Nestačí dětem jen říkat, kdo jsou komunisti a Rusové

Každá cesta s pomocí píše svůj příběh, který je zpočátku plný otazníků. Víte, co a kam povezete, ale co vše cestou zažijete, to předvídat nelze.

Cesta začala ve čtvrtek večer v Praze. Dva naložené vozy a dvě dvoučlenné posádky, Aranka s Borisem a Míša s Honzou. Pro Míšu a Borise se jednalo o první cestu s Team 4 Ukraine, genderově zcela vyváženou, Boris ji svým slovenským pasem dodával i mezinárodní rozměr :-).

Dálnice D1 nezklamala a hned ze začátku způsobila hodinové zpoždění. Na hranice s Ukrajinou tak obě auta dorazila krátce po čtvrté hodině ranní, projít kontrolní a celní procedurou trvalo i bez front tři hodiny.

Cesta do Černovic, čtvrt milionového města na jihu západní Ukrajiny, ubíhala známou krajinou plnou polí, skromných venkovských domků, před kterými se často proháněly slípky, husy, spokojeně se povaloval pes a před zahrádkou se leckde pásla kravka či kozy. V centrech obcí a měst bohužel opět přibylo portrétů na tabulích cti vyjadřujících poctu hrdinům, kteří za svou zemi položili život.

V pátek odpoledne přijíždíme před hlavní vchod domova seniorů, pan ředitel nás srdečně vítá a trvá na tom, že po dlouhé cestě nic nosit nebudeme, že to za nás udělá personál. Je nám to trochu trapné, a tak se snažíme přiložit ruce k dílu alespoň trochu.

V ředitelské kanceláři vyřizujeme úřední formality, aby dovezená pomoc byla správně zaevidována. Jako tradičně nás pan ředitel, čerstvý šedesátník, zve na malé pohoštění do jídelny. Cestou dolů potkáváme několik již známých tváří z řad obyvatel domova. Opět vyřizujeme do Čech poděkování za puzzle k Vánocům od jejich vášnivého sběratele, který se nám chlubí i novým barevným osvětlením svého pokoje. Neodmítáme pozvání na návštěvu do dalších pokojů zdejších obyvatel, jedna z babiček, když se dozví, že opět přijeli přátelé z Čech, se za naši ochranu pomodlí.

Nad slaným koláčem, sýrem, klobásou a pečivem a u výborné bílé kávy si s panem ředitelem vyprávíme, co je od minulé návštěvy nového. Před nějakým časem bylo centrum města zasaženo raketou s kazetovou municí, poplachy jsou běžné a kvůli útokům na ukrajinskou železnici se trochu zkomplikovalo zásobování domova. Syn pana ředitele je odvedený k armádě, zatím naštěstí v pořádku. V domácnosti mají se ženou nový přírůstek - krásnou šedou kočku, kterou přivezli od příbuzných v Pokrovsku. Zvíře trpělo díky neustálým výbuchům a bylo v silném stresu.

Dlouze se loučíme, nechtějí nás pustit. Na noc se však přesouváme severněji do Kamence Podolského. Jednu noc za volantem máme za sebou, zítra nás čeká další a potřebujeme si tak také odpočinout. V hotelové restauraci ochutnáváme místní tradiční pokrmy - deruny, paljanicu, banoš a vareniky. K pití nechybí kompot a uzvar a na oslavu Honzovy desáté cesty s pomocí i panák lvovské horilky. Před spánkem se jdeme podívat na historickou pevnost za dlouhým kamenným mostem a po návratu tvrdě usínáme. Někteří tak tvrdě, že o nočním poplachu se dovídají až ráno.

Před odjezdem se ještě jdeme podívat po památkách v okolí hotelu. Hned u nejbližší, kterou je bývalý dominikánský ženský klášter, nás přes plot zdraví babička (pravá ukrajinská babusja) a zve na prohlídku. Neodmítáme. Klášter právě prochází rekonstrukcí, po které v něm budou pokoje pro válečné invalidy, o které se zde bude církev starat.

Klášter má pohnutou historii - byl uzavřen ruskými úřady, byla zde zřízena věznice a trestní komora, v kobce Rusové dokonce zřídili mučírnu. Za okupace během druhé světové války Němci ze zdejší zástavby vytvořili ghetto. Po roce 1991 se soubor staveb vrátil církvi, která zde nyní provádí rekonstrukci. Pohnutou historii připomíná netradiční výmalba kaple znázorňující utrpení, ke kterému zde docházelo. Babusja nám představuje manžela. Pán vypráví, že přes dvacet let pracoval v Záporožské jaderné elektrárně a nyní na penzi s ženou pomáhají zde. Kvůli válečným invalidům tu budují nájezdy pro vozíky, výtah, který ale bude, jak říká, na možnosti zdejší diecéze hodně nákladný. Součástí kláštera je muzeum. ,,Nestačí dětem jen říkat, kdo jsou komunisti a Rusové, musíme to na ně křičet. Aby to opravdu věděly,” říká babusja při svém výkladu. Před rozloučením se ještě chlubí zahrádkou, o kterou pečuje, obdarovává nás na cestu rajčaty, paprikami a nemine nás ani vřelé objetí a společná fotografie, kdy se babusja omlouvá, že je v pracovním.

Až doma z fotek si všímám, že s námi po vyzutí z bot na zahradu běhala jenom v ponožkách. Slibujeme, že až zde budou o veterány pečovat, přijedeme.

Bylo to jedno z těch setkání, na které, myslím, nikdo z nás nezapomene. Pro jeho upřímnost, pro lidskou vřelost a blízkost, které se nám od cizího člověka dostalo.

Procházíme dále městem, míjíme lidi jdoucí do kostelů, svatebčany. Vzhledem k významu města a jeho památkám potkáváme strašně málo turistů, to ke zdejším krásným historickým kulisám vůbec nepasuje. Města se tedy válka dotýká i po této stránce.

Vydáváme se na nonstop cestu domů. Asi hodinu před hranicemi asistujeme u nehody auta s mladým klukem na motorce, která se nám před zraky odehrála. Naštěstí kromě pomačkaných plechů se nic vážného nestalo. Zastavujeme se u příbuzných pana ředitele z Černovic, čeká zde na nás občerstvení v podobě kávy, čaje a domácích koláčků s jablky. Starší paní nás čeká s kamarádkou, obě mají syny na vojně a vnoučata s maminkami v zahraničí. Poměrně typický obrázek toho, jak v Ukrajině válka přetrhala mnohé přímé rodinné vazby. Slyšíme vyprávění o tom, jak se malé děti žijící kvůli válce v cizině často s prarodiči po třech a půl letech nedomluví, protože mluví a učí se jenom novým jazykem. Slyšíme také o tom, jaké zde mají štěstí, protože rakety a drony míří spíše na nedaleký Lvov nebo bývalou vojenskou základnu, kde se za Sovětského svazu vyráběly rakety, a mezi zdejší domky zatím nic nespadlo.

Loučíme se a pokračujeme v návratu domů. Na přechodu je tentokrát fronta, která spolu s důkladnou kontrolou znamená, že přechod zpět do Schengenského prostoru zabere čtyři a půl hodiny. Míšu vysadíme v Brně, zbytek doráží do Prahy v neděli po poledni a rozjíždí se dále do svých domovů. Do Černivců jsme přivezli více než tunu potravin, které zde ubytovaným seniorům doplní, obohatí a ozvláštní jídelníček. Příště kromě potravin povezeme opět i hygienické potřeby a materiál. Sami jsme si domů přivezli zejména nezapomenutelné zážitky a pocit, že pomáhat má smysl. A pomáhat můžeme jen díky Vám, kteří naši činnost podporujete. Moc Vám za to děkujeme!

JAN MORAVA, 25. 9. 2025, ZPRÁVA Z CESTY

Líbí se vám naše činnost a chcete také podpořit pomoc Ukrajině? Prosím pošlete nám příspěvek na transparentní účet 2801169198/2010 nebo navštivte náš dobročinný eshop. Případně můžete podpořit některý z našich projektů i na platformě Donio.