Pas za krev: Evropa musí najít odvahu postavit vlastní cizineckou legii

Když během necelých osmačtyřiceti hodin překonalo vlnolamy a pohraniční ploty španělské Ceuty přes sedmdesát tisíc migrantů, bezpečnostní složky sledovaly situaci v naprostém šoku. Pobřežní zábrany padly pod čistým lidským tlakem a Evropa v přímém přenosu spatřila svou zranitelnost. A to hlavní demografická vlna z afrického kontinentu ke břehům Středozemního moře ještě ani nedorazila.

O tisíce kilometrů severněji mezitím odvodní střediska Bundeswehru v Chemnitzu, francouzské armády v Paříži i italských ozbrojených sil v Římě zejí prázdnotou. Mladá evropská generace o službu ve zbrani nejeví zájem a průměrný věk profesionálních vojáků nebezpečně stoupá k hranici výsluh.

V kuloárech Evropské komise a v uzavřených patrech Evropské obranné agentury v Bruselu se o tomto kontrastu začíná jednat bez obvyklého alibismu: na jedné straně kolabují národní rekrutační základny, na straně druhé stojí statisíce mladých příchozích v ideálním odvodním věku, které evropský sociální stát posílá do pasivity, izolace a frustrace.

Plán na vytvoření stálého integrovaného jádra Evropské armády v rozsahu 100 000 až 300 000 vojáků pod přímým praporem EU je na stole. Kde však tyto síly vzít na kontinentu, který nezadržitelně stárne? Zřízení autonomního sboru – Evropské legie – přestává být radikální hypotézou. Stává se pragmatickou nutností pro přežití.

Nebylo by to poprvé, kdy by evropská civilizace vsadila svou obranu na vnější sílu. Římská říše neudržovala Limes Romanus jako neprostupnou zeď, ale jako gigantické administrativní a výběrové síto. Pro svobodné neobčany z provincií (peregrini) nabízela služba v pomocných sborech (auxilia) neúprosnou, ale férovou dohodu: pětadvacet let tvrdé služby výměnou za plnoprávné římské občanství pro vojáka i jeho potomky, daňovou imunitu a půdu. Za císaře Hadriána tvořili tito cizinci 57 procent veškeré branné moci impéria.

Řím prosperoval do chvíle, dokud dokázal rekruty asimilovat pod přísným stropem maximálně 35 procent cizinců v řádných jednotkách. Kolaps Západořímské říše nepřišel kvůli barbarům na hranicích, ale v okamžiku, kdy Řím rezignoval na asimilaci a obranu outsourcoval celým kmenovým svazům pod jejich vlastními náčelníky. Z integrace se stal nekontrolovaný nájem armády – a impérium se rozpadlo.

Demografická čísla jsou neúprosná: evropský trh práce přichází ročně o 1,2 milionu lidí v produktivním věku. Bez migrace by ztráta činila 2,4 milionu ročně a do roku 2050 přijde kontinent o 36 milionů pracovníků. Pro armády to znamená vysychání odvodních ročníků.

Současně do Evropy ročně přichází 250 000 až 370 000 mladých mužů mezi 18 a 34 lety. Místo toho, aby jim stát dal jasný řád a začlenil je, odkládá je do pasivního systému dávek. Výplata sociální podpory zajistí pouhé přežití, ale bere člověku denní rytmus, kontakt s většinovou společností, společenský status i naději na legitimní uplatnění. Prázdnota se v předměstských čtvrtích Paříže či švédských velkoměst rychle mění v hněv, radikalizaci a kriminalitu gangů, kde nezaměstnanost migrantů trojnásobně převyšuje domácí průměr.

Ruská federace nejenže prokazatelně využívá migraci jako asymetrickou zbraň pro rozvrat Evropy, jak ostatně dokazuje její angažmá v syrské válce a konfliktech v Africe, ale zároveň bez zábran doplňuje válečné ztráty náborem cizinců. Tvoří je především migranti z Kuby, Nepálu, Indie či Afriky. Těm nabízí jednorázové náborové příspěvky ve výši 5 000 až 10 000 dolarů a měsíční platy kolem 2 000 až 3 000 dolarů, přičemž na bojiště bez váhání staví i organizované kontingenty z KLDR. Rusům se to přitom prokazatelně vyplácí i finančně.

Chudý Afričan je ochotný krk nasadit za pouhou desetinu náborového příspěvku vyplaceného ruskému občanovi. Přitom velmi často slouží doslova jako živý štít na odhalení ukrajinských pozic nebo odminovávání cesty vlastním tělem.

Proti této bezohledné mašinérii stojí roztříštěných 27 národních armád EU s úctyhodnou silou 1,47 milionu aktivních vojáků, kterým však chybí jednotné nadnárodní velení a schopnost rychlé reakce na vnějším perimetru. Dobře to ilustruje měsíc trvající diskuse nad zasedacím pořádkem – kdo nás bude zastupovat ve vyjednávání o poválečném uspořádání Evropy a konci války na Ukrajině.

Přesně z toho důvodu je pragmatická diskuse a volání po společné Evropské armádě určené pro ochranu vnějšího perimetru aktuálnější než kdykoliv dříve.

VÝZVA EDITORA: Evropská obrana na budování společné armády nepočká. Nepřítel je před branami a vše drtí ve svém děsivém stroji na zabíjení. Máme-li se dočkat nějaké budoucnosti, musíme zabezpečit naši současnost. Zvažte proto podporu ukrajinských obránců. Je to totiž jistější sázka než čekat, co se stane bez naší pomoci. Zapojit se můžete v novém projektu Poslední zima.

Na stole leží zásadní morální otázka: Nestvoří Evropa z chudých přistěhovalců pouze novodobé janičáře – nárazníkové pásmo „postradatelných“, kteří mají umírat za pohodlí západních metropolí?

Odpověď zní: pouze tehdy, pokud by šlo o cynický nákup kanonenfutteru bez práv. Zásadní rozdíl mezi osmanskými otroky odvlečenými násilím a navrhovanou Evropskou legií spočívá v principech právního státu a absolutní dobrovolnosti. Nejde o koloniální praxi, ale o nejstarší společenskou smlouvu demokracie: nabídnout legální, důstojnou a pevnou cestu k plnohodnotnému občanství výměnou za ochranu hodnot a perimetru, který toto občanství garantuje.

Oprávněný strach evropské veřejnosti zní: Nevycvičíme ve vojenských táborech vlastní budoucí nepřátele?

Recept nabízí za dvě stě let prověřená praxe Francouzské cizinecké legie (Légion étrangère). Ta nestojí na naivitě, ale na brutálním sítu vojenské kontrašpionáže DSPLE. Každý uchazeč prochází hloubkovým prověřováním napříč databázemi Interpolu, Europolu a tajných služeb. Jakýkoliv záznam extremismu či organizovaného zločinu znamená okamžité vyřazení a deportaci.

Druhým pilířem je systém binôme: nováček je po celou dobu výcviku nepřetržitě spárován s evropským vojákem, který osobně ručí za jeho jazykový pokrok i pochopení rozkazů. Během dvanácti týdnů nováček ovládne pracovní jazyk i kodex cti. Pět let vzorné služby pak zakládá nárok na pas členského státu EU – s uplatněním francouzské zásady Français par le sang versé (občanství udělené zraněnému vojákovi bez ohledu na odsloužené roky za prolitou krev v boji). Druhou stranou mince je absolutní přísnost: sebemenší náznak extremismu nebo porušení disciplíny končí ztrátou statusu a okamžitým vyhoštěním bez možnosti návratu.

Při cílové síle sboru 300 000 mužů a náboru 20 000 prověřených rekrutů ročně zůstane cizinecký kontingent pevně zastropován na maximálně 35 procentech mužstva. Zbylých 65 procent sboru a kompletní velitelský kádr musí tvořit občané EU.

Osmdesát let míru na evropském kontinentu bylo výjimečnou historickou anomálií, která definitivně skončila.

Evropa stojí před jasnou křižovatkou. Může se dál dívat na stárnoucí armády a přibývající zóny bezvládí na vlastních předměstích a hořící školy, nebo učiní odvážný státnický krok: nabídne příchozím tvrdou službu a obranu evropských hranic výměnou za plnoprávnou budoucnost. Přežití civilizace vždy záviselo na schopnosti integrovat novou sílu dříve, než ji pohltí chaos.

VÝZVA EDITORA: Než se Evropa rozhoupe k řešení vlastní bezpečnosti, uplyne ještě hodně vody. A my jako občané musíme věřit, že do té doby vydrží jediný obranný val, který nyní zadržuje novodobou Zlatou hordu u pobřeží Černého moře. Ano, naše budoucnost nyní neleží ani tak v kancelářích v Bruselu, ale na pomoci ukrajinským obráncům, kteří čelí neuvěřitelné přesile. Zvažte jejich podporu i jako poděkování za tento článek. Podpořit je můžete v novém projektu: Poslední zima.

Děkujeme za podporu a sdílení.

Pomáhejte dál.

Podobné články: