Hon na mamuta: Jak pravidla teorie her tlačí svět ke globální katastrofě

V teorii her není Hon na mamuta pohádkou, ale zdokumentovaným soubojem skupiny hráčů v pozici vzájemné závislosti. Pokud všichni drží pozici a dělají to, na čem se dohodli, získají kořist. Získají mamuta. Odměnou je dostatek jídla, bezpečí a zdrojů. Háček spočívá v tom, že si nevidí do hlavy, nemohou si vyměňovat garance a čas běží. A vtom kolem jednoho z lovců proběhne zajíc. Ulovit zajíce znamená jistou porci jídla okamžitě. Pokud se však partner spokojí s málem, vystřelí po zajíci a uteče, mamut uteče a zbytek skupiny čeká pustina a smrt hladem.

V tomto okamžiku vzniká past. Ve chvíli, kdy v tobě probleskne pochybnost – pocit, že druhý podléhá nervozitě nebo vábení zaručené kořisti –, stává se čekání na společný úspěch rizikem. Logickou reakcí na strach z cizí zrady je zradit jako první: vyskočit ze zálohy, ukořistit zajíce a kolegu nechat bez pomoci. Nezrazuješ proto, že bys byl od přírody zlý nebo bezohledný. Zrazuješ proto, že si v daném prostředí nemůžeš dovolit být tím posledním, kdo dodržel dohodu.

A v téhle pasti vězí mezinárodní systém. Mezinárodní smlouvy, obchodní aliance, sociální smír i ochrana životního prostředí stály na předpokladu, že všichni spolupracují a loví mamuta. Jenže jakmile přijdou krizové šoky – od klimatických výkyvů přes konflikty až po nástup nových technologií –, vize společné budoucnosti se smršťuje.

Teorie her ukazuje: jakmile okamžitý zisk ze zrady převáží nad nejistou odměnou za věrnost, spojenectví se rozpadne s jistotou fyzikálního zákona. V originálu se tato hra jmenuje Lov na jelena, ale s ohledem na propojenost a rizika jsme ji přejmenovali na mamuta. Nyní se zaměříme na příklady, kde dnes leží rizika, a příklady, kdy porušení vazeb a dohod vedlo k pádu paktů nejen mezi lidmi, ale v rámci evolučních principů v celé zvířecí říši.

Trh práce prožívá okamžik, kdy se lidská síla stává pro ekonomický systém drahým prvkem. A kvalita lidské práce častěji pokulhává za strojově řízenou rutinou pracující 24/7. Když korporátní vedení zjistí, že softwarové algoritmy zvládají úkoly levněji, rychleji a bez nároků na mzdy, pojištění či dovolené, deklarace o společenské odpovědnosti a sociálním smíru se rozplynou.

Detailní propočty investiční banky Goldman Sachs ukazují měřítko této transformace: v rozvinutých ekonomikách ohrožuje automatizace ekvivalent 300 milionů pracovních míst na plný úvazek. V odvětví zákaznické podpory dokáže generativní softwarový algoritmus zastat celých 68 procent všech úkolů, v administrativním zázemí firem 46 procent a v právních službách 44 procent. Náklady na generování stejného objemu práce tím postupně klesnou o neuvěřitelných 80 až 90 procent. A i když na úrovni 80 % ještě zdaleka nejsme, oznámení Microsoftu o „propuštění“ 60 tisíc z 240 tisíc zaměstnanců v podobě dobrovolného odchodu je první ochutnávkou toho, co znamená „Druhý věk strojů“.

Pro jednotlivé managementy je snaha snížit náklady a zvýšit zisk logická rovnice. První podnik v oboru, který se zbaví zaměstnanců a nahradí je výpočetní kapacitou v cloudu, okamžitě srazí svoje marže, nabídne ceny, ovládne trh a konkurenci zničí. Konkurence si může sice říkat „na našich zaměstnancích nám záleží“, ale pokud neudrží nákladovou strukturu, stejně bude muset propouštět.

Rozjíždí se tak závod ke dnu. Přestože nahrazování lidí stroji v konečném důsledku zničí kupní sílu obyvatelstva a rozpustí základy spotřební ekonomiky, z pohledu každé firmy jde o způsob, jak nepadnout jako první. Společný lov na mamuta v podobě fungující společnosti je obětován okamžitému zisku.

Ani lidé v podmínkách nedostatku nejednají jinak. Když v roce 1870 pruská armáda obklíčila Paříž a v metropoli zavládl hlad, smlouva mezi člověkem a zvířaty padla během několika týdnů. Obyvatelé nejdříve snědli přes 65 tisíc koní, následně přešli na psy a kočky prodávané na řeznických trzích, a když selhal i tento zdroj, došlo v prosinci 1870 k vybití zoologické zahrady Jardin des Plantes. Sloni Castor a Pollux byli prodáni řeznictví Boucherie Anglaise za 27 tisíc franků a jejich maso nabízely restaurace jako delikatesu.

Když jde o přežití, pravidla i spojenectví mizí. Spojenectví mezi firmou a zaměstnancem nebude výjimkou a čas změny se blíží.

Na mezinárodních summitech se hovoří o zelené transformaci a snižování emisí, ale když si mocnosti spočítají, že uspějí, jen pokud budou všichni spolupracovat, v zákulisí se rozehraje boj o energetickou dominanci – lov na zajíce.

Bohaté státy světa kážou rozvojovým zemím o nutnosti snižování emisí, ale samy dosahují vysokých čísel v těžbě fosilních paliv a následky přenášejí na obyvatele jiných regionů.

Ukázkou lovení zajíce namísto společného honu na mamuta je současná Amerika. Podle oficiálních dat amerického vládního úřadu pro energetiku U.S. Energy Information Administration dosáhla těžba ropy v USA v ročnících 2024 až 2026 vůbec nejvyšších čísel v historii lidstva.

Denní produkce stoupla z 13,24 milionu barelů v roce 2024 na 13,66 milionu v roce 2025 a oficiální prognóza pro rok 2026 počítá s dalším rekordním růstem až k hranici 13,9 milionu barelů denně.

A jaká je odpověď Severu na volání států, které zasahují sucha, neúroda a stoupající hladiny oceánů? Do mezinárodního fondu posílají státy méně prostředků. Pro hrazení ztrát a škod poslaly nejbohatší ekonomiky v letech 2024–2025 směšných 700 až 730 milionů dolarů. Navíc omezily i pomoc v rámci dalších fondů pro řešení hladomorů a prevenci nemocí. Přitom propočty ukazují, že rozvojové země budou v roce 2030 čelit klimatickým škodám ve výši 580 miliard dolarů ročně a celkový dluh vůči Jihu dosáhne do roku 2050 pěti bilionů dolarů ročně.

Bohaté velmoci si ponechávají zisky z těžby a emise vypouštějí do sdíleného prostoru. Jde o ukázku černého pasažérství: uspokojit vlastní spotřebu a náklady přenést na ostatní. A proč se miska vah převážila tímto směrem? Mamut v podobě společné záchrany planety se pro aktéry stal nejistým. Jakmile vznikla pochybnost, že ne všichni budou brát transformaci vážně, bylo rozhodnuto. Raději nechat obyvatele na globálním Jihu čelit důsledkům než vyvíjet úsilí pro společnou budoucnost.

Tento kalkul, kdy vyhrál zajíc místo mamuta, není prvním případem. Historie ukazuje, že tento přístup kopíruje pád civilizací v pozdní době bronzové kolem roku 1200 před naším letopočtem.

Východní Středomoří tehdy fungovalo díky mezinárodnímu obchodu mezi Mykénami, Egyptem, Chetity a přístavem Ugarit. Šlo o tehdejší variantu globální ekonomiky. Měď z Kypru a cín tvořily základ bronzového věku, zatímco Ugarit fungoval jako obilnice. Jenže když přišlo sucho a neúroda v Anatolii a masy migrantů táhly zemí, chetitská říše alianční přísahy opustila. Přitom již tehdy platily obranné pakty.

Jak odhaluje dochovaná hliněná tabulka, chetitský král pod hrozbou vojenských sankcí přikázal Ugaritu, aby mu odevzdal 2 000 měřic obilí z oblasti Mukish a přepravil je do přístavu Ura. Ugarit musel odevzdat rezervy v momentě, kdy jeho vlastní obyvatelé čelili nedostatku. A když se pak u ugaritského pobřeží objevilo prvních sedm lodí Mořských národů, ugaritský král Ammurapi marně prosil spojence o vojenskou pomoc. V dopise zanechal svědectví: „Můj otče, hle, nepřátelské lodě připluly; moje města byla vypálena… Což můj otec neví, že všechna moje vojska a vozy jsou v zemi Chatti a všechny moje lodě v zemi Lukka? Země je tak ponechána sama sobě.“ Chetitský suverén i vicekrál z Karkemiše vyhodnotili, že posílat vojáky na obranu periferního partnera se jim nevyplatí. Ugarit byl obětován, lehl popelem a region se propadl do období bez písemných památek. Zmizelo písmo, spojenectví i obchodní trasy.

To, co dnes sledujeme na mezinárodním poli, je velmi podobný scénář. O strategii, která zvítězí, možná ještě není rozhodnuto. Rozhodne se však v nejbližších dvaceti letech. Z pohledu civilizace je to mrknutí oka.

VÝZVA EDITORA: Patříte k těm, kteří věří ve společný lov mamuta vzájemné pomoci, obrany a budoucnosti v prosperitě? Zvažte prosím podporu obránců, kteří za tento společný sen právě teď v mrazu a dešti prolévají krev v ukrajinských zákopech. Podpořte vybudování Chytré obrany budoucnosti. Děkujeme.

Současná geopolitika ukazuje, že jakékoliv mezinárodní garance a mírové smlouvy platí jen do chvíle, než se některému z hráčů vyplatí je jednostranně porušit.

Vladimir Putin v roce 2022 nenařídil invazi na Ukrajinu z náhlého pohnutí mysli, ale na základě chladného matematického výpočtu. Spoléhal na to, že Evropa je neoddělitelně svázána závislostí na ruském plynu, že západní reakce na předchozí agrese v Gruzii v roce 2008 i na Krymu v roce 2014 byla jen symbolická a že Severoatlantická aliance po ponižujícím stažení z Afghánistánu v roce 2021 nemá žádnou chuť cokoliv riskovat.

Dlouholetá západní iluze, že hluboký obchodní kontakt a propojení skrze podmořská potrubí dokáže natrvalo zaručit mír, se rozsypala během několika dní. Reakce Západu je však založena na stejně chladně propočítané kalkulaci. Postupné dávkování vojenské techniky a zbraní pro Ukrajinu je přesně řízenou eskalací. Cílem spojenců totiž není rychlé a drtivé vítězství, které by neslo riziko nekontrolovaného rozpadu Ruska nebo přímého chaotického kolapsu. A hlavně – každý si u toho chytá vlastní zajíce. Společná bezpečnost – mamut – je zde obětí pragmatických hráčů, kteří si chtějí vydělat na zbrojních zakázkách nebo vydělat na vysokých cenách energií.

A pak je tu Rusko. Vidění světa v podání Vladimíra Putina je vidění hry s nulovým součtem. Putin a jeho věrní nikdy hru Hon na mamuta nepochopili, ani si ji nepřipouští. Rusko proto ani nehoní zajíce. Jeho hra je mnohem, mnohem radikálnější. V jeho očích je potřeba bojovat a porazit celé NATO a rozvrátit světový řád, aby mohlo z žáru a popela povstat nové velkolepé Rusko.

Ruský přístup v teorii her odpovídá takzvané „hře na kuře“ – testu nervů, který připomíná dva řidiče řítící se proti sobě po úzké silnici. Kdo jako první strhne volant, prohrál, jenže pokud neuvolní plyn ani jeden, nastane náraz. Rusko v tomto balancování zvyšuje riziko a spoléhá na to, že protivník v posledním zlomku vteřiny ustoupí. Spoléhá na to, že společná obrana je konstrukce, kterou lze oslabit za příslib energií nebo financování politických kampaní.

Připomínkou nám může být červencová krize roku 1914. Archivní dokumenty německého generálního štábu odhalují, že první světová válka nevypukla náhodou ani zbrklostí zaslepených nacionalistů, kteří bojovali kvůli atentátu. Německé vedení detailně sledovalo ruský takzvaný Velký program schválený v letech 1913–1914, který měl do roku 1917 navýšit početní stav ruské armády o 800 tisíc mužů na celkových 2,1 milionu a díky výstavbě nových železnic zrychlit ruskou mobilizaci ze tří týdnů na pouhých osm dní.

Pro Berlín to znamenalo konec Schlieffenova plánu na ovládnutí Francie. Náčelník generálního štábu Helmuth von Moltke mladší proto už na válečné radě v prosinci 1912 prohlásil: „Válka je nevyhnutelná, a čím dříve vypukne, tím lépe.“ Německo vycházelo z kalkulu nedůvěry – vědělo, že sílícímu Rusku nelze věřit slib míru do budoucna, protože jakýkoliv závazek bude po roce 1917 nevymahatelný. A tak v roce 1914 Německo rozpoutalo válku v momentě, kdy si spočítalo, že má ještě relativní šanci zvítězit.

Teorie her nenabízí moralizování. Ukazuje, že ochota spolupracovat a držet slovo není v biologii ani v politice trvalou kvalitou. Je to stav, který funguje tehdy, když je v systému dostatek zdrojů a aktéři nemusí řešit nejasnou budoucnost.

Chceme-li, aby mír trval, je třeba dávat dostatek zdrojů do společného košíku, a to nejen na obranu, ale i na péči o přírodu a řešení krizí, na které jednotlivci nebo jednotlivé vlády nestačí. Doufejme, že mezi námi najdeme dostatek odvážných jedinců, kteří se nenechají vycukat a zůstanou nadále věrni naší hře lovu na mamuta, která nám zajistila mír a prosperitu posledních 80 let. Doufejme a pomáhejme.

VÝZVA EDITORA: Pravda je jako poezie, a poezii většina lidí opravdu nemusí. Pokud patříte k těm několika jedincům, kterým na pravdě záleží, zvažte občasnou podporu autorů tady, nebo prostřednictvím projektu Patron Journal. Především ale nezapomeňte na podporu obránců, kteří čelí drtivé přesile a stále loví našeho společného mamuta - sen o míru a prosperitě v jednotné Evropě. Pomozte jim vybudovat Chytrou obranu budoucnosti zde.