Anemická kondice české ekonomiky pohledem výrobních faktorů

Česká ekonomika nadále jako jediná v Evropě zaostává za svou předpandemickou úrovní. Ve veřejném prostoru pokračují diskuse nad možnými příčinami tohoto nelichotivého prvenství. Další střípek do uvedené mozaiky přináší i následující text. Ten se detailně zaměřuje na analýzu zdrojů růstu ekonomické aktivity a přináší úvahu nad tím, jaké faktory vysloužily domácí ekonomice mediální nálepku „nemocného muže Evropy“.

Hledání odpovědí na to, proč některé ekonomiky rostou rychleji než ostatní, jistě zaměstnává nejednoho začínajícího studenta ekonomie. Odpověď na tuto zdánlivě prostou a základní makroekonomickou otázku je však obestřena celou řadou rozličných teorií a modelů, které mají různé předpoklady. My se spokojíme se zjednodušujícím poznatkem, že ekonomiky se v duchu teoretické produkční funkce zvětšují díky třem základním výrobním faktorům – práci, kapitálu a souhrnné produktivitě. Tři zemědělci toho vyprodukují více než jeden (práce). Pokud si navíc koupí traktor (kapitál), jejich produkce se dále zvýší. Když k tomu ještě lépe využijí nové hnojivo s vyšším účinkem (produktivita), jejich výnos dále naroste.

K analýze působení výrobních faktorů na české i evropské ekonomiky využijeme experimentální roční data tzv. surové multifaktorové produktivity (MFP) od Evropské komise, neboli jakousi synergickou produktivitu práce a kapitálu (jinde též „total factor productivity“ – TFP). [1] Přívlastek surová se k MFP přidává kvůli tomu, že je založená pouze na změnách reálného (tj. o inflaci očištěného) stavu kapitálu a odpracovaných hodin. K jejímu výpočtu tak nejsou potřeba jiné sofistikovanější proměnné, které vyžadují různé předpoklady a které berou v potaz kvalitu práce a kapitálu. V kontextu toho je důležité si uvědomit, že jednotlivé výrobní faktory získané touto metodou v sobě nezahrnují pouze nabídkovou (strukturální) komponentu, ale také tu cyklickou (poptávkovou). Pokles např. produktivity tedy nelze interpretovat pouze jako snížení efektivity strojů (např. kvůli drahým energiím). Současně je nezbytné připustit i možnost nedostatečné agregátní poptávky (určující cyklickou pozici ekonomiky), která neumožňuje nabídkové straně vyrábět tolik, kolik by potenciálně mohla. Toto pojetí se tak liší od konceptu potenciálního produktu, který se zabývá výhradně nabídkovou stranou. Změnu MFP dle zvoleného přístupu můžeme v jednoduchosti popsat jako změnu celkového produktu, kterou nelze vysvětlit pomocí změny množství nebo kvality práce či kapitálu. Pokud by se reálný stav kapitálu ani počet odpracovaných hodin z roku na rok nezměnil, byla by případná změna celkového produktu dána pouze změnou produktivity, tedy v našem případě MFP.

Odkazovaná databáze MFP obsahuje pouze údaje do roku 2018, a proto jsme původní datový vzorek rozšířili s využitím aktuálně dostupných dat (pro ČR až do roku 2022). Vzhledem k dostupnosti vstupních řad i pro dílčí ekonomická odvětví bylo možné dopočítat [2] rozklad příspěvků uvedených výrobních faktorů i v jejich odvětvovém členění, což poskytuje plastičtější pohled na nedávný ekonomický vývoj. Výsledek zachycuje Graf 1:

Graf 1 – Rozklad hrubé přidané hodnoty dle působení výrobních faktorů
(mzr. v %, příspěvky v p. b.)

Zdroj: Eurostat, vlastní výpočet
Pozn.: Obchod zahrnuje i dopravu, stranování a pohostinství.

Nejprve se zaměřme na jednotlivá odvětví. Pro naši ekonomiku důležitý zpracovatelský průmysl byl v roce 2020 zhruba rovnou měrou zasažen snížením počtu odpracovaných hodin a ztrátou produktivity. To bylo odrazem uzavírek některých výrobních továren, a to zejména během jarních měsíců. Stroje sice fungovat mohly, ale neměl je kdo obsluhovat, což v konečném důsledku znamenalo i ztrátu MFP. Se zlepšováním pandemické situace, oživením poptávky a plným rozjezdem výrob v následujícím roce hrubá přidaná hodnota obnovila svůj růst při kladném působení všech výrobních faktorů.

V roce 2022 táhla zpracovatelský průmysl takřka výhradně MFP, když se většina vyspělých ekonomik včetně ČR začala vzpamatovávat z pandemického útlumu. Zpracovatelský průmysl se tak velmi obstojně popasoval nejen s vrcholícími, byť ve druhém pololetí zvolna ustupujícími, problémy na nabídkové straně (např. nedostatek čipů do automobilů), ale i s gradující energetickou krizí (bezprecedentní propad energetického průmyslu v Grafu 1). Mějme však na paměti, že vývoj v jednotlivých pododvětvích byl značně různorodý. Dominantní automobilový průmysl těžil z velkého množství naakumulovaných objednávek i postupné obnovy dodávek důležitých součástek. Většina dalších pododvětví ale spíše tápala, což je situace, která přetrvává až dodnes.

Bližší vysvětlení si zaslouží také nedávný vývoj v energetickém průmyslu. Extrémní propad hrubé přidané hodnoty v roce 2022 byl důsledkem poklesu produktivity. Vzhledem k tomu, že se počet odpracovaných hodin i zásoba kapitálu změnily jen lehce, vysvětlení nemůže být jiné. Ekonomicky lze tuto skutečnost odůvodnit výraznými energetickými úsporami domácností i firem v podmínkách eskalace cenového růstu energií. Zmíněné úspory energie byly zčásti bezprostředně vynucené jejich nedostatkem (omezování výroby kvůli drahým či nedostatečným dodávkám energií), ale zároveň byly tažené i vědomým uskromněním ekonomických subjektů a přechodem na efektivnější výrobní procesy či hospodárnější spotřební chování.[3] Výsledek lze dokumentovat na příkladu poptávky podnikové sféry po plynu – spotřeba plynu u podniků s 20 a více zaměstnanci v roce 2022 klesla o 18 %.[4]

Zatímco zpracovatelský průmysl se ze svého pandemického dna odrazil hned vzápětí, stavebnictví toto dno nenašlo ani v roce 2022 a nepříliš optimisticky působí v tomto ohledu i doposud pozorované údaje za rok loňský. Nepříjemným zjištěním navíc je, že ačkoliv se zde množství využité práce i kapitálu v letech 2021 a 2022 meziročně zvyšovalo, negativní působení MFP výrazně převážilo. Když k tomu přidáme, že stejným směrem působila produktivita už od roku 2015 (s jednou titěrnou výjimkou v roce 2017), je potřeba zvednout varovný prst či raději dva (přestože stavebnictví tvoří pouze zhruba jednu dvacetinu naší ekonomiky) a hledat vysvětlení tohoto zaostávání. Jednou z příčin současné situace je bezpochyby již zmíněná energetická krize, která tento energeticky náročný sektor negativně ovlivnila. Rovněž se projevilo i extrémní zdražení stavebních surovin a v neposlední řadě také zdražení hypoték (spolu s dočasným zpřísněním makroobezřetnostních limitů), které vedlo ke snížení poptávky po nové výstavbě. Předpandemický vývoj nicméně naznačuje, že pod vlivem těchto bezprecedentních a cyklických faktorů se musí skrývat nějaký další (strukturální) proces, který je však bez hlubší analýzy těžce rozpoznatelný.

V odvětvích obchodu a některých služeb se epidemiologická omezení během pandemického roku 2020 projevila zejména poklesem odpracovaných hodin a zčásti i poklesem MFP. Následné oživování (tj. otevírání) ekonomiky táhl zejména návrat pracovníků a zvyšování množství práce. Produktivita zůstala spíše utlumená.

Rozjezd výrob a zvyšování odvedené práce byl hlavním tahounem ekonomického oživení v letech 2021 a 2022 i na úrovni celé domácí ekonomiky. Příspěvky MFP zůstaly celkově nevýrazné, nicméně kladně působily ve zpracovatelském průmyslu. Pohled na zjednodušující historický vztah mezi jednotlivými výrobními faktory a celkovým produktem na evropské úrovni ve dvou dekádách před covidem (Graf 2) přitom ukazuje, že právě produktivita vysvětluje největší část rozdílů v ekonomickém růstu mezi evropskými zeměmi.[5] Důležitým faktorem byl i kapitál, který se u nás (podobně jako produktivita) zvýšil takřka nejvíce v celé Evropě. Pozoruhodným zjištěním rovněž je, že mezi změnou množství odpracovaných hodin a úrovní produktu neexistoval v uvedeném období dlouhodobě žádný vztah napříč zeměmi. Vzájemně se totiž kompenzovaly dva protisměrné efekty. Růst odpracovaných hodin za jinak stejných podmínek zvyšuje přidanou hodnotu (kladný vztah), ale zároveň je jejich růst tlumen zvýšením efektivity plynoucím např. z nárůstu vzdělanosti populace (záporný vztah). V některých zemích dominoval první zmíněný efekt (Lucembursko), jinde naopak převážil ten druhý (Litva či Lotyšsko). To dokládá v úvodu zmíněný limit zvoleného přístupu, v němž se ve výrobních faktorech práce a kapitálu snoubí nejen jejich množství, ale i jejich kvalitu a současně nerozlišuje vliv nabídky a poptávky. Důležitost práce a kapitálu může být tímto přístupem podhodnocena. I přes tento fakt nicméně platí, že produktivita (ať už souhrnná či dílčí u každého faktoru) zůstává naprosto stěžejní součástí růstového příběhu evropských ekonomik.

Graf 2 – Výrobní faktor vs. HPH – předcovidové období
(změna veličiny v uvedeném období v %)

Zdroj: Eurostat, vlastní výpočet
Pozn.: Modře je zobrazena regresní přímka, zeleně velikost korelačního koeficientu.

Pokud se zaměříme pouze na nejbližší historii, tedy (po)covidové období[6], uvidíme, že významnou roli ve vysvětlení změn hrubé přidané hodnoty (HPH) naopak hraje počet odpracovaných hodin (Graf 3). To odráží charakter šoku, s jehož důsledky se evropské ekonomiky v roce 2020 vypořádávaly. Odstávky výrob a obchodů byly natolik rozsáhlé, že následný rozjezd produkce a možné plné zapojení pracovníků (bez ohledu na jejich produktivitu) znamenal obrovský oživující stimul.[7] Ještě lépe změny v HPH vysvětluje produktivita. Její hlubší pokles než v ČR nastal v uvedeném období pouze ve Španělsku, Francii a Rakousku. Tyto zahraniční ekonomiky se ke třetímu čtvrtletí 2023 nacházely pouze lehce nad svojí předcovidovou úrovní, přičemž Španělsko (které je v této skupině premiantem) je v tomto ohledu až sedmé nejhorší v Evropě. To jiným úhlem pohledu dokládá, že spojitost mezi hospodářským růstem a produktivitou zůstává důležitá i nadále. Příznivým poznatkem je, že kapitálová vybavenost domácí ekonomiky nikterak nestrádá, ba naopak nadále roste, a to dokonce výrazně nad průměrem celé Evropy.

Graf 3 – Výrobní faktor vs. HPH – (po)covidové období
(změna veličiny v uvedeném období v %)

Zdroj: Eurostat, vlastní výpočet
Pozn.: Modře je zobrazena regresní přímka, zeleně velikost korelačního koeficientu.

V předchozí části jsme se dozvěděli, že v posledních letech je pro ekonomickou aktivitu kromě stěžejní produktivity důležitý i výrobní faktor práce. Možnost detailnějšího rozklíčování (či alternativního pohledu) týkajícího se působení trhu práce na HDP přináší box ECB Hours worked in the euro area. Podle stejné metodiky jsme tento vliv dopočítali také pro českou ekonomiku. Reálný HDP je rozložen mezi produktivitu na odpracovanou hodinu (reálný HDP / celkový počet odpracovaných hodin), odpracované hodiny na pracovníka (celkový počet odpracovaných hodin / celková zaměstnanost[8]), míru zaměstnanosti (celková zaměstnanost / celková pracovní síla[9]), míru participace (celková pracovní síla / celková populace starší 15 let) a celkovou populaci starší 15 let. Výhodou tohoto přístupu navíc je, že vychází ze čtvrtletních dat, a proto máme k dispozici také data za většinu roku 2023. Výsledek zobrazuje Graf 4:

Graf 4 – Dekompozice českého HDP dle působení trhu práce
(mzr. v %, příspěvky v p. b.)

Zdroj: Eurostat, vlastní výpočet

Není překvapující, že celkový obrázek je hodně podobný tomu, který jsme viděli u rozkladu hrubé přidané hodnoty. Tedy obrovský propad celkových odpracovaných hodin[10] během roku 2020 a jejich následné oživení. Až na pár výjimek je velmi utlumené také působení produktivity. Určité zlepšení v tomto směru přináší loňský rok, ale žádný důvod k bujarým oslavám v porovnání s předpandemickými léty stále nenacházíme. Proti tomu navíc působí odeznívání ostatních faktorů (hlavně průměrného počtu odpracovaných hodin), a HDP se tak nachází v meziroční kontrakci. Vysvětlení si jistě zaslouží také negativní příspěvek vývoje celkové populace, který není způsoben náhlým úbytkem počtu obyvatel ČR, ale jedná se o určitý statistický artefakt či datový šum. Jde o to, že od prvního čtvrtletí 2022 začal Český statistický úřad po sčítání obyvatel v roce 2021 uplatňovat nové demografické váhy. Došlo tak ke snížení absolutního počtu zaměstnaných, nezaměstnaných i ekonomicky neaktivních (v sumě tedy celé populace, která vstupuje do výpočtu). Relativní ukazatele (míry a změna velikosti populace) ovlivněny nebyly.

Některé možné příčiny nedostatku produktivity jsme nastínili v předchozích řádcích. Česká ekonomika je výrazně průmyslově orientovaná. Průmyslová výroba v porovnání s poskytováním služeb vyžaduje větší množství energie, což s sebou v uplynulých dvou letech přineslo velkou relativní konkurenční nevýhodu pro českou ekonomiku. Vysokou energetickou náročnost naší ekonomiky dokumentuje Graf 5. Dlouhodobě platí, že i přes postupné snižování energetické náročnosti k vytvoření stejné hodnoty produkce spotřebujeme oproti evropskému průměru zhruba dvojnásobek energie.

Graf 5 – Energetická náročnost reálného HDP
(kilogram ropného ekvivalentu na 1000 euro)

Zdroj: Eurostat

Určitý útlum produktivity lze vytušit také z faktu, že extrémně vysoká inflace erodovala reálnou koupěschopnost domácností v ČR mnohem více než v průměru v Evropě, k čemuž daly naše domácností „svolení“ za cenu udržení nadále velmi nízké nezaměstnanosti.[11] Jinými slovy lze konstatovat, že české domácnosti tolerují vzhledem k inflaci pomalý mzdový růst ve prospěch nižších pracovních nároků, resp. produktivity.

V neposlední řadě se do nízké agregátní produktivity propisuje – primárně skrze utlumenou domácí poptávku – také aktuálně stále přísná měnová politika reagující na vysokoinflační prostředí. Ta již přibližně dva roky tlumí spotřebu domácností (tlačí na růst míry úspor) a současně brzdí růst firemních úvěrů. Zčásti tak omezuje investice do nových (produktivnějších) technologií a produktů. Na druhou stranu tento jev nemusí být natolik silný, neboť velké firmy (teoreticky s nejvyšší produktivitou) měly možnost v posledních letech využít úvěry s nižším úrokem v eurech.

Uvedený výčet příčin dozajista není kompletní a naznačuje, že produktivita je takovým příslovečným slonem v místnosti. Ekonomové vědí, že ji nelze přehlédnout, ale její přesné změření či popis není jednoduchý úkol. Česká ekonomika v (po)covidovém období prochází útlumem produktivity, ze kterého se zatím nedokázala zotavit. Na druhou stranu příznivou zprávou je, že počet odpracovaných hodin začal pozvolna oživovat, byť během roku 2023 se tento nárůst zatím zastavil. Pozitivní je i skutečnost, že kapitálová vybavenost naší ekonomiky v rámci Evropy nijak nezaostává a rychle roste. Do budoucna lze očekávat, že s ohledem na dostatek práce i kapitálu dojde se zlepšením sentimentu a ekonomickým zotavením v Evropě i k obnovení růstu naší produktivity. Bylo by dobré, aby domácí ekonomika byla v reakci na oživení poptávky dostatečně pružná a zvyšování produktivity přispělo k opětovnému růstu naší životní úrovně.

Poznámky a zdroje:

[1] Jinými slovy také technologický pokrok, úspory z rozsahu.

[2] Na základě dostupného souboru Evropské komise.

[3] Přesný vliv každého z motivů pro pokles spotřeby energie je složité rozklíčovat.

[4] Vypočteno z dat ČSÚ. Obdobně vyznívají i údaje ERÚ.

[5] Datový vzorek zemí byl před provedením regrese očištěn o nejodlehlejší pozorování. Výsledky regrese jsou zejména u odpracovaných hodin relativně citlivé na zvolenou délku období. Nicméně ve všech testovaných obdobích korelace mezi změnou HPH a MFP vychází ze všech faktorů jako nejvyšší, statisticky významná a větší než 0,4, což dokládá její důležitost.

[6] Z důvodu dostupnosti kompletních dat za rok 2022 pro málo zemí pracujeme s rokem předchozím.

[7] Proto je v tomto krátkém období mezi odpracovanými hodinami a HPH na rozdíl od Grafu 2 pozitivní a statisticky významný vztah.

[8] Počet zaměstnanců a podnikatelů starších 15 let.

[9] Ekonomicky aktivní a neaktivní populace starší 15 let.

[10] Příspěvek celkového počtu odpracovaných hodin je sumou všech příspěvků kromě produktivity.

[11] To může naznačovat i slabou roli odborů v ČR, obavu zaměstnavatelů z nedostatku kvalifikované pracovní síly (v tomto případě by měli nedostatkovým zaměstnancům s nadprůměrnou kvalifikací patřičně zvýšit mzdu), nízkou mobilitu pracovní síly či jiné důvody.