Článek
Češi cestovali vždy rádi
Období první republiky obvykle nemáme spojeno s představou rodinných dovolených u moře. Ve skutečnosti už ale byly v této době možnosti cestování poměrně široké. Cestovní kancelář Čedok byla koneckonců založena už v roce 1920. A pamatujete si na film Kristián z roku 1939? V něm hraje Oldřich Nový právě zaměstnance cestovní kanceláře, který klientům tak výmluvným způsobem doporučuje dovolenou v Egyptě.
„Cairo, to je tedy pohádka, milostivá paní. Cikády zpívají a z věže se ozývá muezinovo Allah il Allah, ceny mírné, obsluha vzorná.“
Za první republiky se tedy cestovalo i za exotikou. Otázkou je, jak dostupná či naopak nedostupná taková zahraniční dovolená pro obyvatele tehdejšího Československa byla. Češi tak úplně doma neseděli. Neocenitelným pramenem je analýza Státního úřadu statistického z konce třicátých let, která se zaměřila právě na cestovní ruch.
Kam lidé za první republiky vyjížděli?
V době od 15. června do 31. října 1937, tedy v letní sezoně, vyjelo do zahraničí na pobyt delší než jeden den asi 308 tisíc cestujících z Československa. To mělo v té době asi 15 milionů obyvatel. Konkrétně šlo asi o 2 %populace. Je jasné, že s dnešními čísly je to nesrovnatelné. I tak lze ale říct, že lidé cestovali.
Nejvíce lidí, asi 37 %, vyjelo do Německa. Po něm následovalo Rakousko, Maďarsko, Itálie, Jugoslávie, Francie, Polsko, Švýcarsko a další země. Počet lidí cestujících do vzdálenějších destinací jako zmíněný Egypt, USA nebo Palestina se v uvedeném období počítal spíše na nižší stovky.
Je ale třeba rozdělovat cesty za prací a vyloženě turistický ruch. Sousední země, typicky Německo a Rakousko, navštěvovali lidé především z pracovních důvodů. Naopak, Itálie, Jugoslávie, Švýcarsko nebo Francie byly destinacemi pro „delší pobyty turistické nebo lázeňské“.
Zastavme se u dovolenkového cestování. Ve třicátých letech se stále navazovalo na období Rakouska-Uherska i dvacátých let, v nichž byl nejoblíbenější destinací jednoznačně Jadran, tedy Itálie a především Jugoslávie. Tato česká fascinace tímto mořem koneckonců trvá dodnes.
Čedok se zaměřoval i na tzv. incomingovou turistiku.
Za kolik se cestovalo?
Cestování bylo určitě výsadou minimálně vyšší střední třídy. Jestliže dělník bral ve třicátých letech nějakých 500 až 800 korun měsíčně, pak týdenní zájezd do Jugoslávie vyšel celkově na nějakých 7000 korun. Dělník ale nejen, že musel platit své životní náklady, pravděpodobně musel živit i početnou rodinu. Počtem jejích členů by bylo samozřejmě třeba cenu zájezdu vynásobit. Něco takového bylo prostě mimo možnosti lidí na hůře placených pozicích. Také je nutné brát v potaz vysokou nezaměstnanost související s hospodářskou krizí i fakt, že lidé měli pouze jeden až dva týdny dovolené.
Úředníci na tom byli o něco lépe. Jejich mzda činila třeba 1200–1500 korun. Např. v páru, kde oba měli příjem kolem 1000 korun už na takovou jugoslávskou dovolenou pro dva ušetřit jednou za několik let šlo. Je ale třeba si uvědomit, že cestování bylo výrazně delší a méně pohodlné než dnes. Řada lidí proto na dovolenou ušetřit teoreticky mohla, ale prostě nechtěli takovou cestu absolvovat.
Samostatnou kapitolou jsou potom vzdálenější destinace. Nejen, že třeba cesta do USA vyšla na částku ke dvaceti tisícům korun, ale trvala mnoho dní či spíše týdnů. To už byla opravdu záležitost jen těch nejmajetnějších.
Cestování do zahraničí v ekonomické realitě první republiky tedy možné bylo. Týkalo se ale jen vyšší střední třídy.
