Článek
Bylo horké léto, les zpíval cvrčky a na stinných cestách kolem Cvikova voněla borovice a mech. Klára se tehdy vydala do Lužických hor sama – s batohem, skicákem a touhou najít klid. Netušila, že najde mnohem víc… Zabloudila. Žlutá značka, po které se měla dostat k místu zvanému Pusté kostely, se kamsi ztratila. Stála v údolí u Boberského potoka, když zaslechla kroky. Muž v košili, zpocený, usměvavý. Marek, řekl prostě. Taky hledal cestu. Prý učitel dějepisu, kterého sem přivedla pověst o rytíři, jenž čekal mezi skalami na dívku, která nikdy nepřišla.
Když došli ke skalní průrvě, oba ztichli. Pusté kostely – dvě kamenné brány, dva přírodní chrámy, kde se díváte vzhůru a nevíte, jestli jste v lese, nebo uprostřed dávného snu. Kámen porostlý mechem připomínal zbytky katedrály ztracené civilizace. Šero mezi stěnami bylo posvátné. Chodidla mlaskala o mokrý list, dech se zjemnil. A mezi nimi – něco, co se slovy popsat nedá.
Klára vytáhla skicák. Nakreslila Marka. Ale nebyl to jen portrét – spíš zhmotnění okamžiku, kdy se čas zastaví a člověk si poprvé uvědomí, že je někým viděn jinak. Hlouběji.
Marek jí vyprávěl příběh, který četl jako chlapec. O dívce, která se proměnila ve skálu, protože její láska nikdy nepřišla. A o tom, že každý kámen tu prý nese paměť srdce, které čekalo příliš dlouho.
A pak, nečekaně, přirozeně, se jejich ruce setkaly. A v šeru mezi skalami se stalo něco, co by dnes lidé nazvali prostě „polibek“. Ale pro Pusté kostely to byl návrat pohádky, která konečně dostala jiný konec.
O rok později přišli znovu. Tentokrát už ne jako poutníci, ale jako snoubenci. V doprovodu několika přátel, jednoho tichého faráře a drobného jezevčíka.
Na kameni mezi skalními branami, tam, kde to celé začalo si Klára a Marek slíbili, že se budou hledat, i když se občas ztratí. Místo svatebního pochodu jim zpívali ptáci. Místo svatebních hostů mlčely borovice. A k oltáři je vedla stezka z kapradí a světla. Klára měla na hlavě věnec z lučního kvítí. Marek prsty vonící po kůře. A oba prstýnky ze stříbrného proutí, které spletl sám les.
Od té doby se sem každý rok vracejí. Ne s velkou slávou, ale tiše. Stejnou cestou, po žluté značce z Cvikova. Vždy v srpnu, když mechy voní silněji a skály se potí ranní mlhou. Přinesou s sebou skicák, starou knihu pověstí a termosku s kávou. A chvíli sedí. Jen tak. Ve stínu, kde to začalo.
Příběh Kláry a Marka není první, který se zde odehrál. A jistě není poslední. Pusté kostely nejsou pusté. Jsou plné otisků příběhů, které se šeptají v listí, ve vlhkém mechu a v puklinách starého kamene.
---
Cestou k Pustým kostelům
Výchozí bod: Cvikov, Po žluté turistické značce, 2 km k Pustým kostelům.
Romantická skalní scenerie, přírodní oltáře, místo natáčení pohádky Princ a Večernice
Okruh lze prodloužit přes Skalní divadlo Jelení skok či Zámecký vrch
---
A pokud sem někdy přijdete sami – dejte pozor. Možná vás potká někdo, kdo právě hledá cestu. A možná spolu objevíte víc než jen skály…
