Článek
Vlak v Janovicích zastavil s táhlým zasyčením. Tonda a Eliška vystoupili poslední. Nohy jim proklouzly po štěrku, ale batohy byly pevné – a záměr ještě pevnější. Zaboř. Místo, kde už dávno nevedou cesty na mapě, ale jen v příbězích, co se šuškají u ohňů. Srub u osamělých stromů, který Jerry – starý tramp a tichý strážce místa – svěřil jen několika lidem. „Není to obyčejná bouda,“ řekl jim, „je postavený na základech staré kamenné usedlosti. Co se tam stane, zůstane s tebou.“
Osamělé stromy
Srub je přivítal tichem. Dveře se otevřely s mírným odporem, jako by zvažovaly, koho pustí dovnitř. Vevnitř bylo sucho, čistě zameteno, kamna nachystaná – a na stole kovová krabička a v ní kempovka. Stařičká, oloupaná, přesto položená jako poklad. Tonda ji otevřel. Chvíli jen dýchal. Pak se pohnul – pomalu, jako by krabička zadržovala čas.
Uvnitř byl vzkaz:
> Tony, pokud tohle čteš – vrátil ses.
Nevěděla jsem, jestli přijdeš. Ale tu noc u pramene nikdy nezapomenu.
Rusalka
(Pod lavicí je něco, co mělo být tvoje.)
Eliška ztuhla. „Tony?“ „To bylo kdysi… byla zvláštní. Potkali jsme se v létě pod skalami, pili vodu z pramene, milovali se pod hvězdami… a ráno zmizela. Neřekla sbohem. Jen mi zůstala v hlavě jako píseň.“ Pod lavicí Tonda našel modrý šátek s písmenem R. Ještě voněl po mateřídoušce.
Noc pohltila srub. Oheň praskal a Eliška spala zachumlaná ve spacáku.Tonda seděl u kamen, šátek složený v dlani. A přemýšlel. O tom, jak tenkrát hořel rychle. A jak teď… plamen hoří tišeji, ale hlouběji. Ráno, když Eliška vyšla ven, všimla si dalšího lístku, zastrčeného v kamenné spáře základu.
> Tony, byla jsem tu znovu. Včera. Když jsi spal. Nedokázala jsem vejít. Ale cítila jsem tě. Už jsi šel dál. A já taky musím.
Náš pramen pod skalami zpívá jinou píseň.
– R.
Nebylo co říct. A tak šli. Batohy na zádech, směrem do Teplických skal. Cestičky se zužovaly, les houstl, a pak… první bílé věže. A nad nimi – vyhlídka Střmen.Vyšplhali až nahoru, bosí po kameni, srdce bušící jak oheň v kamnech. A tam – výhled, který bere dech. Stromy jako zelené moře, skály jako zuby bohů, nebe jako přikrývka.
Sedli si vedle sebe.
„Víš,“ zašeptala Eliška, „je zvláštní, jak se mi tu dýchá jinak.“ „Skály to unesou za nás,“ odpověděl Tonda.
Podal jí šátek. Jemně. „Byla první voda. Ale ty jsi oheň, který nehasne.“
Jejich ruce se dotkly. Ne prudce. Ne jako blesk. Ale jako dvě větve, které se konečně spojí v koruně.
Večer na Zaboři nechali nový vzkaz v kempovce:
> Rusalko, děkuju. Byla jsi letní déšť. Ale já teď jdu dál. Eliška je vítr, který tu zůstává.
– T.
A pod něj Eliška připsala:
> Pro toho, kdo hledá. A najde víc, než čekal. Pod osamělými stromy.
Jerry, když to četl, jen pokývl. Vzal starý šátek, zastrčil ho zpátky do truhly pod lavicí, kam patřil. Vložil další polínko do ohně. A mlčel. Protože na Zaboři se příběhy nepíšou – ony se žijí.
A kdo někdy seděl na Střmenu a mlčel… ten ví, že láska někdy nepřichází z hluku. Ale z ticha.
