Láska ze střední

Pamatuju si to dodnes. Bylo mi osmnáct a stál jsem u automatu na kávu, když ke mně přišla. Hledala drobné a já vytáhl svou poslední pětikorunu. Usmála se a poděkovala. Netušil jsem, že tenhle kratičký moment bude začátkem něčeho, co mi změní život.

Začali jsme se potkávat častěji. Ve studovně, na chodbě, ve vlaku domů. Srdce mi pokaždé poskočilo, když jsem ji zahlédl. A pak jednoho dne, když mi z batohu vypadl sešit s básněmi, se mě zeptala, jestli jsou moje. „Jedna je o tobě,“ pronesl jsem tehdy, víc nervózně než sebejistě.

Od té doby jsme byli neoddělitelní. Psali jsme si během hodin, trávili odpoledne v parcích, na výletech, v noci si volali. Láska tehdy nebyla rozumná, ale byla čistá a celá. Měl jsem pocit, že takhle to bude navždy.

Ale pak přišla vysoká. Já šel do Brna, ona do Olomouce. Snažili jsme se to udržet, vídali se o víkendech, psali si, ale vzdálenost a nový život nás pomalu rozdělovaly.

Rozešli jsme se bez hádky. Jen tichým doznáním, že nám to už nedává smysl. Ale nikdy jsem na ni nepřestal myslet. Porovnával jsem s ní každou, která přišla po ní. A žádná se nepřiblížila.

Po letech mi v létě přišla zpráva: „Ahoj. Jsem ve městě. Nezajdeme na kafe?“ Přišla. Vypadala jinak, dospělejší, klidnější. Ale když se usmála, bylo to tam. Zase.

Začali jsme se vídat znovu. A tentokrát nás nic nerozdělovalo. Po roce jsme spolu bydleli, za dva roky jsem ji požádal o ruku. Vzali jsme se v září, bylo slunečno. Když jsem ji uviděl přicházet k oltáři, věděl jsem, že všechny cesty, které jsme kdy šli, vedly sem.

Uběhlo několik let. Jednoho večera jsem slyšel šustit papír na půdě. Náš dvanáctiletý syn Tomáš tam objevil můj starý sešit s básněmi. Sešel po schodech s velkýma očima a zeptal se: „Tati… tohle jsi psal ty?“ Přikývl jsem. Vzal ho do obýváku, kde moje žena seděla s knihou. Položil jsem sešit před ni. Zasmála se, pak ztichla a pohladila prstem přes zažloutlý papír. „Tohle jsi opravdu napsal tehdy?“ zeptala se tiše.

„Všechno,“ odpověděl jsem. „A nic z toho nepřestalo platit.“

Seděli jsme tam pak ve třech. Syn četl nahlas jednu z básní. „Když se směje, svět se zastaví… To je o mámě, viď?“ A měl pravdu.

Některé věci čas nezničí. Jen je na chvíli ukryje, aby mohly znovu rozkvést, a tentokrát navždy.