Anatomie zániku: Analýza totální války Kremlu

Zapomeňte na hranice jako na pevné linky dohodnuté mezinárodními smlouvami. Pokud chcete nahlédnout do mysli muže sedícího v Kremlu a pochopit, proč tato válka nemůže skončit kompromisem a to ani dočasným, musíte se na svět podívat „moskevským pohledem“. Pochopení protivníka je prvním krokem k jeho porážce. A v tom stále zoufale tápeme.

V ruské optice není svět místem pro spolupráci, ale darwinovskou arénou, kde přežijí jen ti, kteří dokáží kontrolovat prostor. A právě prostor – nikoliv ideologie nebo ekonomika – je tím, co diktuje tempo ruských tanků. Pro ruského stratéga nejsou hranice čáry na papíře, ale linie dostřelu dělostřelectva. A mír? Mír v tomto pojetí neexistuje. Existuje pouze dočasná přestávka v nekonečném, existenčním boji o přežití impéria, které se dusí ve své vlastní velikosti.

Začněme tam, kde začíná každé ranní hlášení ruského generálního štábu – u geografie. Standardní evropský pohled je pro pochopení kroků Kremlu zavádějící. Ruská mentální mapa je otočená. Středobodem je Moskva a úzkostlivý pohled generálů nesměřuje na sever, ale křečovitě se upírá na jihozápad. Právě odtud, z Evropy, přicházely v historii všechny existenční hrozby. Napoleon. Hitler. A v paranoidní mysli současné věrchušky nyní i NATO. Zároveň a to je také zásadní - je to jediná skutečně obyvatelná část Ruska.

Rusko samo sebe uvrhlo do zajetí geografického determinismu. Když se ruský plánovač podívá na západ, nevidí partnery, ale smrtící trychtýř Severoevropské nížiny. Tento nekonečný pás roviny se táhne od Francie až po Ural a funguje jako dálnice pro invazní armády. Co je pro Rusko děsivé, je fakt, že směrem k Moskvě se tento trychtýř nebezpečně rozšiřuje. Hranice se prodlužují, obrana se stává nemožnou. Každý kilometr, který ruská armáda urve na západ od Doněcka, není v jejich očích krádeží cizího území, ale nákupem času. Času na mobilizaci. Času na přežití.

V tomto kontextu hraje klíčovou roli terén. Rusko zoufale hledá přirozené bariéry, kterých má na západě zoufalý nedostatek. Zde musíme zmínit jeden z nejpozoruhodnějších a často přehlížených prvků současné války: kanál Severní Doněc – Donbas.

Pro běžného pozorovatele je to jen technická stavba, potrubí a beton. Pro ruské velení je to však anomálie, kterou nesnesou. Toto masivní inženýrské dílo sovětské éry, původně postavené pro zásobování průmyslového Donbasu vodou, se v moderním konfliktu proměnilo v jednu z nejefektivnějších obranných linií.

Kanál funguje jako skrytý, betonem vyztužený protitankový příkop obřích rozměrů. V krvavých bitvách o Časiv Jar a Bachmut se ukázalo, že tento kanál je pro ruskou obrněnou techniku prakticky nepřekročitelnou bariérou. Ruské síly zadržoval celé roky. Z pohledu ruských generálů je existence takové bariéry v rukou nepřítele, navíc na území, které považují za „své“, neakceptovatelnou chybou v matrixu.

Strategická analýza se však nedívá jen na vodu. Upírá se na klíčové „brány“, kterými historicky proudily armády.

Kontrola Ukrajiny by Rusku uvolnila ruce k soustředění sil právě na tento směr. Umožnila by vytvořit tlak na Polsko z jihovýchodu, z území západní Ukrajiny, a tím sevřít střední Evropu do kleští.

Poznámka autora: Tento popis ruské mašinérie, poháněné historickou paranoiou a geografickou nutností, může působit paralyzujícím dojmem. Jako by se na nás valila nezastavitelná lavina, proti které jedinec nezmůže nic. Ale opak je pravdou. Ruská strategie totiž počítá s jednou proměnnou, kterou i přes velkou snahu nemůže plně ovládat: s naší rezignací. Sází na to, že nás strach ochromí, že nás únava donutí odvrátit zrak. Právě teď, v roce, který může rozhodnout o podobě Evropy na další generace, se však ukazuje síla občanské společnosti. Nejsme jen pasivní diváci geopolitického hororu. Máme nástroje, jak zasáhnout do děje. Projekt „Naděje 2026“ není jen obyčejnou sbírkou. Je to manifestace vůle. Je to vzkaz, že se odmítáme podřídit logice zániku. Nezůstávejte stranou. Staňte se součástí historie, která se píše právě teď.

Vraťme se však zpět do temných vod kremelského uvažování. Mnozí západní analytici stále chybují, když na kroky Vladimira Putina aplikují optiku nákladů a výnosů. Hledají racionalitu tam, kde vládne imperiální eschatologie. Pro Moskvu není válka na Ukrajině „Speciální vojenskou operací“ o území. Je to „korekce dějin“.

Z pohledu Moskvy Ukrajina neexistuje jako suverénní politický subjekt. Jak Vladimir Putin explicitně formuloval ve svém eseji, Ukrajina je „umělý stát“, produkt sovětského inženýrství, který se zvrhl v „anti-Rusko“. Existence nezávislé, prozápadní a demokratické Ukrajiny je vnímána jako zbraň hromadného ničení namířená proti samému srdci ruské identity. Není to soused. Je to „nemoc“ na těle ruského národa, kterou je třeba chirurgicky odstranit.

Tento ideologický konstrukt brutálně upřímně definoval bývalý kremelský stratég Vladislav Surkov. Jeho slova nejsou jen rétorikou, ale operačním plánem genocidy: „Ukrajina neexistuje. Existuje jen ukrajinství. To je specifická porucha mysli. Úžasné zapálení pro etnografii hnané do extrému. Taková krvavá vlastivěda.“ Podle Surkova existuje jen „boršč, Bandera a bandura“, ale národ nikoliv. Otázkou pro Kreml není, zda s Ukrajinou jednat, ale zda už zmizela, nebo teprve zmizí.

Tato dehumanizace vysvětluje, proč jsou veškerá jednání o míru z pohledu Ruska jen taktickou hrou. Nelze uzavřít mír s halucinací. Nelze uzavřít kompromis s „nemocí“. Cílem není Donbas, cílem je „vyléčení“ území z ukrajinství, což v praxi znamená násilnou asimilaci nebo likvidaci.

Radikalizace tohoto postoje vyvrcholila v textu Timofele Sergejceva „Co by Rusko mělo udělat s Ukrajinou“, který otevřeně volá po „deukrajinizaci“. Autor argumentuje, že podpora ukrajinské nezávislosti je sama o sobě nacistickým aktem. Proto musí být ukrajinská elita zlikvidována a obyvatelstvo podrobeno „převýchově“ a „brutální cenzuře“ po dobu nejméně jedné generace. Dmitrij Medveděv, místopředseda Rady bezpečnosti, tuto rétoriku posouvá do roviny čisté nenávisti: „Jsou to bastardi a degeneráti… Dokud budu naživu, udělám vše pro to, aby zmizeli.“

Za těmito ideologickými proklamacemi se však skrývá pragmatičtější a pro Putina osobně děsivější motiv: strach z demokratické nákazy. Úspěšná Ukrajina by byla důkazem, že slovanská, postsovětská země může prosperovat bez diktatury. Může existovat bez Ruska.

Historie dává ruským obavám za pravdu. Kreml viděl „virus svobody“ v akci v roce 2020 v Bělorusku. Masové protesty proti zfalšovaným volbám téměř svrhly režim Alexandra Lukašenka. Pro Moskvu to byl signál, že „ukrajinský scénář“ je vysoce nakažlivý. Rusko tehdy zasáhlo brutální silou, aby zachránilo svého vazala. Poskytlo Lukašenkovi propagandistické týmy a bezpečnostní poradce.

Běloruská opozice byla zlikvidována metodou, kterou nyní vidíme na okupované Ukrajině: masové zatýkání, mučení, vyhnání lídrů a nasazení „mužiků v černých bundách“, kteří beztrestně mlátili demonstranty. Bělorusko se stalo laboratoří represe. Ukrajina je nyní bojištěm, kde se Rusko snaží tento virus definitivně vymýtit, aby nepřeskočil hranice do samotného Ruska.

Zatímco pozemní válka plní titulní strany, neméně kritická bitva se odehrává na moři. Rusko trpí syndromem vnitrozemské mocnosti, která se zoufale snaží získat přístup k teplým mořím. Cílem Moskvy je proměnit Černé moře v de facto „Ruské jezero“.

Ukrajina je v tomto plánu hlavní překážkou. Rusko chce ovládnout Oděsu, aby Ukrajinu ekonomicky uškrtilo. Oděsa je klíčem k ukrajinskému exportu a její ztráta by zemi proměnila v nefunkční vnitrozemský pahýl. Zároveň by to Rusku dalo kontrolu nad globálním trhem s potravinami, což je mocná páka pro vydírání rozvojového světa.

Strategickým bodem v této námořní šachové partii je Kinburnská kosa. Tento nenápadný výběžek pevniny funguje jako zámek, který kontroluje vjezd do přístavů Mykolajiv a Cherson. Ruští vojenští bloggeři opakovaně zdůrazňují, že udržení kosy je nezbytné pro jakoukoliv budoucí operaci proti Oděse. Slouží jako platforma pro ostřelování a radarový dozor.

Paradoxem války je, že země bez klasického námořnictva – Ukrajina – dokázala Rusku tento plán zkomplikovat více, než kdokoliv čekal. Námořní drony a střely vytlačily ruskou flotilu do defenzivy. Ale ambice Moskvy trvají. Dokud nedobydou pobřeží, nebudou mít klid.

Pokud si to shrneme z pohledu pohledu na mapu, tak Ukrajina je demokratický vřed na hrudi impéria. Optikou Ruska je enklávou západní demokracie v novém Sovětském svazu. Na severu Bělorusko - svazový stát. Z jihu Kinburnská kosa. Z východu Mordor a na západě ruská „enkláva“ Podněstří. Pokud se dnes píše o délce fronty, velmi často se zapomíná, že Ukrajina je doslova obklopena nepřítelem. Jediné spojení se Západem je úzký námořní koridor u Oděsy a tři sta kilometrů západní hranice, z velké části s Polskem - odvěkým protivníkem Ruska. Ale k Polsku se ještě dostaneme.

Existuje však ještě jeden, temnější rozměr ruské agrese. Je to demografie. Rusko vymírá a potřebuje „slovanskou biomasu“ k udržení impéria. Strategie „konsolidace jádra“ vidí Ukrajinu a Bělorusko jako obrovské rezervoáry lidí, které je třeba vytěžit.

Data jsou mrazivá. Rusko již násilně „získalo“ odhadem 5 milionů obyvatel Ukrajiny. Nejde jen o uprchlíky. Jde o nucené deportace, včetně statisíců dětí, které mají být rusifikovány. Rusko provádí cílenou „filtraci“ populace. Specialisté, inženýři a lékaři jsou pod hrozbou vydírání nuceni k relokaci do odlehlých částí Ruska, aby zalátali díry v ruské ekonomice.

Nejděsivějším aspektem je však využití Ukrajinců jako potravy pro děla. Zpravodajské informace z fronty, zejména z kritické osy u Pokrovska, odhalují, že každý šestý voják bojující v ruské uniformě je ve skutečnosti nuceně mobilizovaný Ukrajinec z okupovaného Donbasu nebo Luhanska.

Tito muži jsou hnáni do prvních linií pod hrozbou cílené likvidace svých rodin. Je to zvrácená, ale efektivní strategie. Rusko používá své oběti k dobytí dalšího území. Pokud Ukrajina padne, Rusko získá milionovou armádu zkušených vojáků – zlomených, ale vycvičených – které plánuje použít v dalších válkách.

Historie se opakuje. Stejně jako Sovětský svaz použil ukrajinské fronty k „osvobození“ a následné okupaci střední Evropy v roce 1945, a stejně jako byli Ukrajinci donuceni podílet se na okupaci Československa v roce 1968, plánuje Rusko využít porobenou Ukrajinu jako beranidlo proti Polsku a Pobaltí.

Poznámka autora: Zde, milý čtenáři, se zastavme. Možná si říkáte, že je to daleko. Že Pokrovsk je jen bod na mapě. Ale pokud vás nepřesvědčily mapy ani ideologie, podívejte se do své peněženky. Podívejte se na ceny energií. Podívejte se na rozdělenou společnost kolem vás. Válka už dávno překročila hranice. A to, co Rusko chystá dál, se týká přímo vašeho obýváku. Čtěte dál, protože teď přichází ta část, která se týká Prahy a Bratislavy.

Ruské ambice nekončí na řece Už (Uh). Západní Ukrajina je vnímána jen jako logistické předpolí pro obnovení vlivu ve střední Evropě. Hlavním cílem, historickým nepřítelem číslo jedna, je Polsko. Vladimir Solovjov a další propagandisté pravidelně v hlavním vysílacím čase vyhrožují Varšavě invazí.

Přímý útok na Polsko by však byl nyní pro Rusko sebevraždou. Polsko masivně zbrojí, patří mezi dvacet největších ekonomik světa G20 a představuje tvrdý oříšek. Proto Rusko potřebuje nejprve obsadit Ukrajinu, aby mohlo Polsko obklíčit ze tří stran: z Běloruska, z Kaliningradu a z jihu. A to nejen z tou dobou okupované Ukrajiny.