Článek
Selské povstání v době třicetileté války
V roce 1626 už zuřila třicetiletá válka osmým rokem a situace prostého lidu byla stále zoufalejší. Nejen, že se hroutila ekonomika, ale všechny válčící strany si vynucovaly podporu v podobě zásob nebo ubytování vojska. Výmluvným je příklad středočeské Kouřimi. Městem prošlo v letech 1621 – 1626 vojsko celkem v pětadvaceti případech. Co to znamenalo pro obyvatele, není třeba podrobněji rozebírat.
Zkrátka a dobře, za těchto okolností se stávala situace prostého lidu stále zoufalejší. A jak je známo, zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Pomalu ale jistě se začalo mluvit o rebelii. To nenápadně podporovali i dánští špioni, neboť dánské vojsko operovalo v té době nedaleko českých hranic. Dánové vysílali své agenty na území nepřítele, kde šířili proticísařské nálady a vyzývali k povstání. Jedním z takových agentů byl i jistý Christpeins, dánský důstojník, u nějž známe i jméno.
Podstatné je, že lidem začala připadat myšlenka na povstání stále lákavější, resp. už neviděli jiné východisko. Sedláci proto začali odcházet do lesů a vyzbrojovat se. To ale samo o sobě nestačí, vždy je potřeba někdo, kdo se postaví do čela. V tomto případě to udělal Adam Hodějovský z Hodějova.
Adam Hodějovský a Matouš Ulický
Začněme u prvního jmenovaného. Adam Hodějovský z Hodějova byl český šlechtic, kterému byl po bitvě na Bílé hoře zkonfiskován majetek. Jeho motivace pro účast v povstání byla tedy logická. Chtěl se pomstít a samozřejmě získat majetek zpět. Šlo o zkušeného vojáka, takže jeho účast dávala naprostý smysl.
Vojenské velení bychom tedy měli vysvětlené. Potom je tady ale ještě vedení duchovní. Často se zmiňuje jméno Matouše Ulického, protestantského kněze a bývalého děkana kostela sv. Petra a Pavla v Čáslavi. Ten údajně na začátku povstání uchránil před zničením ostatky Jana Žižky, Poté byl ale donucen k emigraci. Potají se vrátil a působil v okolí Čáslavi.
Nad jeho působením ale visí několik otazníků. Co Čech se vrátil především kvůli tomu, že zde zůstala jeho vážně nemocná žena. S „rebely“ kontakty udržoval, do jaké míry byla ale jeho role významná, není tak úplně jasné.
Matouš Ulický káže povstalcům. Ilustrace z 19. století.
Bitva na Neštětické hoře
V lesích východních Čech se každopádně shromáždila impozantní skupina mužů ochotných vytáhnout proti vrchnosti. Některé odhady hovoří o čísle 8 000. Adam Hodějovský věděl, že takovou sílu není možné dlouho držet na jednom místě, a proto zavelel k akci. Lidová armáda se dala do pohybu a dobývala jedno panství za druhým. Rataje nad Sázavou, Český Štenberk, Vlašim a poté dokonce i Konopiště. Posádky na těchto místech byly malé a početní převaha povstalců byla značná.
Dobytí Konopiště bylo ale zlomem. Uprchl z něj do Prahy jeho majitel Pavel Michna z Vacínova. To nebyl zrovna lidumil, a i za normálních okolností byl ke svým poddaným velmi tvrdý. To, co mu nyní provedli, hodlal tvrdě potrestat.
V Praze shromáždil oddíly zemské hotovosti a vyrazil zpět k domovu. Když se sedláci dozvěděli, že proti nim vyrazila armáda, došlo jim, že končí legrace. Řada vzbouřenců dala jasně najevo, že s tímhle nechtějí mít nic společného a začali dezertovat ve velkých počtech. S těmi, kteří vydrželi, se Adam Hodějovský stáhnul na Neštětickou horu poblíž Neveklova u Benešova.
Představa klasické bitvy je ale nadnesená. Proti sobě stály dvě jen těžko porovnatelné síly. Na jedné straně sedláci, špatně vyzbrojení, bez výcviku a zkušeností, vyděšení. Na té druhé strany byla klasická armáda, dobře vyzbrojená a početná. Když Michna zavelel k útoku, bylo rozhodnuto. Adam Hodějovský s malým oddílem sice dokázal uprchnout, naprostá většina povstalců byla ale pobita nebo zajata.
Jedním ze zatčených byl i Matouš Ulický. Není ale jisté, zda byl přítomen na bojišti nebo byl zatčen ve své skrýši. Ať tak či onak, putoval rovnou na mučidla. Tam se z něj snažili dostat informace o všech účastnících povstání. Podle všeho Matouš Ulický nic neřekl. Otázkou ovšem je, zda vůbec něco věděl. Už jsme mluvili o tom, že není jisté, že se na povstání aktivně podílel.
Matouš Ulický byl každopádně označen za vůdce vzpoury, popraven a jeho tělo bylo rok pro výstrahu vystaveno. Adam Hodějovský měl více štěstí, dostal se k dánské armádě a v dalších letech v ní sloužil. Selská rebelie tak neměla dlouhého trvání, stala se malou ale nedílnou součástí obřího třicetiletého konfliktu, který zachvátil Evropu.
Zdroje informací: https://tourist.posazavi.com/cz/Memory/Memory.aspx?Id=7608
