Článek
Podzemí Besedických skal není v pravém slova smyslu jeskynní komplex jako v krasových oblastech, jde o puklinové a blokové pseudokrasové prostory, které vznikly zvětráváním a posunem pískovcových bloků. Místy se propadly stropy, jinde se mezi skalami otevřely hluboké štěrbiny a dutiny, kam proniká jen minimum světla a o to víc tam pracuje fantazie.
Za třicetileté války sloužily skalní rozsedliny jako útočiště evangelíků. Nejznámější je modlitebna Kalich, kde zřídili oltář a vytesali do skály pohár jako symbol víry. Podzemní prostory a úzké soutěsky zřejmě sloužily nejen k úkrytu lidí, ale také k ukrytí kronik, písemností nebo cenností. Místní dodnes vyprávějí o zakopaných truhlách hluboko ve skalách – některé prý v dutinách pod Chlévištěm.
Do některých puklin se můžete vydat s baterkou, opatrně a nejlépe s někým zkušeným. Prostor je velmi stísněný a nebezpečný, zvlášť za mokra. Zkušenější speleologové oblast zkoumají už desítky let, a i když nejde o klasické jeskyně, objevují se nové prostory a spojnice.
---
Byla to jeden z těch srpnových sobot, kdy měsíc svítí tak silně, že nepotřebuješ baterku a spíš ti vadí, že vidíš až moc. Pepíno a Čenda se toulali už druhý den krajinou Českého ráje, batohy otlačený v ramena, v košilích vůně ohně a konzervy, co zůstala na dně ešusu. Spali v jeskyni pod Pantheonem, na Broučkovi a chystali se přes Besedice na Klokočky. Ráno vylezli k Suchým skalám, dali si čaj u zmrzlináře a odpoledne zabloudili k Besedickým skalám.
Hele, Kalich. Tady se schovávali bratři za války, četl Pepíno z rozcestníku, Čenda pokýval hlavou. Bratři, nebratři, hlavně když je tu klid, zasmál se a mrknul dolů do úzké rokle. Za Chlévištěm je spleť úzkých průchodů, skalních oken a komínů, kde i zkušený turista znejistí. Pepíno byl trochu snílek, co za každým mechem viděl poklad, a Čenda byl praktik, měl v kapse kompas, v hlavě orientaci a v srdci starý dobrodružství. A tak když Pepíno zvolal, Čendo, tady něco je! Dole díra, fakt díra, podívej.
Čenda neodporoval. Jen se sklonil, posvítil baterkou a zavrčel, no, tak to není jen nějaká skalní kapsa. Tohle vede dál, no.
Klečeli u vstupu do pukliny mezi dvěma pískovcovými bloky, odkud táhl chlad a ticho tak hutné, že bylo skoro slyšet, jak skála dýchá. Protáhli se dovnitř. Nejdřív po čtyřech, pak už skoro po břiše. Písek chladil, světlo baterky se lámalo na vlhkých stěnách. Dostali se do nízké komory, kde byl vzduch úplně jiný – tichý, jakoby zastavený v čase. U stěny někdo kdysi něco ryl do kamene: kříž, pár písmen a letopočet 1629.Bratři? Možná… nebo nějakej kamarád tramp před náma, co si rád dělá srandičky. Vrabčák a Prdís, těm by to bylo podobné, zamýšlel se Čenda. Ti sem ale nejezdí, mají svoje Brdy, tohle by pro ně nebyl vandr, oponuje Pepíno.
A pak ta rána, jako by se za nimi něco zřítilo. Pepíno zbledl, Čenda instinktivně rozsvítil druhou baterku. A jsme v pr… Průlez, kterým vlezli dovnitř, byl částečně zasypaný. Nepropadli panice, ale bylo jasný: budou muset najít jinou cestu.
Při hledání cesty zpět narazili na další dutinu, mnohem větší – a v ní pod kamenem starý plechový hrnek, trochu zrezivělý, ale pořád poznatelný. Vedle něj zmuchlaný kousek látky – zřejmě část staré košile. Nic cenného, ale dýchalo to minulostí. Tady někdo čekal… nebo se tu skrýval,“ zašeptal Pepíno. A nebo tu jen pil kafe a pak zaspal sto let,“ odfrkl Čenda.
Nakonec se protáhli jinou štěrbinou ven – špinaví, ale živí. Slunce už zapadalo a skály zářily měděnou barvou. Sedli si na okraj a chvíli mlčeli.
Víš, co je na tom nejlepší? Že jsme se nezabili?Ne. Že jsme tam byli první po… třeba padesáti, možná sto letech. A nikdo nám to nevezme.
Večer u ohně se jim oči leskly ne od kouře, ale od toho, co zažili. Podzemí Besedických skal je nečekané, syrové a skutečné. A pro Pepína s Čendou se stalo místem, kde se krajina potkává s pamětí – a kde se i dnes může začít psát nový příběh.
---
První noc: Jeskyně pod Pantheonem
Ještě za světla jsme přišli z hospůdky kde jsme se po cestě vlakem zastavili na jedno. K vyhlídce, Pantheon tam stál na svém místě jako kamenný strážce řeky, ale Pepíno místo historie hleděl víc dolů než nahoru. Věděl, že pod Pantheonem je jeskyně, kterou kdysi navštívili s kamarády.
„Hele, když zaprší, tam budeme v suchu. A nikdo tam nevleze, leda netopýr nebo starý skaut,“ smál se.
A opravdu, úzký průlez pod skálou, trochu schovaný v porostu, vedl do prostoru, kde se dva lidi složí, když mají celtu a romantiku v srdci. Vlhko tam vonělo pískovcem a mechovým tichým dýcháním. Venku hučela Jizera a z Pantheonu doléhal noční vítr.
---
Druhá noc: Převis Brouček
Ráno si dali kafe z ešusu na břehu řeky a vyrazili přes Vranov zpět na hřeben. Tentokrát mířili do skal nad Besedice, kde mezi borovicemi leží jedno z nejklidnějších míst v celém kraji, skalní převis zvaný Brouček.
„Tohle je místo, kam chodí jen ti, co vědí,“ pravil Čenda, když stáli pod širokým pískovcovým stropem, chráněným z boků skálou a zespoda měkkým pískem.
Bylo tam ohniště, dřevěný křížek, a na stěně vyryté jméno osady z šedesátých let. I malý brouček z kamínků, podle kterého prý místo dostalo jméno.
„Tady by se i starej Foglar rozplakal dojetím,“ zamumlal Pepíno.
Oheň plápolal dlouho do noci. Hvězdy svítily mezi stromy a les šuměl starými příběhy. A ti dva se usmívali – nebyli to hrdinové, ale v tom tichu mezi skálami se člověk cítí, jako by jími mohli být.
---
Třetí noc: Skautská skála, závěrečný bivak v Klokočských skalách
Ráno na Broučku bylo tiché. Vzduch voněl borovicí a popelem, v dálce se probouzela krajina Českého ráje. Pepíno zamyšleně sbalil spacák, Čenda připálil sirku a zapálil liháč na poslední čaj. Mlčeli – každý se loučil po svém.
Ale vandr ještě nekončil.
Vyrazili po hřebeni ke Klokočským skalám. Cestou se jim otevřely výhledy na Kozákov i přes Malou Skálu k Ještědu. A mezi skalami, co připomínají věže pohádkového města, našli místo, o kterém slyšeli od jednoho starého trampa v hospodě U Puklé žáby, Skautská skála.Neznačená, trochu skrytá – ale kdo hledá srdcem, najde. Podél okraje Klokočských skal zabočili z cesty, sešli pod převis a stanuli u kamenného masivu s malým křížkem a letopočtem 1931. Na stěně byl vyrytý znak lilie, a u paty skály jakési ohniště, dnes už porostlé kapradím. Tady tábořili kluci ještě před válkou,“ pronesl Čenda tiše, skoro slavnostně.Tady mohli být ti, co zakopali tu slavnou kroniku,“ dodal Pepíno, opíraje se o starý suchý kmen, jo, prý tu opravdu někde je, Postojná, Indianský, někde tam.
Nad nimi visel obrovský pískovcový převis – dost široký pro dva spacáky, dost tichý pro velké myšlenky. Večer se nesl v duchu úcty. Oheň hořel tiše, dál než jindy. Nepili rum, zpívali jen potichu. Tahle noc nebyla o zábavě, ale o pokoře. O vděčnosti. Když ráno zabalili, nechali pod skálou malý vzkaz – na hladkém kameni, nápis uhlíkem:
„Pepíno & Čenda, 2002 – Díky za klid. Na stopě paměti.“
A pak zmizeli zpět mezi borovice, dolů ke Klokočí. Tři noci – tři skalní svatyně. Každá jiná, všechny spojené tichou nití, co vede trampy krajinou i duší…
