Kotelní jezírko. Zářijový vandr, na kterém nechyběl oheň ani smích

Páteční podvečer má na vandru svoje kouzlo. Člověk konečně zavře za sebou dveře všedního týdne, hodí batoh na záda a najednou není důležité, co bude zítra v práci nebo kolik věcí ještě čeká doma. Před námi byly dva dny v Krušných horách, Kotelní jezírko, staré štoly, okolí Kyšperku a hlavně les, oheň a spaní pod širákem. Vyrazili jsme ve čtyřech, já, Eliška, Drobek a Markéta, a protože bylo ještě teplo, nikomu se nechtělo věřit, že večer už bude zářijový chlad opravdu znát.

Cesta rychle ubíhala a s každým dalším krokem mizel za námi běžný svět. Les kolem nás houstl, slunce se opíralo do korun stromů a září zatím ukazovalo svoji příjemnější tvář. Eliška šla chvíli přede mnou, potom se zase vrátila k nám a Drobek s Markétou něco řešili vzadu. Nebyl žádný důvod spěchat. Měli jsme před sebou celý víkend a přesně takové chvíle mám na vandru rád. Když člověk nemusí pořád sledovat hodinky a může se prostě zastavit, když se mu chce.

„Tati, myslíš že večer bude zima?“ zeptala se Eliška. „Určitě bude chladněji než teď.“„Tak to zatím neřeším.“ „To říkáš teď.“ Jen se usmála a šla dál.

Když jsme dorazili do okolí starých štol, začalo se pomalu šeřit. Tady už člověk opravdu cítil, že vstupuje do krajiny, která má za sebou dlouhou hornickou historii. Krupská hornická krajina patří k nejstarším důlním oblastem Krušných hor a její podobu dodnes připomínají stará důlní díla, odvaly, pinky i ústí štol. Od roku 2019 je jako součást Hornického regionu Erzgebirge/Krušnohoří zapsaná na seznamu světového dědictví UNESCO.

My jsme se ale o historii nemuseli nijak zvlášť bavit. Stačilo se dívat kolem sebe. Staré stopy po hornické činnosti se postupně ztrácely mezi stromy a les všechno pomalu vracel do své podoby. Do důlních otvorů jsme samozřejmě nelezli a naše místo na noc bylo nedaleko. Batohy šly dolů, začali jsme chystat spaní a pomalu se kolem nás zabydloval večer.

Drobek se vydal pro dřevo, Markéta připravovala spaní a já se pustil do ohně. Za chvíli už plameny osvětlovaly okolí a s prvními jiskrami se změnila i nálada celého večera. Přes den jsme byli na cestě, ale teď už jsme nikam nemuseli. Batohy ležely kolem nás, spacáky byly připravené a nad ohněm se začala ohřívat voda na večeři.

A právě při vaření přišel první zádrhel. Drobek sáhl do batohu, chvíli hledal, pak sáhl do jiné kapsy a nakonec začal procházet věci jednu po druhé. Nejdřív jsme tomu nevěnovali pozornost, každý měl dost práce se svou večeří, ale po chvíli bylo jasné, že něco není v pořádku.

„Co hledáš?“ zeptala se Markéta „Ešus.“ „Tak ho snad najdeš.“.„Právě že ne.“.Drobek prohledal ještě jednu kapsu, pak se zarazil a podíval se na nás. „Já ho nemám.“ Eliška se okamžitě rozesmála..„A lžíci taky ne, viď?“ Drobek už ani nemusel odpovídat.„Nemám.“

Eliška se smála ještě víc. „Vidíš, Drobku! Mě jsi říkal, že něco nemám, a teď škemráš, protože nemáš z čeho a čím jíst!“ „Já neš­kemrám,“ bránil se Drobek, ale už se smál také. Markéta se na něj podívala, vzala svůj ešus a lžíci. „Tak si dáme napůl.“ „Fakt?“ „Jasně.“

A bylo vyřešeno. Sedli si vedle sebe a večeři si prostě rozdělili,  právě v tom byla celá ta situace vlastně úplně obyčejná. Jeden něco zapomněl, druhý pomohl a třetí se tomu smál. Za chvíli už se řešilo něco úplně jiného.

Po večeři jsme ještě chvíli zůstali sedět u ohně a povídali si. Nedaleko byla ukrytá stará trampská osada, místo, které má svůj vlastní život a svoje lidi, kteří ho znají mnohem lépe než náhodný návštěvník. Její jméno ale nechám stranou. Kamarádi, kteří ji mají rádi, si nepřejí, aby se objevovalo veřejně, a některá místa je prostě lepší nechat trochu schovaná. Ne všechno, co člověk objeví, musí hned skončit na internetu.

Večer mezitím pořádně ochladl. Eliška si nakonec oblékla mikinu a já se na ni jen podíval. „No?“ „Dobře,“ řekla se smíchem. „Měl jsi pravdu.“ „Já vím.“ „Nemusíš to říkat.“ „Já nic neříkám.“

Seděli jsme dál u ohně a povídali si. Nad stromy se postupně objevily hvězdy, plameny pomalu klesaly a les kolem nás byl čím dál tišší. Nakonec jsme oheň nechali dohasnout, zalezli do spacáků a noc nás pomalu pohltila.

Ráno bylo studené, ale ne nepříjemné. Zářijové ráno umí člověka nejdřív pořádně probudit a potom ho zase odměnit sluncem, které se během chvíle opře do lesa a připomene, že léto ještě úplně nevzdalo svůj boj. Uvařili jsme čaj, posnídali a začali balit věci. Markéta si svůj ešus a lžíci zase uklidila do batohu a Drobek si tentokrát svoji výbavu prošel o něco pečlivěji.

„Tak co?“ zeptala se Eliška. „Co?“ „Máš všechno, nebudeš se sem vracet?“ Drobek se podíval do batohu „Jo.“ „Tak můžeme.“ A vyrazili jsme.

Kotelní jezírko jsme si nechali na dopoledne. Když jsme k němu dorazili, slunce už bylo dost vysoko a po ranním chladu nebylo skoro ani památky. Kotelní jezírko je klidné lesní místo a zároveň jeden z bodů naučné stezky Po stopách horníků. K jezírku vedou cesty z okolní hornické krajiny a město Krupka ho uvádí také jako místo odpočinku v lese.

Hladina byla klidná, kolem vody se drželo ticho a na chvíli jsme zpomalili, jako bychom ani neměli důvod pokračovat dál. Eliška si sedla k vodě a chvíli se dívala před sebe. „Tady se mi líbí.“ „Mně taky.“ Tentokrát už nebylo potřeba nic dodávat.

Od jezírka jsme pokračovali směrem ke Kyšperku a procházeli okolními lesy. Samotný areál zříceniny jsme nechali být, protože do něj platí zákaz vstupu kvůli nebezpečí padajícího zdiva. Zajímavé je ale už samotné okolí. Kyšperk stojí v lese nad Unčínem a podle města Krupka vznikl na počátku 14. století jako hrad spojený s ochranou obchodní cesty do Saska. Kotelní jezírko leží od cesty pod Kyšperkem přibližně 1,6 kilometru.

My jsme ale historii nechali tentokrát spíš v pozadí. Šli jsme bez spěchu, občas se zastavili a občas jen mlčky pokračovali dál. Na vandru není potřeba mít každý krok naplánovaný. Člověk nemusí za jeden den stihnout všechno, co je kolem. Někdy úplně stačí jít, dívat se a být chvíli mimo všechno, co na něj čeká doma.

Odpoledne jsme se pomalu vraceli zpátky. U jezírka jsme ještě chvíli poseděli a potom zamířili k našemu místu. Čekal nás druhý večer a nikomu se zatím nechtělo přemýšlet o návratu.

Znovu jsme rozdělali oheň, znovu se kolem něj sešli a všechno se najednou vrátilo do známého rytmu. Už nebylo potřeba nic řešit ani nikam chodit. Seděli jsme, povídali si a postupně se stmívalo.

Druhá noc měla trochu jinou atmosféru než první. Už jsme věděli, že ráno budeme balit a vyrazíme domů, takže jsme si každý ten poslední večer chtěli ještě trochu protáhnout. Oheň postupně dohoříval, kolem nás byla tma a les se ponořil do ticha. Člověk si v takovou chvíli uvědomí, že na podobných vandrech vlastně nepotřebuje mnoho. Batoh, spacák, něco k jídlu, oheň a hlavně lidi, se kterými je mu dobře.

Ráno přišlo až příliš rychle. Bylo zase chladno, ale slunce už se tlačilo mezi stromy a září nám ještě jednou ukázalo svoji lepší tvář. Sbalili jsme spacáky, uklidili místo po ohni a naposledy se vydali ke Kotelnímu jezírku.

Chvíli jsme stáli u vody a nikomu se příliš nechtělo říkat, že je konec. Pak jsme si hodili batohy na záda a vyrazili zpátky.

Zůstaly nám dva dny v Krušných horách, Kotelní jezírko, staré hornické stopy, okolí Kyšperku, dva večery u ohně, chladná rána, teplé zářijové slunce a spousta obyčejných rozhovorů. A také jedna malá příhoda s Drobkovým ešusem, která vlastně dokonale zapadla do celého víkendu. Protože na vandru člověk nepotřebuje, aby všechno vyšlo dokonale. Stačí mít kolem sebe lidi, kteří se zasmějí, když něco zapomenete, a bez řečí vám podají svůj ešus.

A možná právě v tom je kouzlo vandru. Ne v tom, kolik kilometrů člověk ujde, ale v tom, co se cestou stane.