Turecko na řadě: Anatolský ventil v éře polykrize

Tato výzkumná zpráva představuje přímé pokračování předchozí studie „Migrace: Historie, Současnost, Predikce“, která identifikovala současnou globální nestabilitu jako počátek nové epochy masové mobility, srovnatelné s historickým „stěhováním národů“. Zatímco předchozí analýza se soustředila na makroregionální trendy, jako je ruský demografický kolaps a globální migrační tepny v Sahelu či Darién Gap, tato práce zužuje ohnisko na Tureckou republiku.

Turecko v roce 2026 nepředstavuje pouze pasivní tranzitní koridor nebo „nárazníkové pásmo“ mezi nestabilním Blízkým východem a „pevností Evropa“. Naopak, analýza dostupných dat prokazuje, že Ankara se stala aktivním architektem migračních toků, geopolitickým „ventilem“, který má schopnost migraci nejen brzdit, ale také akcelerovat, přesměrovávat a instrumentalizovat k dosažení svých strategických cílů v multipolárním světě.

Turecko se v polovině 20. let 21. století nachází v bezprecedentním bodě zlomu, definovaném konvergencí čtyř kritických vektorů tlaku:

Tato zpráva, syntetizující stovky datových bodů, zpravodajských svodek a akademických analýz, předkládá tezi, že Turecko přestává být pouhým hostitelem uprchlíků a stává se samo zdrojem komplexní migrační krize, která bude v nadcházející dekádě formovat bezpečnostní architekturu Evropské unie.

Pochopení současné role Turecka jako migračního uzlu vyžaduje hloubkovou analýzu historických vrstev migrace a současných demografických trendů, které podkopávají vnitřní stabilitu země.

Vztah Turecka k migraci do Evropy není nahodilý, ale je výsledkem šedesáti let systematického, byť často nezamýšleného vývoje.

Fáze I: Gastarbeiter a mýtus návratu (1961–1973) Základním kamenem turecké diaspory v Evropě byla náborová dohoda (Anwerbeabkommen) s Německem z 30. října 1961, následovaná podobnými smlouvami s Nizozemskem, Belgií a Rakouskem. Původní koncept byl založen na „rotačním principu“ – dočasném pobytu levné pracovní síly, která měla pomoci německému „Wirtschaftswunder“ a následně se vrátit do Turecka s kapitálem a dovednostmi. Tento předpoklad se ukázal jako fatální omyl. Ropná krize v roce 1973 a následný zákaz náboru (Anwerbestopp) paradoxně vedly k usazení pracovníků, kteří se báli, že by se v případě odjezdu již nemohli vrátit.

Fáze II: Slučování rodin a politický exil (1980–2000) Vojenský převrat v Turecku v roce 1980 a následná represe vůči levicovým a kurdským skupinám transformovala charakter migrace z ekonomické na politickou. K „hostujícím dělníkům“ se přidaly jejich rodiny a tisíce politických uprchlíků. Vznikla tak masivní, sociálně a politicky diverzifikovaná diaspora, která dnes v EU čítá miliony lidí (jen v Německu přes 1,5 milionu tureckých občanů a další miliony německých občanů tureckého původu). Tato diaspora vytvořila robustní transnacionální sítě – od mešit po obchodní komory – které dnes fungují jako extrémně silný „pull faktor“ pro novou vlnu emigrace. Podobně jako ukrajinská diaspora v Čechách přitahuje další ukrajinské uprchlíky, hledající teplo a bezpečí, tak ta turecká v Německu přitahuje stále více tureckých příchozích.

Turecko roku 2026, s populací přesahující 85,6 milionu obyvatel, je demograficky hluboce rozdělenou zemí. Oficiální statistiky často zakrývají dvě zásadní trhliny: etnickou a náboženskou.

Kurdská demografická anomálie: Kurdové, tvořící odhadem 15–20 % populace (cca 14–15 milionů osob), představují demograficky nejmladší a nejdynamičtější složku společnosti. Zatímco plodnost v západním Turecku klesla pod úroveň prosté reprodukce (1,5 dítěte na ženu), v kurdských provinciích na jihovýchodě se drží na výrazně vyšších hodnotách. Vnitřní migrace, hnaná konfliktem s PKK a ekonomickou deprivací, však změnila geografii tohoto etnika. Istanbul je dnes de facto největším kurdským městem na světě, což přenáší etnické a politické napětí z hor Anatolie přímo do srdce turecké ekonomiky. Kurdská populace, často marginalizovaná a čelící politické represi (včetně odvolávání starostů a zatýkání předáků strany DEM), tvoří významnou část žadatelů o azyl v Evropě.

Eroze zbožnosti a generační propast:

Pod povrchem oficiální 99% muslimské identity probíhá tichá revoluce. Dlouhodobé studie společnosti KONDA odhalují, že pokusy prezidenta Erdoğana o vytvoření „zbožné generace“ selhávají.

Data Tureckého statistického úřadu (TÜİK) a mezinárodních organizací za roky 2024 a 2025 vykreslují obraz země, která krvácí svůj nejcennější kapitál – vzdělané elity.

Zásadním zjištěním je, že emigrace je nejvyšší mezi absolventy špičkových univerzit s výukou v cizích jazycích (zejména francouzštině a angličtině), kde míra odchodu dosahuje téměř 10 %. Tito lidé nesměřují do Ruska nebo na Blízký východ, ale primárně do USA (19,6 %), Německa (19,4 %) a Velké Británie. V případě lékařů je situace kritická. Počet tureckých lékařů v Německu roste nejrychlejším tempem za poslední dvě dekády. Průzkumy mezi studenty medicíny ukazují, že více než polovina z nich plánuje odejít do zahraničí, motivována nejen platem, ale i lepšími pracovními podmínkami a respektem, kterého se jim v polarizované turecké společnosti nedostává. Turecko tak de facto dotuje německé zdravotnictví výchovou specialistů, kteří okamžitě po promoci odcházejí.

Výzva autora: Nejsou to jen ploty a turecká ochota, co drží asijské hordy daleko od našich domovů. Právě v těchto dnech hranice Evropy brání železem odvážný národ, který mrzne v zákopech již 14 dlouhých let. Teď, když jsou mrazy nejkrutější a síly docházejí, nestačí jen hřejivá slova útěchy. Je potřeba jim poskytnout skutečnou pomoc, která jim pomůže přežít další den. A proto je tu projekt Naděje 2026.

Potřebují vaši pomoc a potřebují ji hned. Naší největší odměnou bude, pokud se je rozhodnete podpořit. Třeba zde - zajistit světlo, energii a pitnou vodu.

Zatímco politické a ekonomické faktory migrace jsou často diskutovány, environmentální krize v Turecku působí jako tichý, ale devastující „násobič hrozeb“. Turecko, ležící v klimatickém „hotspotu“ východního Středomoří, čelí hydrologickému kolapsu, který má potenciál přepsat demografickou mapu země ještě radikálněji než válka.

Rok 2025 se zapsal do moderní historie Turecka jako „rok žízně“. Data Generálního ředitelství meteorologie potvrzují, že šlo o nejsušší období za posledních 52 let.

Urbanizace Turecka, kdy 77 % populace žije ve městech, vytvořila neudržitelný tlak na vodní zdroje. Istanbul: Megapole s oficiálními 16 miliony (a reálnými cca 20 miliony) obyvateli spotřebovala v roce 2025 rekordních 1,17 miliardy metrů krychlových vody. Hladina přehrad klesla v prosinci 2025 na kritických 17,12 % kapacity. Systém Melen, projektovaný jako záchranné lano přivádějící vodu z jiného povodí, se ukazuje jako nedostatečný tváří v tvář celoregionálnímu suchu. Město je závislé na dešti, který nepřichází, a povrchové zdroje tvoří 97 % jeho dodávek. Ankara: Hlavní město čelilo ještě dramatičtější situaci s aktivní kapacitou nádrží klesající k 1 %, což vedlo k nuceným odstávkám vody a nutnosti čerpat „mrtvou vodu“ ze dna přehrad pomocí nouzových čerpadel.

Ještě ničivější dopad má sucho na venkově. Zemědělství spotřebovává až 85 % turecké vody, často vysoce neefektivními metodami.

Je to zároveň stejný scénář, který jsme sledovali u Sýrie před vypuknutím občanské války. Sucho vytvořilo ve městech nezdravé prostředí plné „vodní a realitní mafie“ až problémy přerostly do děsivé války. A jediný scénář jak se tomu vyhnout je po vzoru Ruska - najít nepřítele za hranicemi vlastního státu a přesměrovat frustraci a nenávist na něj.

Ekonomická nestabilita Turecka v letech 2024–2025 není cyklickým výkyvem, ale strukturální krizí, která narušuje základy společenské smlouvy a funguje jako hlavní „push faktor“ pro migraci.

Ačkoliv se turecké centrální bance (CBRT) podařilo v roce 2024 snížit inflaci z hyperinflačních hodnot (přes 85 % v roce 2022) na úroveň kolem 44,4 %, situace zůstává kritická. Predikce pro rok 2025 počítají s dalším poklesem k 30 %, avšak tento „úspěch“ je vykoupen drastickým snížením kupní síly obyvatelstva. Oslabování liry, která ztratila přes 90 % své hodnoty vůči dolaru od roku 2018, prodražuje importy a energie. Vysoké úrokové sazby (kolem 50 % v roce 2024) sice brzdí inflaci, ale zároveň dusí investice a zdražují úvěry pro podniky, což vede k bankrotům a propouštění.

Oficiální statistiky nezaměstnanosti (8,7 % celkově, 16,3 % u mládeže v roce 2024) maskují realitu. Skutečným problémem je kategorie NEET (Not in Education, Employment, or Training) – mladí lidé, kteří nepracují ani nestudují. Studie z roku 2025 ukázala, že neuvěřitelných 54 % mladých lidí ve věku 18–29 let nepracuje. Tato „ztracená generace“ čelí fenoménu skills mismatch – univerzity chrlí absolventy, pro které na trhu není uplatnění, zatímco průmyslu chybí techničtí pracovníci. Ekonomická beznaděj se promítá do každodenního života:

Zahraniční politika Turecka pod vedením Recepa Tayyipa Erdoğana kombinuje prvky neo-osmanské ideologie s tvrdým pragmatismem. Ankara využívá migraci a podporu nestátních aktérů jako nástroje k posílení svého vlivu v regionu a jako páku na globální mocnosti.