Svojkov. Červnová noc u skalního hrádku, Pepínovo ňafání a Eliščina radost

Červenec. Nad Svojkovem se pomalu snáší večer a poslední paprsky slunce se ztrácejí mezi stromy. Les voní teplem, pryskyřicí a večerní vlhkostí, pískovcové skály kolem nás získávají zlatavou barvu a my tři se pomalu blížíme k místu, kde dnes chceme přespat. Já, Pepíno a Eliška. Tři batohy, několik hodin v nohách a před námi ještě kus cesty.

Eliška jde kousek před námi a každou chvíli se zastaví, protože ji zaujme něco kolem cesty. Jednou je to zvláštně pokroucený strom, podruhé malá skalní věžička, potom mech, který úplně zakryl kámen. Na vandru se nikam neženeme, a tak ji nechávám objevovat všechno, co jí přijde zajímavé. Je vidět, že si cestu užívá. Vlastně možná víc než samotný cíl ji baví všechno, co potkává cestou.

Pepíno má ovšem na věc trochu jiný názor. „Já nevím, proč jsem se na stará kolena zase někam hrabal,“ ozve se za námi. Otočím se. „Protože jsi chtěl jet s námi.“ „To je právě moje chyba.“ Eliška se rozesměje.

Pepíno tomu říká ňafání. Není to obyčejné stěžování, spíš takové průběžné lamentování nad vlastními rozhodnutími. Každý kopec je zbytečně vysoký, každá cesta příliš dlouhá a každý další kilometr je důkazem, že člověk měl raději zůstat doma.

„A vůbec,“ pokračuje Pepíno, „já jsem si měl dát ty knedlíky.“ „Jaké knedlíky?“„Ty, co byly doma.“ „A místo nich sis dal bramboráky.“ „No právě. A teď toho lituju.“ „Před dvěma hodinami jsi tvrdil, že byly výborné.“ Pepíno se zamyslí. „To jsem ještě nevěděl, že půjdu do kopce.“

Eliška už se směje tak, že musí na chvíli zastavit. „Pepíno, ty jsi hrozný.“ „Já vím. Protože trpím.“

Jdeme dál a jeho ňafání se pomalu ztrácí mezi stromy. Ještě chvíli slyším něco o tom, že člověk má na stará kolena odpočívat, a ne se vláčet s usárnou po kopcích, ale potom se před námi mezi stromy objeví první pískovcové skály a všichni tři najednou ztichneme.

Člověk může jít celý den krajinou a vidět spoustu krásných míst, ale některá mají něco navíc. Svojkov mezi ně patří.

Mohutné pískovcové skály vystupují z lesa a mezi jejich stěnami se otevírají průchody, které působí skoro jako vstup do jiného světa. Večer navíc všechno vypadá trochu jinak. Slunce už je nízko a jeho světlo dopadá na skály ze strany, takže vynikají jejich struktury, praskliny i stopy po lidských rukou.

Eliška se zastaví. „Tati, podívej.“ Přijdu k ní. „To je nádhera.“ Chvíli jen stojíme. Eliška si sundá batoh a položí ho na zem. „Tady se mi fakt líbí.“ „Mně taky.“

Pepíno dorazí o pár metrů později, odloží usárnu a chvíli se rozhlíží. „No dobře,“ připustí. „Tady to ňafání na chvíli přerušuju.“ „Tak to si musíme užít,“ směju se. Před námi se totiž objevuje skalní hrádek Svojkov.

Na první pohled to není hrad, jaký známe z pohlednic. Žádná vysoká věž ani dlouhé zachované hradby. Svojkov je mnohem nenápadnější a možná právě proto působí tak zajímavě. Hrad vznikl zřejmě na začátku 14. století a první písemná zmínka o něm pochází z roku 1355. Stavitelé využili přirozené skalní podloží a některé části hradu nechali vytesat přímo do pískovce. Výška skalního útvaru umožnila stavbu rozvinout do několika úrovní a schody vedly také po vnějších stěnách.

Eliška přejde ke skalní stěně a opatrně ji přejede rukou. „Tohle udělali lidé?“ „Ano. Některé části opravdu vytesali do skály.“ „A jak dávno?“ „Před více než šesti sty lety.“ Podívá se na mě a potom znovu na skálu. „Takže někdo tady chodil před stovkami let.“ „Přesně.“

A právě v tu chvíli je historie najednou mnohem skutečnější než jakákoli stránka v knize. Stojíme na místě, kde kdysi žili lidé. Nebyl to romantický výletní cíl jako dnes. Byl to hrad, který měl své obyvatele, hospodářské zázemí a obrannou funkci. Skála, kterou dnes obdivujeme jako krásnou součást krajiny, byla tehdy součástí samotného řešení hradu.

První písemná zmínka o Svojkově se váže k Jaroslavovi ze Svojkova v roce 1355, o patnáct let později je připomínán Ješek ze Svojkova. V letech 1381 až 1389 je doložen Henslín ze Svojkova a jeho syn Jan Kepka z Chlumu se později stal jedním z průvodců Mistra Jana Husa na jeho cestě do Kostnice v roce 1414. Svojkov tak není jen příběhem kamene a lesa, ale dotýká se i velkých dějin českého středověku.

„Tati,“ ozve se Eliška, „a Jan z Chlumu tady opravdu bydlel?“ „Je se Svojkovem spojený, ano. Hrad mu patřil ještě v roce 1416.“ Eliška chvíli mlčí. „Takže tudy mohl chodit.“ „To už přesně nevíme.“ A právě to je na starých místech krásné. Něco víme. Něco můžeme doložit. A mezi tím zůstává prostor pro představivost.

Jenže dějiny Svojkova nebyly vždycky klidné. Kolem roku 1440 se hradu podle historických pramenů zřejmě zmocnil Mikeš Pancíř ze Smojna a roku 1445 měl být hrad snad dobyt a vypálen vojsky lužického Šestiměstí. Důležitá jsou právě ta dvě slova, zřejmě a snad. U tak starých událostí nemáme všechno doloženo tak, abychom mohli každý detail říct jako jistotu.

„Takže tady se taky bojovalo?“ zeptá se Eliška. „Je to velmi pravděpodobné. Ale u některých konkrétních událostí musíme být opatrní.“

Pepíno se ozve z druhé strany.n„Hlavně doufám, že když je někdo dobýval, tak jim aspoň nesnědl večeři.“ Eliška vyprskne smíchy. „Ty na to jídlo pořád myslíš?“ „Samozřejmě. Člověk musí mít nějaké priority.“

A tak zatímco si povídáme o středověku, Pepíno pokračuje ve svém ňafání a já začínám připravovat místo na noc.

Po roce 1450 hrad přešel k rytířům z Kačic, kteří se později psali jako Kapounové ze Svojkova. Ještě v roce 1524 je doložen Fridrich z Elsnic jako pán na Svojkově, ale nedlouho poté hrad přestal sloužit jako panské sídlo a postupně zpustl.

Z kdysi skutečného hradu zůstala skála, vytesané prostory, průchod, schody a zbytky zdiva někdejšího paláce. Právě to dnes dává Svojkovu jeho zvláštní atmosféru. Člověk tu nestojí před monumentální zříceninou, ale musí si minulost trochu domyslet.

A potom se stalo něco zvláštního. Z místa, které kdysi sloužilo k životu a obraně, se postupně stal romantický cíl.

V roce 1780 byl hrad romanticky upraven a skalní jádro zpřístupnilo dřevěné vyhlídkové schodiště. Později zde vznikl také výletní letohrádek. Romantické úpravy se dochovaly ještě do poloviny 20. století, dnes už po nich téměř nic neuvidíme.

„Takže sem lidé chodili na výlety už dávno?“ zeptá se Eliška. „Ano.“ „A taky se jim tady líbilo?“ Podívám se kolem sebe. „Myslím, že ano.“

Protože některá místa nestárnou tak jako lidé. Mění se jejich význam, mění se lidé kolem nich, ale krása krajiny zůstává.

Rozbalujeme věci a připravujeme jednoduchou večeři. Nikde kolem nás není slyšet silnice ani hlasy turistů. Jen vítr prochází korunami stromů a občas se ozve pták, který už hledá své místo na noc. Je to přesně ten druh večera, kvůli kterému člověk chodí na vandr.

Eliška si sedne kousek od nás a pozoruje skály. Je vidět, že si ten okamžik opravdu užívá. Nemá potřebu někam spěchat. Jen sedí, dívá se a občas se zeptá na další detail.

„Co se ti tady líbí nejvíc?“ zeptám se. Chvíli přemýšlí. „Všechno.“ „To je dost přesná odpověď.“ „Les, ty skály… a že jsme tady sami.“ A má pravdu.

Když se setmí, Svojkov se úplně promění. Pískovcové stěny mizí ve tmě, mezi stromy se začnou objevovat hvězdy a naše malé světlo osvětluje jen několik metrů kolem nás. Přes den jsme viděli skálu. Teď máme před sebou skoro jen její obrys.

Pepíno si sedne, opře se o batoh a povzdechne si. „Tak jo. Tohle stálo za to.“ „Takže už nebudeš ňafat?“ „To jsem neřekl.“ Eliška se směje. „A co teď?“ Pepíno chvíli přemýšlí. „Teď mě bolí záda.“

„Pepíno!“ „Co? Říkám jen pravdu.“ Smějeme se a večer pokračuje. Povídáme si o cestě, o místech, která jsme prošli, a o tom, kam vyrazíme příště. Není potřeba žádný velký program. Stačí nám les, skála, hvězdy a vědomí, že ráno zase sbalíme věci a půjdeme dál.

Později už Eliška leží ve spacáku a pomalu usíná. Pepíno ještě chvíli něco hledá v usárně a já sedím před skálou.

Dívám se na místo, kde před staletími stával hrad. Přemýšlím o lidech, kteří tu žili, o jejich každodenních starostech a o tom, jak zvláštní je, že z jejich světa dnes zůstalo jen několik stop v kameni. Oni byli přesvědčeni, že jejich život je současnost. Stejně jako my dnes. A přitom po nich zůstala jména, zbytky zdí a skála.

A právě ta skála přežila. Přežila lidi, kteří ji obývali, změny majitelů, období úpadku i staletí, během kterých se na hrad postupně zapomínalo. A dnes u ní sedíme my. Čenda, Pepíno a Eliška.

Tři trampové, kteří sem přišli s úplně jiným důvodem než lidé před staletími. Oni tu hledali své místo ve světě, bezpečí a ochranu. My hledáme klid, přírodu a chvíli mimo běžný život.

Najednou se z temnoty ozve Pepínův hlas.„Čendo?“ „Co je?“.„Já jsem si fakt měl dát ty knedlíky.“ Zasměju se. „Dobrou noc, Pepíno.“ „Dobrou.“
Chvíli je ticho. „Ale byly by lepší.“ „Dobrou noc!“

Ráno nás probudí slunce. Červencové světlo dopadá na skály a Svojkov vypadá úplně jinak než večer. Eliška je vzhůru mezi prvními a znovu obchází okolí, jako by ho včera ještě nestihla prohlédnout celé.

„Tati, pojď se podívat!“ Jdu za ní. „Co ?“ „Tamhle.“ Ukáže na skálu ozářenou ranním sluncem. Chvíli mlčky stojíme. „Krása,“ řeknu. Eliška přikývne.

Pepíno se mezitím souká ze spacáku. „Krása nekrásа. Mě zajímá snídaně.“ „A co knedlíky?“ zeptám se.Podívá se na mě. „Neprovokuj.“

Balíme věci, kontrolujeme místo a necháváme ho tak, jak jsme ho našli. Za chvíli už máme batohy zase na zádech.

Eliška se ještě jednou otočí ke skalám. „Tady se mi líbilo.“„Mně taky.“Pepíno si upraví popruh usárny.„Tak jdeme.“
Udělá několik kroků a samozřejmě ještě dodá. „Ale příště něco bez kopců.“ Eliška se směje. „To říkáš vždycky.“

Svojkov zůstává za námi, schovaný mezi stromy a skalami. My pokračujeme po své cestě, s těžšími batohy, unavenýma nohama a hlavou plnou krásného červnového večera.

A Pepíno? Ten samozřejmě ještě chvíli ňafá. Protože bez jeho lamentování by ten náš vandr prostě nebyl úplný.

A možná právě proto si ten Svojkov budeme pamatovat. Nejen jako místo, kde kdysi stával hrad, ale jako večer, kdy jsme seděli pod starou pískovcovou skálou, Eliška obdivovala krásu kolem sebe a Pepíno řešil největší historickou otázku celého vandru. Bramborák, nebo ty knedlíky.