Článek
Lucie. Hradní kastelánka, třiatřicet, tichá, krásná a hrdá. Nosila černé šaty jako brnění, vlasy svázané, hlas klidný. Zbožňovala hradní zdi – jejich trpělivost, tajemství i sílu. Byla s nimi spojená. Nedovolila nikomu projít za určité dveře. A už vůbec ne za ty, které vedly do trůnního sálu. Ten se neukazoval nikomu. Nikdy. Až do toho léta…
Jakub přišel jako externí dokumentarista – přímý, samorostlý, s očima, které se nezastavily na artefaktech. Zastavily se na Lucii. Od prvního okamžiku.
„V tomhle hradě je víc, než co ukazujete lidem,“ pronesl, když spolu šli po prázdné chodbě.
„A vy to víte. Jste jeho tajemství. Živé.“ Zasmála se. Krátce. Ale v očích se jí zalesklo. „Tady se nemluví tak otevřeně, Jakube. Tady se šeptá.“ A on zašeptal. Přímo k jejím rtům. „Tak šeptám… že tě chci.“
---
Byla půlnoc, když otevřela dveře, které nikdy neotvírala. Bez slova. Jen se na něj podívala. A on pochopil. Vstoupili spolu do sálu, kam lidská noha nevkročila po desítky let. Obrovská kamenná místnost, vzduch voněl starou voskovicí, hadry a potem minulosti. Trůn u čelní stěny. Světlo svíček, ticho.
„Sedni si,“ řekla tiše.
„Na trůn?“
„Ne. Přede mě.“
Udělala krok. A další. Až stál na kameni před ní. Pomalu mu rozepnula košili, jeden knoflík po druhém. Každý dotek jako rozkaz. Neznámý, podmanivý, vzrušující. Jakub se nedíval na kámen, ani na strop. Jen na ni. „Proč já?“ zeptal se. „Protože jsi první, kdo se mě nebojí. A já jsem unavená z toho, být pořád nedotknutelná.“ Klekla si. Pomalu. A stáhla mu kalhoty. Její ruce klouzaly po jeho těle, jako by hmatala reliéf starého freskového stropu – s respektem, ale i s hladovým zaujetím. Její rty, horké a jisté, neznaly váhání. A Jakub pod jejími dotyky rostl, sténal, otvíral se. Nejspíš nikdy nezažil, aby ho žena ovládala s tak něžnou tvrdostí. Postavil ji. Otočil. Opřel ji o kamennou lavici. Její šaty vyhrnul až nad pas. Prsty jí přejel po stehnech, a pak výš. Zasykla. Svíčky zatřepotaly v průvanu, jako by samy cítily to, co se dělo mezi nimi.
Bez dalších slov do ní pronikl. Tvrdě. Bez slitování. Ale přitom stále s něhou. Její výkřik se odrazil od klenby. Prsty zaťaté do kamene, boky proti němu. Rytmus se měnil. Z prudkého v pomalý. Z prudkého v něžný. A zase zpět.
Její tělo se chvělo, sténala jeho jméno, drásala ho nehty, volala ho, jako by jí zachraňoval život. A on v tom byl s ní. Každý její výdech se stal jeho.
Pak ji vzal na trůn.
Usadila se jako královna. Rozevřela stehna a stáhla ho k sobě. Objala ho nohama, rukama, dechem. A v tom, co následovalo, nebyla žádná civilizace. Jen oheň. Dech. Tlumené slzy. A výkřik, který ukončil všechno, co předcházelo té noci.
Když skončili, jen seděli. Ona na trůnu. On u jejích nohou, hlavou na jejím klíně. Dýchali společně.
---
Ráno. Oblékla se do své černé zástěry. Vlasy opět svázané. Na tváři klid. Turisté přicházeli. Vše běželo jako obvykle.
Jen Jakub jí cestou z hradu zašeptal „Trůnní sál bude v dokumentu?“ Usmála se. „Ten ne. Ale možná… přidám novou expozici. Nazvu ji Království odvahy a touhy…
