Kyjev v plamenech

Není to poprvé, co jsme se na Ukrajině ocitli doslova obklopeni plameny. Loni v létě se Rus pokusil vypálit celou naši vesnici. Pod palbou artilerie jsme tehdy s pomocí jednoho traktoru, klacků a lopat zastavili plameny těsně u první linie domů. Začala hořet první střecha, a tak jsme ji doutnající rozebírali holýma rukama.

Včerejší masový útok ale bohužel nebyl na vylidněnou vesnici u frontové linie. Byl to cílený útok na civilisty v době, kdy všichni míří do práce a ulice jsou plné života. Velká města se stala domovem pro miliony vysídlených lidí, kteří uprchli před válkou, a teď zkouší začít znovu, často úplně od nuly. A pak přiletí rakety.

Ráno po výcvikovém dni. Snídaně. Běžné řešení ukrajinské každodennosti. Čeká nás cesta do centra, předávání humanitární pomoci, příprava na cestu na Donbas. Voláme do Čech, kde připravujeme mobilní hnízdo a potřebujeme si vyjasnit pár podrobností. Je „trivoga“, která varuje před blížícím se náletem, ale pracujete i tak. To byste tu nemohli vůbec fungovat. Slyšíte hukot raket, první druhá, třetí… Tu sestřelují přímo nad vámi, trosky padají do nedalekého parku. V centru města vidíte první obří sloup kouře, pak další. „Nad náma zbily tri rakety, hromada lidí, jedu pomáhat…“ necháváte rychlou zprávu kolegům a hrnete se k autu. Tam máte zásoby, tam je pomoc. Není to poprvé, kdy takto vyjíždíte, ale tentokrát to bohužel je potřeba.

Rychlá kontrola materiálu v autě, zdravotnický batoh, turnikety, Izraelské batohy. Na větší medicínu jsou potřeba skuteční lékaři. Jedete k centru. Teď už jsou ulice o dost prázdnější. Houkají sirény, lidé ve sklepech. Zjistíte, že televizní vysílač, kde jste viděli dopady, zásah nedostal, je to dál, blíže k centru.

U prvního zničeného domu už vidíte rozsah zkázy. Všude po ulicích trosky, domy hoří. Na ulici leží dva těžce ranění. Začnete pomáhat, ale už se o ně starají. Ptáte se, zda je někdo uvnitř budovy, nikdo neví. „Kdo kontroloval budovu“ ptáte se znovu? Nikdo. Do budovy, která se může zřítit nebo dostat další zásah se nikomu nechce, takže je to na vojácích. Berete si vojenskou přilbu a začínáte se prokousávat systematicky troskami, všude plechy, střepy, kusy zdiva. Další ranění jsou v garážích, tři středně těžká zranění, poznat to je ale někdy složité. Vnitřní krvácení nevidíte, naopak lidi od krve pozornost upoutají hned, i když jim skoro nic není. Dostat z lidí v šoku odpověď, kde a kolik lidí bylo, je ještě obtížnější.

Postupujete systematicky, místnost po místnosti, patro po patru. Bušit na dveře, vyhnat pryč lidi, co se tam ukrývají. Ve třetím patře další tři středně těžce ranění. Čtvrté patro, dochází materiál. Rychle dolů, po cestě vyhazujeme pojistky. Opět nahoru, další ranění, konečně sedmé patro. Hnáni adrenalinem necítíte únavu, jen žízeň.

Postupně procházíme tři budovy. Třetí už hoří hodně. Nacházíme starého pána, když ho vyháníme z budovy, chce si ještě zabalit jídlo z lednice. Jenže tou dobou už hoří patro přímo nad ním. Z hořícího domu vytahujeme přes dvacet lidí, kteří si mysleli, že hoří vedlejší dům. Posledního člověka taháme doslova za pět minut dvanáct, když se za námi propadne strop. Sotva ho vyvedeme, slyšíme „hoříš“ o chvilku později vše řeší proud z hadice. Zda ještě někdo zůstal v objektu, už nezjistíme. Máme dost.

Fotíme trosky raket pro kluky k další analýze. Později si to převezmou vyšetřovatelé. Celkem jsme pracovali čtyři dlouhé hodiny. To je dost, když si uvědomíte, že téměř celou dobu byli v zasažených budovách živí lidé a dost dlouho i ranění. Ne všichni zachránění se dožili rána.

Závěr bude i pro vás na „Západě“. Stejně jako v tomto případě i při dalších případech ostřelování civilistů většina lidí vůbec nic neudělá. Ne protože by nechtěli, ale prostě neví jak. Zamrznou. Pokud se dostanete do podobné situace, třeba i při autonehodě, zkuste se zorganizovat. Je to proti přirozenosti, ale jakmile uděláte první kroky, už to jde samo. Jeden je na telefonu, další odvádí nezraněné do bezpečné zóny (třeba za svodidla). Rozdělte se, abyste poskytovali pomoc více lidem najednou.

Pokud tam máte člověka, který ví, co se dělá, bude potřebovat hodně pomocných rukou. Ptejte se ho. Rozdělit lidi podle závažnosti zranění, zjišťování informací, utěšování lidí v šoku, rozbalování materiálu a jeho podávání. Uvidíte, že jakmile se dáte do pohybu všechno ostatní zmizí. A navíc se přidají další lidé.

Je škoda, že se umíme zmobilizovat až po tak strašné události, jako je zničení dětské nemocnice. Měli bychom to dokázat i preventivně. Zdá se, že na její opravu, nejen v Česku, se vybraly prostředky v rekordně krátkém čase. Další se využijí na rekonstrukce dalších nemocnic. Bohužel jen včera byly zasažen další nemocniční areály. To je ruský modus operandy.

Aby se takové události neopakovaly, je potřeba porazit zlo v zárodku. Lhostejnost k osudu druhých je to, co otvírá dveře zlu. Zavřete je.

Budeme rádi, když si vyberete naši sbírku na podporu vojáků, protože ti zažívají peklo, které vás tak šokovalo každý den a v mnohem větší intenzitě. Jim vděčíme za to, že na Kyjev dopadají pouze „občas“ rakety a ulice nesrovnávají se zemí dělostřelecké granáty.

ONI PLATÍ ZA NAŠI SVOBODU SKUTEČNĚ VYSOKOU CENU, POMOZTE JIM.

Reportáž s videi dostupná také na platformě X.