověk mohl být venku.

K večeru si najdu místo, kde si můžu rozdělat oheň. Chvíli trvá, než se chytne, ale potom už plamen olizuje první polínko a já sedím opodál s ešusem a poslouchám praskání dřeva. Nad řekou se pomalu stmívá a mezi stromy zůstává poslední světlo.

A najednou mám pocit, že jsem zase někde před lety. Nevidím žádné datum. Nevidím žádný kalendář. Jen oheň. Řeku. Les. A kolem sebe kamarády.

Možná už některé z nich nedokážu přesně vybavit, možná se jejich tváře postupně ztrácejí v mlze let, ale jejich hlasy si pamatuju. Některé věty člověk zapomene, ale způsob, jakým je kamarád řekl, mu zůstane v hlavě navždy.

Tak sedím u ohně a nechávám vzpomínky přijít. Jedna po druhé. Bez spěchu.

Nad ránem bude zase všechno obyčejné. Oheň vyhasne, ešus se umyje, spacák sbalím a usárnu zase hodím na záda. Vykročím mezi stromy a Chrudimka bude dál téct svým údolím, stejně jako tekla před námi a stejně jako snad poteče po nás. A možná právě v tom je kouzlo vandrování.

Člověk nemusí po sobě zanechat nic velkého. Nemusí mít pomník. Nemusí mít svoje jméno vytesané do kamene. Stačí, když jednou někdo sedí u ohně, podívá se do plamenů a vzpomene si, na kamarády, na les, na něco krásného.

A tak si znovu přehodím usárnu přes rameno. Je těžká jako čert. „No tak pojď, holka,“ řeknu jí. Kámen v botě už nemám. Kolena trochu bolí. Záda taky. Ale před sebou mám les, řeku a cestu. A dokud nohy ještě unesou starého Buřta, bude se chodit. Protože některé věci se člověk prostě odnaučit nedokáže.

Třeba vyrazit v pátek na vandr. Třeba sednout večer k ohni. A třeba si u Stříbrné řeky vzpomenout na kamarády, kteří už dneska nejdou vedle nás. Ale v tom lese jsou pořád. Aspoň pro mě. A možná právě proto se sem pořád vracím.

Buřt