Článek
Ráno bylo oproti jiným červencovým dnům studené a tiché, Žacléř se probouzel pomalu. Mlha po dešti se válela v údolí a my stáli na kraji města, batohy na zádech, mapu v ruce. Bylo to ráno, jaké si člověk přeje pro výlet. Mlžný opar stoupal z údolí, vzduch voněl vlhkým listím. Vyráželi jsme z Žacléře, batohy na zádech, mapu v ruce a plán v hlavě. Ale nešli jsme rovnou na Rýchory.
Prvním cílem byly bunkry. Stachelberg. Podzemní pevnost mezi lesy.
Po strmé cestičce kopce Střízlivák jsme sestoupili do Prkeného dolu, podél zimního lyžařského areálu do zaniklé obce Verneřovice a dál už po linii směrem k pevnostnímu areálu Stachelberg, jednomu z největších svého druhu v Česku. V lese se znenadání zjevují betonová monstra – bunkry, střelecké objekty, pozůstatky vojenské linie z konce 30. let. A pak hlavní tahák, podzemní komplex T-S 73. Sestoupili jsme do chladných tunelů, kde vlhkost stéká po stěnách a vzduch voní betonem a dějinami. Průvodce nám vyprávěl o mobilizaci, obranné linii proti Hitlerovi a o tom, jak nikdy nedošlo na ostré použití. Ale stopy po vojácích – postele, telefonní kabely, ručně psané značky – tam zůstaly. A právě tady, mezi stromy a bunkry, naše cesta teprve začínala.
Od pevnosti jsme se napojili na žlutou značku a mířili dál – kolem Kříže smíření a opět nad Horními Vernéřovicemi lesní cestou až k Rýchorskému hřebeni. Cesta se zvedala, stromy houstly, a pak jsme vkročili do jiného světa Rýchorský prales.
Stromy tu byly pokroucené, staré a mechem porostlé, jako by žily vlastním tajemným životem. V tichu jsme sešli k Rýchorské studánce, napili se chladné vody a sedli si jen tak, bez slov. Bylo to jako zastavit čas.
Na hřebeni nás přivítala Rýchorská bouda, poslední místo, kde se dá v chladných dnech ohřát a dát si čaj. Po krátkém odpočinku jsme pokračovali po modré značce – loukami, kde kvetla chrpa, směrem do Albeřic.
Už zdálky jsme viděli zbytky lomů. A pak jsme přišli k jeskyním. Krakonošova jeskyně, Netopýří a další otvory zely tiše v úbočí vápencového kopce. Ale hned u vchodu nás zarazila cedule Přírodní památka – vstup zakázán. Ochrana netopýrů a krasových jevů. Nešli jsme dál. Máme respekt k přírodě a chceme zůstat těmi, kdo poslouchá, ucítí, a chápe že i pod zemí to žije. A že jeskyně mají vlastní dech. Nedaleko jsme objevili starou vápenku. Dveře vrzly, a uvnitř, v šeru, seděl muž. Psaní před sebou, čaj vedle něj. Hledáte jeskyně? zeptal se tiše. A začal vyprávět. O hornících, co zmizeli. O ztracených chodbách. O podzemním moři zkamenělin. A taky o tom, jak vápenec hoří – ale i zpívá, když mu nasloucháš dost dlouho. O tom, jak voda stékající po vápenci trpělivě vyhloubila podzemní sítě. O tom, jak Krakonošova jeskyně má úzké chodby, kam se leze po čtyřech. O jeskyni za vápenkou, kde prý sídlí netopýři, a každý neopatrný krok by mohl narušit jejich klid. Vyprávěl o Komínové jeskyni, o dutinách, kde se drží chlad a stíny zůstávají i v poledne. Ukázal nám fotky ve svém sešitu z jednoho z komentovaných vstupů, které organizují ochránci přírody z Veselého výletu v Temném Dole. Jeskyně byly úzké, vlhké, krápníky rostly jako tiché varování. Nádherné, ale křehké. Živé. A my pochopili, že dnes nepůjdeme hlouběji. Ne zklamání – spíš pokora. Některá místa si člověk musí zasloužit. A některá – jen respektovat.
Spali jsme nedaleko lesa, v utulně pro poutníky, nad loukou, u staré jabloně. Z dálky byl slyšet jen vítr. Až ráno jsme si uvědomili, jak pestrý byl včerejší den, bunkry, prales, studánka, louky, jeskyně… A že dobrodružství nemusí být křiklavé, stačí jít, poslouchat a vnímat.
---
Start: Žacléř - z prudkého kopce Střízlivák u Žacléřského kostela do Prkeného Dolu. Kolem zimního areálu na Vernéřovice a dál po linii k Stachelbergu.
Odtud: zpět na žlutou – stoupání přes lesy a louky ke kříži smíření, napojení na červenou hřebenovou cestu
Rýchory: Rýchorská studánka, Rýchorská bouda.
Sestup: po modré značce do Horních Albeřic.
Závěr: prohlídka vápenky, jeskyně pouze zvenčí
Hledáte-li výlet, kde se střídá vojenská historie, divoký prales i tiché vápencové svahy, vydejte se z Žacléře přes Stachelberg a Rýchory do Albeřic. Příběhy tam nejsou jen v mapě – jsou v zemi, v kamenech, v tichu. A čekají, až je objevíte. Putování z Žacléře do Albeřic není jen procházka krajinou. Je to tiché dobrodružství s vůní lesa, historií horníků a příběhy, které tu v kamenech zůstávají navždy. A možná… pokud se zaposloucháte ve vápenkách dost pozorně, zaslechnete šepot hor.
