Článek
Kraj kolem Třebenic má zvláštní kouzlo. Vltava se vine mezi zalesněnými svahy a Bílé skály připomínají, že zdejší krajina měla kdysi úplně jinou podobu. Člověk se tu rozhlédne a snadno pochopí, proč se do těchhle končin trampové vraceli a proč na ně někteří vzpomínají celý život.
Náš vandr jsme plánovali už dlouho. Já, Miky, Slabák a Fotr. Čtyři kamarádi, čtyři batohy a jeden společný plán. Vyrazit do kraje kolem Třebenic, zastavit se v Hostinci U Taterů a dojít také k Bílým skalám.
Předpověď počasí nám sice žádnou velkou radost nedělala, ale člověk nemůže pořád čekat, až se mraky uráčí odtáhnout někam za Brdy. Navíc jsme se na vandr těšili tak dlouho, že by bylo skoro neslušné ho zase odložit.
„Tak co, chlapi, jedem?“ zeptal jsem se.
„Ne, Buřte. My se tady jenom s těma báglama procházíme po nádraží,“ odpověděl Slabák. Miky se uchechtl a Fotr jen mávl rukou. „Hlavně už pojďte. Než se vy dva vykecáte, bude po víkendu.“
A tak jsme v pátek vyrazili. Počasí nám zatím docela přálo a cesta měla tu příjemnou atmosféru, kterou člověk zná ze starých vandrů. Nikam se nehnat, mít před sebou kus cesty a vědět, že vedle vás jdou kamarádi, se kterými si nemusíte pořád něco povídat, abyste si rozuměli.
Vandry mají jednu zvláštní vlastnost. Člověk se na ně těší celé týdny, ale jakmile vyrazí, přestane počítat hodiny. Najednou není tak důležité, co bude zítra, kolik toho ještě ujdeme nebo jestli bude v sobotu pršet. Důležité je, že jsme venku. A že jsme spolu.
Když se řekne stará Vltava, člověku, který ji pamatuje z vyprávění starých trampů, se vybaví úplně jiný svět. Řeka, která nebyla sevřená dnešními přehradami, údolí, svahy a místa, která měla svůj vlastní rytmus. Svět, který se změnil a jehož část navždy zmizela pod vodou.
Okolí Vltavy
Dnes se díváme na hladinu a někdy si ani neuvědomíme, co všechno se pod ní skrývá. Staré cesty, někdejší břehy, vzpomínky lidí, kteří sem chodili dávno před námi. Každá krajina má svoje příběhy. Jen je potřeba chvíli zmlknout a dát jim prostor. „Víš, Buřte,“ prohodil by člověk při takovém pohledu, „kdyby se dala voda vypustit, to by bylo koukání.“ „To jo,“ odpověděl bych. „Ale než by ji někdo vypustil, tak bychom my ostatní stačili zestárnout ještě o dalších dvacet let.“ „Ty už bys stejně nikam nedošel.“ „Do lesa bych došel vždycky. To si piš.“
A přesně tak nějak to mezi starými trampy chodí. Trocha vzpomínek, trochu legrace a žádné velké řeči o tom, kdo toho víc prošel a kdo měl kdysi lepší kanady. Každý má svoje roky, svoje bolístky a svoje příběhy. A dokud se člověk dokáže zvednout, hodit batoh na záda a vyrazit s kamarády, pořád má proč se těšit na další cestu.
V sobotu se počasí rozhodlo, že nám připomene, kdo tady velí. Začalo pršet a kraj kolem Třebenic dostal tu šedivou podobu, kterou zná každý, kdo někdy vyrazil do přírody bez jistoty modré oblohy. Jenže déšť není vždycky nepřítel. Někdy člověka zpomalí, přinutí ho dívat se kolem sebe a připomene mu, že les není jen kulisa k fotografování. Mokré větve, tmavé kameny, vůně země a kapky, které se drží na listech. I takový den má svoje kouzlo. A Bílé skály? Ty tam stojí dál. Člověk se na ně dívá a uvědomuje si, že krajina se mění, lidé přicházejí a odcházejí, ale skály mají proti nám času dost.
My čtyři jsme si vyrazili po svém. Ne proto, abychom někomu dokazovali, že nás déšť nezastaví. Prostě jsme ten vandr měli naplánovaný a chtěli jsme ho uskutečnit. Když se člověk na něco dlouho těší, byla by škoda nechat si to vzít prvními kapkami. A navíc, co by to bylo za vzpomínku, kdyby na ní všechno vyšlo podle plánu?
Na ty dokonalé dny se zapomíná snadno. Ale na vandr, při kterém člověk zmokne, směje se s kamarády a nakonec si řekne, že to stálo za to, na ten si vzpomene ještě po letech.
A pak jsou místa, která k vandru patří nejen svou polohou, ale i tím, co si s nimi člověk spojuje. Hostinec U Taterů je pro naši cestu jedním z takových zastavení. Hospoda na vandru není jen místo, kde se člověk schová před deštěm. Je to také chvíle, kdy se sundá batoh, povolí popruhy a rozhovor se pomalu stočí od cesty k životu. Někdo vytáhne starou vzpomínku, druhý ji opraví a třetí tvrdí, že to bylo úplně jinak.
„To už si, chlapi, určitě nepamatujete správně,“ prohlásí někdo. „My si to pamatujeme přesně,“ ozve se druhý. „Jenže každý trochu jinak.“ A v tom je možná celé kouzlo starých kamarádství. Člověk nemusí mít ve všem pravdu. Nemusí se ani shodnout na tom, jak přesně se něco před lety odehrálo. Stačí, že se po čase znovu sejde stejná parta a pořád si má co říct.
Na vandru se totiž nepočítají jen kilometry. Počítají se také chvíle, kdy se člověk zasměje, kdy si vzpomene na někoho, kdo už s ním chodit nemůže, a kdy mu dojde, že právě takové obyčejné okamžiky jsou nakonec tím nejcennějším.
u Tatérů
Když se ohlédnu za naším vandrem, nevidím žádný velký výkon ani dobrodružství, o kterém by se musely psát oslavné písně. Vidím čtyři kamarády, kteří si dlouho plánovali společnou cestu, v pátek vyrazili za docela příznivého počasí a v sobotu pokračovali navzdory dešti.
Vidím kraj kolem Třebenic, starou Vltavu, Bílé skály a Hostinec U Taterů. A především vidím ten zvláštní pocit, který se nedá koupit ani objednat. Pocit, že člověk někam patří, i když už dávno není klukem, který si poprvé hodil deku přes rameno a vyrazil do lesa.
Roky přibývají. Kolena občas protestují, záda se ozývají a ráno člověk vstává trochu pomaleji než kdysi. Ale když se sejdou staří kamarádi a někdo se zeptá, jestli zase vyrazíme, odpověď bývá pořád stejná.
„A proč bychom nejeli?“ Protože dokud máme s kým jít, máme kam jít a máme na co vzpomínat, není důvod věšet trampský život na hřebík. A jestli nám příště zase zaprší? No a co. Vždyť nejsme z cukru…
Buřt.
