Článek
Prezident má u nás sice spíše reprezentativní funkci, ale všichni jsme během posledních dvaceti let viděli, jak i jen reprezentativní funkce může zcela zlikvidovat kvalitně vybudovanou zahraniční politiku. Z toho zpětně plyne, že ji může, prováděna v mezích ústavy a v souladu s politikou vlády, také obnovit. A označíme-li politiku posledních dvaceti let za opozičně-smluvní, pak budoucí politiku lze označit za post-opozičně-smluvní, resp. v oblasti zahraniční politiky za návrat k havlovské zahraniční politice lidských práv. Že taková politika zahrnuje z logiky věci globálně i robustnější bezpečnostní politiku, asi není třeba dodávat.
Ač se to nemusí na první pohled zdát, domnívám se, že volba Petra Pavla prezidentem může mít velmi pozitivní důsledky, a to tak dalekosáhlé, že si je teď možná ani nejsme schopni uvědomit.
Prvním aspektem je fakt, že nově zvolený prezident bude jednat jak v souladu s oběma komorami parlamentu, tak i v souladu s vládou. Tím neříkám, že jim vše odkýve, to si rozhodně nemyslím. Domnívám se, že Petr Pavel je člověk, který se nejprve seznamuje s fakty a poté se rozhoduje. Dle mého tak ale bude činit v rámci kompetencí daných mu legislativou, resp. ústavou.
Primární změna tedy nastane již v důsledku výše řečeného. Petr Pavel není Miloš Zeman. Zeman je domýšlivý narcis, který vždy šířil něco, co by Václav Havel nazval „blbou náladou“. Říkám, opusťme tento výraz. Chápali jsme ho jako zklamání z toho, že revoluce nepřinesla to, co mnoho lidí očekávalo, resp. že to nepřinesla tak rychle, jak jsme doufali. Posuňme se ale dopředu a nevracejme se již neustále k roku 1989 jako k něčemu, co je permanentně naší součástí. Nesmíme sice zapomenout, musíme si to připomínat a naše děti učit, co je totalita. Také se ale nesmíme v tomto vzpomínání dennodenně utápět jako Babiš ve svém kňourání. Není jednoduché definovat přesně tuto hranici, každý z nás ji může vidět trošičku jinde, zkusme si však uvědomit, že něco jako tato hranice existuje. Zeman jednoduše zrazoval svůj stát, podrážel nohy bezpečnostním službám a lísal se k těm nejhorším diktátorům doby.
Nemám nejmenší pochybnosti, že naše bezpečnostní služby fungují dle zákona. Na rozdíl od Zemana, který porušoval ústavu kudy chodil. Kdybych se ale za deset let dozvěděl, že bezpečnostní služby se souhlasem soudu odposlouchávaly vlastního prezidenta Zemana, nepovažoval bych to za nepatřičné, ale naopak za zodpovědnou realizaci práce definované zákonem. Může-li být proto Zeman za něco vděčný, pak dle mého jedině za to, že díky nedostatečné legislativě nebude za tuto vlastizradu odsouzen k doživotí. Nic jiného totiž nezaslouží.
Pokud jde o Petra Pavla, již během volební kampaně jsme mohli vidět, že jde o konsenzuální osobu, která nechce konflikty vyvolávat, ale naopak je řešit. Po těch dvaceti letech skoro divná představa. Jde o tak dramatickou změnu, že ani není třeba čekat na inauguraci, abychom tuto změnu viděli v praxi. Dochází k celkové změně atmosféru ve společnosti tak razantním způsobem, až jsou z toho někteří nesví již teď, tedy v okamžiku, kdy nově zvolený prezident ještě formálně neúřaduje. Takoví lidé buď nechápou roli prezidenta v našem ústavním systému nebo jim Petr Pavel jako prezident přímo vadí. To ale vypovídá spíše o nich než o zvoleném prezidentovi.
Další bod, který bychom měli konečně začít řešit, je přijetí €. Vstup do €-zóny předpokládá splnění tzv. maastrichtských kritérií. Nicméně první krok, který je třeba učinit, je vstup do ERM2 pásma neboli Exchange Rate Mechanism II, který není podmíněn splněním žádných parametrů. Proto by tohle měla být první věc, kterou jako země v oblasti další euro-integrace učiníme. Finální vstup do €-zóny má totiž význam nejen ekonomický, ale též politický a bezpečnostní. Protože čím větší bude naše zapojení do euro-atlantických struktur, tím obtížnější bude pro diktátorské země získat nad naší zemí opět plnou kontrolu.
Podívejme se teď již plně na zahraniční politiku, v prvé řadě na spolupráci zemí V4. Je otázka, zda budoucí zahraniční politika se bude i nadále opírat o toto sdružení. Osobně to považuji za chybu. Je logické, že se zkorumpovaným proruským Zemanem a slabým Fialou, který nikdy neměl odvahu se Zemanovi přímo postavit, se dosavadní zahraniční politika nijak drasticky měnit nedala, byť k určitým změnám došlo. A to přesto, že ministr Lipavský by jistě nebyl proti. Nyní ale bude mít ministr zahraničí silnou oporu v prezidentovi Pavlovi a tato dvojice velmi pravděpodobně otočí kormidlem české zahraniční politiky na směrem Západ-NATO-EU tak ostrým způsobem, že to asi ani víc už nepůjde. V4 je přitom již jen skomírající uskupení, které neodpovídá realitě doby. Bylo založeno (před rozdělením Československa jako V3) původně proto, aby postkomunistické země Česko, Slovensko (na počátku Československo), Polsko a Maďarsko mohly lépe koordinovat svůj návrat na Západ a vstup do EU a NATO. Automatickým předpokladem byla pochopitelně i demokratizace těchto zemí.
Tato „předvstupní doba“ je ale dávno pryč a o demokratičnosti některých z těchto zemí lze velmi úspěšně pochybovat. Buďme konkrétní. Z Maďarska se pod Orbánovým vedením stala opět totalitní diktatura, která by dnes do EU již ani nebyla přijata. Polsko má se svou vládnoucí stranou PiS, snažící se omezovat fungování právního státu, ke standardní demokracii též poměrně daleko. Česko a Slovensko jsou na tom z V4 asi nejlépe, ale není to žádná velká sláva. A rozhodně to nelze poměřovat tím, kdo je tam zrovna prezident, protože i kdyby to byla sebelepší volba, jedna osoba sama o sobě zemi nevládne. Máme demokracii, ne absolutismus. Nicméně i při vědomí všech problémů jsou na tom Česko a Slovensko ze zemí V4 ještě nejlíp. Aniž bych se pouštěl do větších analýz, považuji Polsko s Maďarskem za jednoznačné brzdy mezinárodně-politického vývoje střední Evropy, resp. EU a NATO. Proto i V4 je více zbytečnost a komplikace efektivní zahraniční politiky než její akcelerátor.
Sdružení V4 bylo založeno za účelem, který byl již naplněn. Proto by V4 mělo být zrušeno. Tečka. Chtělo by se teď říci, že místo toho by mohlo vzniknout uskupení zemí X, Y, Z atd. Podle mého ale nejde o to vytvářet ihned opět nějakou euro-subentitu de iure. Budoucností Evropy je její postupná federalizace, ať se to komu líbí nebo ne. A tu není možné uspěchat. Pokud si však vypůjčíme slova zvoleného prezidenta Petra Pavla, „není čas ztrácet čas“. Místo formování nějakého nového V-uskupení by proto bylo mnohem efektivnější začít pomalu, ale jistě budovat politiku federální Evropy.
Kdyby kdokoliv z nás před 109 lety – tedy v roce 1914, kdy začala první světová válka – řekl kterémukoliv Evropanovi, že za oněch 109 let bude existovat sdružení zvané Evropská Unie, v jehož rámci nebudou nutné pasy ani hranice, bude volný pohyb osob, služeb a zboží a bude jednotná měna, asi by dotyčnému odvětil, že představa je to sice úžasná, ale taky naprosto nesmyslná a hned by se sháněl po psychiatrickém ústavu, ze kterého dotyčný musel utéct. Protože přece leda magor může vykládat takové pitomosti. A ejhle, ono to možné je.
I když z času na čas každý z nás potká nějakého toho „zahradila“ (a dějiny jsou „zahradilů“ plné), dlouhodobou realitu dějin ještě nikdy žádný „zahradil“ nezměnil. Nová federální Evropa však nesmí tolerovat porušování právního státu a musí mít kvalitní legislativní základy, aby se předešlo vyděračství lidí, jako jsou Orbán, Le Pen, Kaczyński atd. Nová EU proto nesmí zahrnovat právo veta na žádné úrovni. Je více než zjevné, jak silně kontraproduktivní takový nástroj je. A pokud by se to některým zemím nelíbilo, žádný problém, přechod do nové EU nemusí být povinnost. Kdo nechce dodržovat pravidla, nechť zůstane vně a vytvoří si uskupení třeba s Putinem. Třeba bude Rusko natolik velkorysé, že za to dané zemi i zaplatí. Sice nevím z čeho, protože vynakládá značné částky na svou „hitlerovskou“ válku, ale každému, co jeho jest.
Co bude rovněž nesmírně důležité, bude trvající podpora Ukrajiny, která za svou svobodu, ale i svobodu Evropanů a tedy i svobodu nás, Čechů, již zaplatila smrtí statisíců občanů. Každá válka má jaksi logicky jen dva možné výsledky. A na Ukrajině to není jinak. Je však důležité si uvědomit právě to, že Ukrajina nebojuje jen za sebe, ale za celý svět. Bude-li poražena Ukrajina a tedy i Evropa, obnoví Rusko sféru vlivu ve východní Evropě a bude značně obtížné držet ruské vojáky co nejdále od našich hranic. Rusko se nebude ohlížet na hranice NATO a půjde tak daleko jak daleko mu to dovolíme. Protože však principem NATO je bránit své hranice, mohla by porážka Ukrajiny ve svém důsledku znamenat válku ještě horší než je ta, které jsme na Ukrajině aktuálně svědky. Ruská agrese proti Ukrajině je proto de facto analogická ke svého času hitlerovské agresi proti civilizovanému světu. Má jen jeden možný výsledek – porážku agresora, v tomto případě Ruska.
Je proto nesmyslné diskutovat o tom, zda poskytneme Ukrajině zbraně. Jediné, o čem má význam debatovat, je otázka, jak rychle můžeme Ukrajině tyto zbraně poskytnout. Ostatně sám nově zvolený český prezident Pavel prohlásil, že jediný limit pro dodávky zbraní Ukrajině jsou zbraně jaderné. Nevidím nejmenší důvod nesouhlasit. Ukrajina musí zbraně dostat co nejdříve a Rusko musí být poraženo. Ukrajina musí dostat moderní tanky, stíhačky, dělostřelectvo, systémy protivzdušné obrany, rakety dlouhého doletu atd. Současně je třeba již teď vyjednávat o vstupu Ukrajiny do NATO, aby tento byl připraven předem a v okamžiku, kdy oficiálně skončí ruská okupace Ukrajiny, měl by být okamžitě zahájen proces přijetí Ukrajiny do NATO. Až bude Ukrajina v NATO, Rusko se již zaútočit neodváží.
Vojenská porážka Ruska a tedy masívní dodávky zbraní Ukrajině jsou však jen část podpory, kterou musí Ukrajina dostat. Druhá část musí být něco jako Marshallův plán č. 2. Ten může mít současně více efektů. Nejen, že pomůže Ukrajině znovu se postavit na nohy. V součinnosti s Ukrajinou mohou firmy zemí, pomáhajících Ukrajině, spustit další projekty, které zpětně pomohou jejich ekonomikám zničeným covidovými lockdowny. Tak si vlastně mohou obě strany vypomoci navzájem. Rovněž by měla Ukrajina dostat dotace. Jen fungující Ukrajina totiž bude efektivním štítem proti ruské diktatuře. Poskytování těchto dotací musí být samozřejmě podmíněno dodržováním přísných podmínek.
Pokud by se výše zmíněné podařilo, není důvod časem nezahájit také přístupové rozhovory mezi EU a Ukrajinou. Ukrajina v NATO by znamenala bezpečnou Ukrajinu. A na bezpečné Ukrajině má smysl investovat bez rizika, že vám na sídlo nově zbudované firmy spadne raketa vypálená z ruské ponorky.
Se vším tímto může v mezinárodním kontextu přijít a navrhnout i Česko. Ostatně, během českého předsednictví EU jsme ukázali, že zase tak neschopní nejsme. Proč se tedy, při tomto vědomí, nesnažit podílet na budování nové evropské politiky?
Editováno 09.02.2023:
Dnes jsem viděl část tiskové konference hnutí ANO a když jsem slyšel A. Babiše, který tam plácal takové nesmysly, že i Alena Schillerová stojící vedle něho přitom skrývala tvář do dlaní, jaké to byly pitomosti, uvědomil jsem si jednu famózní věc. Jestli mohl být takový hlupák ministrem financí, a poté dokonce premiérem a ústavní systém naší země to přežil (teď nemám na mysli ty tisíce mrtvých během covidu), tak je to ta nejskvělejší zpráva o stavu naší země.
