Článek
Když se dneska řekne Zadní země, možná si někdo otevře mapu a začne hledat, kde přesně vlastně začíná a kde končí. Já mapu nepotřebuju. Pro mě začíná ve chvíli, kdy si hodím na záda bágl, za sebou nechám poslední baráky a přede mnou se otevře les, skály a ten zvláštní klid, který člověk ve městě prostě nenajde.
Zadní země není úřední název, který by člověk našel na mapě. Je to jméno, které se mezi trampy ujalo pro kus Českého Švýcarska, hlavně pro jeho skalnatý kraj severně od Jetřichovic. Hodně mu pomohl Miloslav Nevrlý, který tenhle název použil ve svých Chválách Zadní země a popsal kraj, který byl pro trampy po desetiletí světem skal, roklí, převisů a zapomenutých míst.
Já tam jezdil už jako kluk, v době, kdy jsme měli mnohem míň peněz, mnohem horší vybavení a přitom nám připadalo, že máme všechno, co potřebujeme. Usárnu, celtu, deku, ešus, trochu jídla, sirky zabalené v igelitu a kamaráda, který byl ochotný jít s námi několik hodin lesem jen proto, že jsme si řekli, že právě tam někde bychom mohli najít dobrej flek na spaní.
A když jsme ho nenašli, nevadilo to. Nějaký se našel vždycky.
Dneska člověk před cestou otevře telefon, podívá se na mapu, zjistí převýšení, změří si trasu na kilometr a ještě si přečte, co všechno cestou nesmí minout.
Zadní země
My jsme to měli jednodušší. V pátek jsme se sešli, koupili jízdenku a jeli. Kam? Do Zadní země. Jak daleko? To se uvidí. Kde budeme spát? To se taky uvidí.
A právě tohle bylo na vandru nejlepší. Člověk nemusel mít všechno naplánované dopředu a nemusel nikomu dokazovat, že za dva dny zvládne třicet kilometrů. Šlo se prostě tak dlouho, dokud se šlo dobře, a když už se nikomu nechtělo, začal se hledat flek.
Pamatuju si jeden takový vandr, kdy jsme dorazili do Zadní země už skoro za tmy. Celý den jsme šli, několikrát jsme se vraceli, protože jsme si nebyli jistí cestou, a samozřejmě jsme se přitom jeden přes druhého přesvědčovali, že přesně víme, kam jdeme.
Nevěděl nikdo nic. Ale přiznat to by byla ostuda. Nakonec jsme našli místo, kde jsme mohli složit věci, shodili batohy a najednou bylo všechno v pořádku.
To je zvláštní věc na vandru. Člověk může být unavený jako pes, mít mokré ponožky, hlad a odřená ramena od batohu, ale jakmile ho sundá ze zad a sedne si, má pocit, že je na tom vlastně báječně.
Tehdy patřil k našim vandrům i oheň. To byla doba, kdy jsme večer sedávali pod převisem, opékali buřty, někdo vytáhl kytaru a kecalo se třeba až do rána. Dnes už bych to ale nebral jako návod, jak se chovat v Zadní zemi. Doba se změnila a pravidla taky.
Zadní země
České Švýcarsko je národní park a dnes je v jeho přírodě rozdělávání ohně zakázané, stejně jako používání vařičů a kouření. Táboření a nocování jsou také možné jen na vyhrazených místech. Správa národního parku přitom upozorňuje, že oheň patří mezi největší hrozby pro zdejší lesy.
A starý tramp tohle chápe. Les je přeci naše ložnice i obývák.
Tenkrát jsme ale sedávali u ohně a začal klasický večer. Někdo vytáhl něco k snědku, někdo jen chleba, někdo kytaru a někdo seděl a poslouchal, protože po celém dni už se mu nechtělo ani mluvit.
Buřty se samozřejmě povedly každému jinak. Jeden byl černý, druhý skoro syrový a třetí skončil v ohni. Ten, komu spadl, tvrdil, že to byl záměr, protože prý má rád pořádně propečený. Nikdo mu to nevěřil.
Pak se hrálo. Některé písničky jsme znali celé, u jiných jsme znali jen začátek a konec jsme nějak společně vymysleli. Když se člověk po letech vrátí k těm starým písničkám, zjistí, že si pamatuje hlavně melodii a pár slov, ale tehdy jsme byli přesvědčení, že bychom mohli zpívat celou noc. A možná jsme taky zpívali.
Ráno často ukázalo pravdu. Jezdilo se za každého počasí. Noc byla dobrá, ale ráno už tolik ne. Za prvé byla i často zima. Za druhé byla rosa. A za třetí někdo přišel s geniálním nápadem, že bychom měli vstávat.
Dodnes nevím, kdo to byl. Když jsme vylezli z dek, nebylo člověku zrovna do smíchu, ale stačilo udělat kafe a najednou se svět zase začal tvářit přijatelně.
Pak přišlo balení. To je další věc, kterou člověk pochopí až věkem. Když je vám dvacet, sbalíte bágl za pět minut a jdete. Když je vám šedesát, tak nejdřív hledáte, kam jste vlastně dali ponožky, potom si chvíli protahujete záda a nakonec zjistíte, že jste stejně něco nechali pod celtou. A šlo se.
Zadní země nebyla jenom krajina. Když na Zadní zemi vzpomínám, nevybavují se mi jako první skály. Vybavují se mi lidi. Parta, se kterou jsme tam chodili, kamarádi, které jsme potkávali po cestě, a známé tváře, které člověk poznal i po letech podle chůze, báglu nebo podle toho, jak si sedli k ohni.
Tohle bylo na trampingu krásné. Člověk často potkal úplně cizí lidi a během chvíle se s nimi začal bavit, jako kdyby se znali odjakživa.
„Odkud jdete?“ „Z támhle odtud.“ „A kam jdete?“ „Ještě nevíme.“ „Tak si sedněte.“ A bylo hotovo. Dneska už to možná zní trochu naivně, ale právě tohle mám na trampingu rád dodnes.
Po letech se vrátíš a hledáš minulost. Když jsem se do Zadní země po letech vrátil, čekal jsem, že poznám všechno stejně jako tehdy.
Samozřejmě jsem nepoznal. Některá místa vypadala jinak, některé staré kempy už nebyly a tam, kde jsme kdysi sedávali, byl obyčejný les, který vůbec netušil, že pod ním někdy někdo před desítkami let rozdělal oheň a do rána tam kecal.
Zadní země
A těch trampských míst bylo kdysi opravdu hodně. V jednom vzpomínkovém textu o Zadní zemi Miloslav Nevrlý zmiňuje, že Správa národního parku napočítala přibližně tři sta trampských kempů. Trampské prameny zároveň dokumentují, že řada těchto míst později zanikla nebo byla odstraněna.
Chodil jsem krajinou a v hlavě si říkal, že tady přece něco bylo. Člověk se zastaví, kouká na skálu a najednou si vybaví kamaráda, který tam kdysi spal, nebo nějakou úplnou blbost, které se smála celá parta.
A právě tyhle blbosti člověku zůstanou nejvíc. Nejsem schopný si dnes přesně vybavit všechny trasy, které jsme prošli, ale pamatuju si, kdo jednou zakopl o kořen, kdo ztratil ešus, kdo neuměl rozdělat vařič a kdo se v noci snažil přesvědčit všechny ostatní, že slyšel medvěda. Medvěd tam samozřejmě nebyl. Byl to nejspíš jezevec. Nebo možná jenom někdo chrápal.
Je mi skoro šedesát a už bych některé věci dělal jinak. Bágl bych měl lehčí, boty lepší a rozhodně bych si dvakrát rozmyslel, jestli je dobrý nápad jít po celodenním pochodu ještě dalších deset kilometrů jen proto, že tam někde „určitě bude dobrej flek“.
Ale pořád bych šel. Protože člověk může zestárnout, můžou ho bolet kolena, záda i ramena, ale když má v sobě ten vandrácký neklid, tak se ho jen tak nezbaví.
A Zadní země je přesně ten kraj, kam se člověk vrací nejen kvůli tomu, co tam je, ale hlavně kvůli tomu, co tam kdysi bylo.Staré kempy možná zmizely. Některé cesty zarostly. Některé ohně už dávno vyhasly. A někteří kamarádi už se mnou na další vandr nepůjdou. Ale když člověk večer stojí mezi skalami a les kolem něj ztichne, může si na ně vzpomenout.A na chvíli je všechno zase jako dřív.
Bágl je na zádech, je pátek, před námi celý víkend a někde před námi čeká flek, kde si sedneme. A jestli tam bude dobře? To se uvidí. Vždyť jsme na vandru.
Buřt
Nevrlý, Miloslav: Chvály Zadní země. Praha: Malvern, 2023. ISBN 978-80-7530-420-9.
Vzpomínky kamarádů, Cancák Kamaráda Buřta.
