Článek
Výjezd pro mě mentálně začal vlastně ještě 2 týdny před samotným odjezdem z Brna. Procházet seznam věcí co s sebou a rozmýšlet, co odkud objednat, byla docela zábava. Luštění, která čelovka bude mít nejlepší poměr cena/výkon a možnost rovnou zapnout červené osvětlení, dumání nad 24hodinovým záložním balíkem jídla zabralo na večer překvapivě dost času (hlavně z důvodu mé mlsnosti). Největší problém byly paradoxně hřivny, které v té době v brněnských směnárnách nějak došly, a ukrajinští kamarádi byli schopni poskytnout max dvacku a pár drobných. Na poslední chvíli se mi povedlo ještě sehnat cestovní polštářek za krk a nakoupit mňamky na cestu.
Večer před odjezdem byla instrukce jasná: „Snažte se vyspat.“
Opilá skupinka pod oknem na to měla evidentně jiný názor…
Velitel výjezdu mě a kamarádku, pro kterou to byla také první cesta s týmem, vyzvednul naštěstí až po jedné odpoledne, takže bylo dost času si přispat a zastavit se na oběd a zmrzku.
V autě panovala velmi přátelská atmosféra. S velitelem Honzou jsme si velmi rychle sedli. S druhým autem a zbytkem výjezdu jsme měli scuka na jedné dálniční Shellce někde v Moravské bráně.
První etapa do Gliwic proběhla v klidu, kamarádka se vepředu bavila s Honzou a já se snažil trochu spát. Jenom jsme měli menší technický trabl se světlem na vleku, který jsme se snažili vyřešit na jednom parkovišti. Nakonec jsem byl hlavně rád, že jsem rozmontované zadní světlo dovedl zase poskládat. Zřejmě problém s vlhkostí a kontaktem, který jsme stejně nevyřešili. Z auta se mi po cestě na dálnici ještě podařilo zahlédnout špičku nechvalně známé Gliwické radiostanice.
Mezi Krakowem a Rzesowem jsme dali na benzince večeři. Pak na mě přišla řada s řízením. Sžít se s automatem pro mě byla novinka, ale snad jsem to zvládl dobře.
Na hraniční přechod jsme dorazili k půlnoci. Ačkoliv tomu vysoká kvalita asfaltu neodpovídala, podle očí svítících v příkopech podél cesty jsme byli vysloveně v oblasti, kde lišky dávají dobrou noc.
Díky objednání dopředu jsme mohli předjet celou kolonu aut, náklaďáků a autobusů čekajících na vpuštění do areálu hraničního přechodu a dojet přímo k závoře. Popojíždění od fronty k frontě, od celníka k celníkovi, než nás pustili přes poslední závoru do Ukrajiny, zabralo celkově 4 a půl hodiny. Trochu jsme přitom všem spali, dost jsme taky v autě filozofovali.
Země za závorou pro mě byla úplně jiná. Oproti Polsku i oproti jakékoli jiné zemi, kterou jsem dosud navštívil. Polské vesnice u hranic měly normální pouliční osvětlení. Tady člověk věděl, že kolem nich jede, ale světla nesvítila. Reflektory aut osvětlený, zanedbaný blockpost pod vypnutými kandelábry tak dokonale podkresloval atmosféru jak vystřiženou ze Stalkera.
Na benzince, kde jsme měli po kontrole sraz výjezdu, jsem si uvědomil, že jsme v jiném časovém pásmu. Svítalo a kalendář říkal, že je pátek ráno. Hlava, která neměla spánkovou psychologickou hranici, hlásila pořád čtvrtek, jen divně osvětlený už druhým rozbřeskem, a plný azbuky. Blyať. O hodinu později jsme zastavili v bistru u silnice na snídani. Pelmeně měli výborné.
Ráz ukrajinských vesnic a městeček mě dost překvapil. Formy domů i dispozice zástavby jsou dost jiné, než na co jsem zvyklý u nás. Vesnice působily více volně rozložené, domky byly většinou malé, často neomítnuté. Po návratu jsem si uvědomil, že drtivá většina z nich stála samostatně, a nebyly na sebe napojené v jedné linii jako v našich vesnicích. Domy byly uvnitř parcely, ne na jejím vnějším okraji u cesty, jak se historicky stavělo u nás. Z našeho pohledu chudší obydlí pak poměrně často střídalo ikonické podnikatelské baroko, a to zase ve větší míře, než u nás. Vídal jsem ho po celou dobu výjezdu, takže jsem usoudil, že na Ukrajině mají prostě jinak posunutý vkus.
Cestování po ukrajinských silnicích by se dalo korektně popsat jako hodně silný zážitek. Ukrajina nemá moc dálnic, ne v tom našem slova smyslu. Většinou jsou to silnice vyšší třídy řezající krajinu v přímé linii bez zatáček. Pokud jedete ve dvou pruzích, jedete prakticky jen v tom levém. Pravý je dobitý od náklaďáků. Zdržujete někoho? Podjede vás zprava. Žádný problém. Ce Ukraina. Ce normalno. Ostatně stejně jako nebezpečné předjíždění pod horizontem, ignorování přechodů pro chodce, vozidel se zapnutými modrými majáky, nebo takové prkotiny jakou je nejvyšší povolená rychlost. Až na nebezpečné manévry okolních řidičů jsem se na řízení v tom maglajzu docela těšil.
Cesta do Mahaly byla vcelku bezproblémová. Na západě je poměrně klid, přesto se nám válka místy připomněla. Dvakrát jsme míjeli vojáky obsazený a hlídaný most. Několikrát jsme projížděli vojenskými blockposty. Místa, kde namátkou kontrolují auta, hlavně kvůli dezertérům. Zastavili nás jen jednou, a vzhledem k zahraničnímu původu všech pasažérů voják jen pokýval hlavou a pustil nás dál. Zdržení ani ne na minutu.
Vystoupit z klimatizovaného auta před sirotčincem v Mahale bylo jako dostat pěstí. Tak na nás zapůsobilo krásných 36 stupňů. Bylo nám řečeno, že děti vzhledem k jejich speciálním nárokům pravděpodobně neuvidíme. Nakonec za námi samy přiběhly a chtěly nadšeně vykládat materiál, a hlavně si rozebrat plyšáky.
Bylo skvělé vidět jejich upřímné nadšení. Pan ředitel nás velmi rád viděl a při podepisování předávacích papírů nás pozval na kávu, čaj a nějaké sladkosti k zakousnutí. Takže jsem se v praxi setkal s východoevropským zvykem sladit věci kondenzovaným mlékem.
Hned poté jsme jeli do domova důchodců v Černivcích. Zde bylo přivítání vysloveně srdečné. Zdejší ředitel nás odehnal od dodávky s tím, že už si to s personálem vynosí sami. Vzhledem k váze některých balíků nám ale přišlo dost pitomé jen tak postávat, takže se nám nakonec podařilo nějak proklouznout a zapojit se.
Následovalo posezení s ředitelem v kanceláři. Vyplňoval potřebné předávací papíry a bavil se členy týmu, kteří tam jezdí častěji. Já se musel držet, abych sám nesťápal všechny syrnyky, které nám donesli. Místo kávy nám přinesli šálek Cara nebo jiné melty. Neuvěřitelně se mi v tu chvíli trefili do chutě. S Honzou jsme se pak ještě otočili předat jeden zapomenutý dokument do Mahaly, ostatní mezitím provedli po pečovateláku. Po vyzvednutí zbytku týmu jsme jeli do sousedního města na ubytování.
Kolomyja má krásné centrum, které jsme si mohli prohlédnout při cestě na večeři. Lidé se bavili u fontán, nakupovali u drobných stánků. Další tvář nám město ukázalo na cestě z dobré restaurace zpět na hotel.
Před podniky bylo plno bavících se mladých. Upřímně mě pobavila smíšená partička, která oknem prolezla do odstaveného náklaďáku a blbla v kabině. Město bylo osvětlené, nedrželo se zatmění, a přesto mělo zvláštní tmavou atmosféru. Míra osvětlení tam byla odhadem o 50% nižší, než na co jsme zvyklí u nás.
Silný zážitek bylo procházet kolem aleje hrdinů. Byla to ulice pro pěší, jejímž středem se táhly panely s fotkami padlých toho města. Napočítal jsem jich skoro 200, na šedesátitisícové město.
Další den ráno byla prý sobota. Mně začal pátek, který měl podle kalendáře končit v neděli odpoledne. Cestou k hranici jsme chtěli navštívit pár míst. Nejprve Epicentrum, což je něco jako náš Bauhaus, akorát doplněný o papírnictví, hračkářství, drogerii a potraviny. Pak jsme pokračovali do skanzenu v Krylosu, prošli jsme si tu expozice tradičních domů přikarpatské oblasti. Přenesené domy pocházely většinou z období kolem poloviny 19. století. Nemít skleněná okna, byl by to náš čistý vrcholný středověk.
Před skanzenem jsme se mohli pokochat památníkem „Meč a pluh“ symbolizujícím opuštění války a konfliktů, a zaměření se na budování prosperity v míru. Památník se stavěl mezi lety 1985 a 1987. Sovětský svaz tehdy válčil v Afghánistánu a nelegálně okupoval Československo.
Následovala návštěva překrásného dřevěného kostela v Rohatyni. Jedná se o památku UNESCO s krásným ikonostasem, který je ale v současné době z větší části na restaurování. Tady byla pozoruhodná přítomnost securiťačky strážící objekt. Rusko cíleně ničící kulturní dědictví Ukrajiny nepoužívá jenom rakety a drony. Občas stačí najmout parchanta s kanystrem benzínu a zapalovačem.
Nejvíc stop války jsem si vlastně všimnul při cestě nazpět. Jednou jsme projížděli kolem mohutné tepelné elektrárny. I komíny, které vydatně dýmily byly ověšeny vedením kabelů. Některé rozvodné skříně v areálu byly nedávno obskládané betonovými bloky, hesco bariérami, nebo pytli s pískem. Hlavní budova elektrárny dostala před pár měsíci zásah, místo dopadu bylo stále patrné a neopravené. Další místo jsme minuli ve Lvově - logistický uzel, kterému se dostalo v ruském štábu patřičné pozornosti. Ohořelé trosky nebyly stále plně odklizené. Na ulicích si nešlo nevšimnout všudypřítomných záložních generátorů pro obchody a podniky. Některé vstupy do sklepů paneláků měli extra zpevnění, jelikož sloužily jako kryty.
Zásahy energetické soustavy a skladišť, kryty, potřeba generátorů, seznamy padlých v délce celé ulice… Takhle prý podle mnoha lidí vypadá země, kde válka není.
Pak už jen před hranicí připravit auta pro kontroly a vyrazit směrem k přechodu. Trvalo to zase krásné 4 hodiny. Pro mě pocitově jenom hodinu, vyšlo na mě totiž místo na zadních sedadlech, takže jsem byl většinou natažený a spal. Pohraničníci se tvářili pokaždé vcelku kysele. Jen u jednoho jsem na zlomek sekundy zaznamenal něco připomínajícího úsměv. Nakonec ale všechno proběhlo v klidu. Dokonce se nikdo ani nehrabal v batozích. Což bylo, vzhledem k přítomnosti zavázaného pytle se špinavým spodním prádlem, štěstí hlavně pro pohraničníky…
V Polsku začala paradoxně nejnebezpečnější fáze cesty. Všichni už jsme byli hrozně vyčerpaní, a to je na noční dálnici a pak nad ránem prostě problém. Často jsme se střídali a dopovali kofeinem v různých formách. Hodně jsem se probral až po snídani v Mekáči na naší straně hranice. Jako by ten kofein k sobě potřeboval ještě nějakou pevnou složku, se kterou mohl normálně fungovat.
Cesta do Brna, kde mě vysadili, už pak proběhla naprosto v pořádku, bez kolon, bez nehod. Jen vyložit svoje věci z auta, dojít na byt a na chvíli odpadnout před další cestou domů. Za sebou čtyři dny, ze kterých jsme si poslepovali dva dlouhé… Tohle časové tóčo mě donutilo přemýšlet. Celá blízkost velké konvenční války přítomné v Evropě najednou na člověka dopadla úplně jiným způsobem.
Z Prahy do Mahaly je to cesta na nějakých 12,5 hodiny. Nepočítaje v to 4,5 hodiny na hraničním přechodu. S nimi je to 17 hodin. Z Prahy po závoru hraničního přechodu 7 hodin. Do Lvova je to po 4 hodinách administrativy a čekání už jen 20 minut. Do Lvova, který schytal a pravděpodobně ještě schytá zásahy. Kde umírali a naneštěstí ještě pravděpodobně budou umírat lidé. Už přes 70. V kontextu mediálního obrazu konfliktu na Ukrajině se to zdá nepatrné. A přesto je to šílená představa. Za 4 roky zemřelo v jediném městě 70 lidí na povel jediného člověka z kremelského bunkru.
Pět a čtvrt hodiny po hraniční závoru našeho „bezpečného“ světa. Ještě méně, pokud byste jako výchozí bod brali třeba Ostravu. Od závory 20 minut do prvního města, které se stalo opakovaně cílem Ruské federace.
Raketa nelétá rychlostí osobního automobilu. Raketa neřeší 4hodinový proces na hranici.
Žene se bouře.
Proto podporujme Ukrajinu.
AUTOR: EVŽEN ZELENKA, 3. 9. 2026, ZPRÁVA Z CESTY
Líbí se vám naše činnost a chcete také podpořit pomoc Ukrajině? Prosím pošlete nám příspěvek na transparentní účet 2801169198/2010 nebo navštivte náš dobročinný eshop. Případně můžete podpořit některý z našich projektů i na platformě Donio.
